Zbyteční lidé? Pro lidi s humanitním zaměřením a vzděláním společnost nemá využití. Co to vypovídá o našem světě?
Problém s uplatněním humanitně založených jedinců rozhodně není nový. Uvědomoval si jej již zakladatel sociologie Auguste Comte, jenž takového člověka, k němuž řadil i sám sebe, charakterizoval především jako lidumilného a sociálně cítícího. K jeho přednostem patří i to, že umí učit a vychovávat děti, poutavě přednášet nebo psát, zajímají ho humanitní vědy a dobře se v nich orientuje. Na druhé straně však bývá spíše nepraktický, není technicky zaměřený, často bývá fyzicky slabší, povahově citlivější a chybí mu „ostré lokty”. Domnívám se, že každý z nás by ve svém okolí našel podobné typy docela snadno.
Extrémy se sice v běžném životě moc často nevyskytují, poslouží však dobře jako vzorový příklad. Představme si tedy člověka, u něhož se zmíněné vlastnosti projevují ve výrazné míře a zároveň nedisponuje žádnými dalšími, praktičtějšími schopnostmi. Jak se může takový člověk v dnešní době uplatnit? Jelikož se k tomuto typu lidí řadí i autor článku, následující příklady vycházejí do značné míry z osobní zkušenosti.
Zaměřme se především na muže, protože ženy se nacházejí v trochu lepší situaci. Vlastnosti, jako je citlivost k potřebám druhých nebo schopnost pečovat o děti, se od nich stále jaksi očekávají. Pokud tedy žena přijme tradiční pojetí rolí a najde si partnera, který dokáže převážnou část rodinných výdajů pokrýt ze svého příjmu, může najít své uplatnění přinejmenším v rámci vlastní rodiny. Pozice mužů je znatelně horší. Pokud se nenaučí něco praktického – což je v tomto případě v rozporu s jejich přirozenými zájmy a dispozicemi – jejich možnosti pracovního uplatnění budou značně omezené. Navíc skutečnost, že jsou k druhým lidem „hodní“, může vést k tomu, že je druzí budou snadno využívat.
Díky svému zaměření i inteligenci sice dokážou vystudovat některý humanitně zaměřený vysokoškolský obor, otázkou však zůstává, jakou hodnotu má takové vzdělání na trhu práce. O tom, jakou prestiž mají některé z těchto oborů v očích většiny lidí, svědčí i hodnocení, která jsem několikrát zaslechl, například: „Ta je tak blbá, že nevystudovala ani teologii.“
Podle jedné z interpretací byl Comte přesvědčen, že povoláním, jež by takovému jedinci odpovídalo snad nejlépe, je kněžství. Jedním z důvodů, proč založil svou sekulárně zaměřenou „Pozitivistickou církev“, byla snaha vytvořit těmto „nepraktickým“ čili intelektuálně či kontemplativně zaměřeným lidem prostor, v němž by mohli své schopnosti uplatnit jako kněží. Ovšem profese duchovního vyžaduje být věřícím a z pohledu věřících i „povolaným“, takže se týká jen mizivého procenta lidí. A představa, že by si někdo z nevěřících založil „sekulární církev” a žil z darů svých oveček, zní přinejmenším zvláštně.
K církvím ale mají blízko různé charitativní instituce, neziskovky apod. Kdysi jsem se o práci v jedné z nich zajímal, ale už tehdy jsem dostával rady od těch, kteří dané prostředí znali, že mám od této instituce utíkat co nejdál, že si tam vybírají zaměstnance především po známostech a že se jedná o skleníkové prostředí, které poskytuje jisté zázemí, byť za nízký plat, lidem, kteří by se jinde neuplatnili, ať už proto, že jsou neschopní, nebo se jim pracovat nechce.
