Tyler Durden: Hrozící existenční krize v Evropě

Američané věnují Evropě jen malou pozornost, kromě toho, že se vysmívají evropským elitám a naříkají nad nerozhodností evropských politiků.

Jsem vinen z obou přestupků. Mea culpa.

Jsem si však také vědom hrozící existenční krize, které čelí Evropa jako celek, a Evropská unie zejména.

Dodávají se v různých příchutích a všechny chutnají hořce.

V první řadě je šok a rozpaky z přílivu 72 000 severoafrických muslimů, kteří chtějí imigrovat do Ceuty, jedné ze dvou malých španělských enkláv v Maroku, jen pár mil od španělské pevniny poblíž Gibraltaru.

Neschopnost – nebo neochota – španělských úřadů odrazit tyto osoby vyvolala reakce v celé Evropě a přiměla italskou středopravicovou premiérku Giorgii Meloni k zavedení pasových kontrol pro návštěvníky ze Španělska, a to poprvé od vytvoření „bezhraničního“ evropského prostoru prostřednictvím Schengenských dohod z roku 1995.

Španělsko minulý týden reagovalo protiopatřeními a zavedlo vlastní omezení vstupu pro návštěvníky z Itálie.

Meloni tento týden spojila síly se svou dánskou protějškou ze středolevice Mette Frederiksenovou, aby společně odsoudily nekontrolovanou migraci.

„Jsme hrdí na křesťanské kulturní dědictví Evropy a chceme ho chránit,“ prohlásili v pondělí. „Očekáváme, že ti, kdo přicházejí do našich zemí a dělají z Evropy svůj domov, budou respektovat naše hodnoty a nebudou se nám snažit vnucovat způsoby života, které nesdílíme.“

Meloni napsala dopis předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové, v němž odsoudila laxní imigrační politiku EU. Frederiksen a 21 dalších hlav států a předsedů vlád EU dopis podpořili.

Imigrace je dlouhodobým problémem už od doby, kdy německá kancléřka Angela Merkelová v roce 2015 otevřela stavidla stovkám tisíc syrských „uprchlíků“. Příliv do Ceuty je jen nejnovější kapitolou.

Fabrice Leggeri, Francouz, který byl v letech 2015 až 2022 výkonným ředitelem Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž, bojoval zuby nehty za sjednocení imigračních postupů EU a za transformaci své byrokratické okrajové agentury ve skutečný orgán činný v trestním řízení.

Komisařka EU pro vnitřní věci, Švédka Ylva Johanssonová, ho nechala mluvit. „Nebojte se,“ řekla. „Nepotřebujete zbraně a uniformy, protože migranti přicházejí hledat lásku. Evropa je stárnoucí kontinent, takže ať se vám to líbí nebo ne, vaším úkolem je migranty přivítat.“

Dále přichází na řadu rozšíření EU.

Hned za hranicemi 27 členských států EU leží malé země Černá Hora a Albánie. Další v řadě je Island, pokud jeho občané v nadcházejícím referendu schválí obnovení přístupových jednání s EU.

I když je kontroverzní pouze převážně muslimská Albánie, její přistoupení by mohlo otevřít dveře přístupovým rozhovorům s Ukrajinou a Srbskem.

Ukrajina by potřebovala mírovou dohodu s Ruskem, což by bylo méně pravděpodobné, pokud by Ukrajina byla odměněna členstvím v EU. Srbsko, spojenec Ruska a brána k ruské ekonomice, s sebou přináší vlastní sadu problémů.

A nakonec je tu celá otázka demokracie a svobody.

Občané EU si neustále stěžují na často absurdní nařízení vydávaná nevolenými byrokraty Evropské komise, která ovlivňují jejich každodenní život.

Mnohé z nich jsou poháněny mocnými evropskými „zelenými“ stranami a lobbisty. Jiné pramení z levicového, protikapitalistického a protifarmářského postoje eurokratů.

Typickým příkladem je opětovné vysazení vlků na zemědělskou půdu, kde byli tito predátoři před generacemi vyhubeni. Dnes jsou vlčí smečky chráněny jako ohrožený druh, přestože decimují stáda ovcí od Švédska až po jižní Itálii.

Znám farmáře, kteří vzdorují úřadům a tajně loví vlky, kteří ohrožují jejich živobytí. Fungují jako skutečné podzemní hnutí odporu, komunikují prostřednictvím šifrovaných textových zpráv a neustále hledají policii.

Opakujícím se vtipem je, že mladá švédská dívka může být znásilněna syrskými imigranty, aniž by policie hnula prstem. Pokud by však byl farmář přistižen při zabití vlka, byly by použity všechny vyšetřovací a trestní prostředky k jeho uvěznění na roky.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová si je jistě vědoma kritiky v Evropském parlamentu, zejména z řad populistických nebo středopravicových stran.

Ale místo toho, aby jim vyhověla, se snaží posílit pravomoci nevolené komise zrušením stávajícího pravidla jednomyslnosti pro rozhodnutí v zahraniční politice.

Maďarský premiér Viktor Orbán po léta vetoval opatření Evropské komise, která vždy kritizovala Izrael, podporovala Palestince nebo kritizovala Spojené státy.

Jeho volební porážka jen posílila odhodlání von der Leyen, která se s Orbánem často střetávala, a to jak osobně, tak veřejně.

Nyní chce umožnit, aby o směrech zahraniční politiky rozhodovala prostá většina členských států – změna, která by v podstatě vedla k „tyranii většiny“, před níž varovali zakladatelé Ameriky asi před 250 lety.

Bývalý belgický premiér a předseda Evropské rady Charles Michel ostře kritizuje von der Leyenovou. „Komise se dnes snaží převzít kontrolu. To není v souladu se Smlouvou [o EU],“ řekl v dubnu jednomu