Dále se nabízejí různé ústavy pro postižené, domovy důchodců apod. Vypadá to jako velká příležitost, pečovatelů je žalostný nedostatek a neúprosná demografická perspektiva napovídá, že bude hůř. Někteří z humanitně zaměřených lidí se v takových institucích opravdu můžou najít, realita je však taková, že by se jako pečovatelé sice možná uplatnili v nějakém příjemném pečovatelském domě. Stárnutí obyvatelstva však dává tušit, že se tyto instituce budou stále více proměňovat v přetížená pracoviště plná stresu, přeplněná klienty ve vysokém stupni závislosti a demence. V takovém prostředí citlivější zaměstnanec vydrží jen tehdy, když se vůči všudypřítomnému utrpení, neustálým potřebám klientů, stresu, institucionálním praktikám i otrlejším kolegům dostatečně otupí a zhrubne. Tím však ztratí přesně ty vlastnosti, které by měl v těchto institucích uplatňovat, aby je „zlidštil“. To už pak bude lepší do těchto zařízení zavést roboty.
Podobně dnes psychicky citlivější nebo méně odolný jedinec těžko vydrží učit na základních školách, učňovských oborech, případně i některých středních školách. Snad na vysoké škole. Ale kariéra v akademické sféře vyžaduje nadprůměrnou inteligenci, dlouhé roky studia a ve výsledku docela podprůměrný plat, zvláště u netechnických oborů.
Humanitní obory zahrnují i poněkud praktičtější oblast, a to zaměření na jazyky. Ale v éře AI jsou i tyto obory na odstřel. Konkrétně překladatelé a tlumočníci přicházejí o chleba a na Univerzitě Karlově chtějí zrušit obor translatologie. Proměnou směrem k dehumanizaci prochází i vyučování cizích jazyků. Sám učím jazyky online, takže se mi vnucuje otázka, jaká může být budoucnost podobné práce, když již dnes na vás všude vyskakují reklamy na AI-generované virtuální učitele – krásné umělé tváře s dokonalou výslovností, bezchybnou mluvou a nesrovnatelně levnější než skutečný učitel?
Do seznamu „neužitečných” schopností patří též umění zajímavě psát. O finanční návratnosti takových počinů, jako je vytvoření článku nebo dokonce celé knihy, bylo lepší cudně pomlčet již před AI a po záplavě AI-generovaných textů už nemá cenu něco podobného ani zkoušet. Pro zajímavost jenom uvedu jednu z rad, kterou mi dal majitel jednoho webzinu, kde jsem se naposled pokoušel zabývat psaním (o různých zajímavostech) někdy v době nastupující umělé inteligence: „Hlavně nepište žádnou myšlenku, to fakt nikoho nezajímá.”
Navzdory této radě si přece jen dovolím přidat na závěr krátké zamyšlení. Nabízí se totiž ještě jeden úhel pohledu na naše „zbytečné lidi”. Do každé společnosti se rodí osoby s nejrůznějšími schopnostmi, jejichž rozvinutí by společnost mohlo obohatit. Proč by se jinak určitý typ schopnosti, talentu a zaměření vyvinul a přetrvával, kdyby jej společnost nepotřebovala? Proč se stále objevují lidé, jejichž přirozenou doménou je člověk, jazyk, kultura a myšlení? Člověk, kterého potkala ta „smůla”, že se narodil jako humanitně založený, si možná dokáže najít i uplatnění mimo své přirozené zaměření, ale nebude tím o jeho přínos ochuzena celá společnost? Toto zaměření, ať už se projevuje v teoretické rovině zájmem o humanitní vědy, nebo praktickým zájmem o člověka, tendencí pomáhat lidem v nouzi apod., je především synonymem lidskosti. Je krutou ironií, že právě ti, kdo mají největší potenciál zlidštit svět, jsou prvními kandidáty na to, aby z nedostatku jiného uplatnění vykonávali podřadné práce jako roboti někde ve skladu nebo u výrobního pásu.
Neschopnost ocenit humanitní zaměření v podstatě znamená, že společnost se stále více odlidšťuje. Je symptomem toho, že ze světa se ztrácí člověk.
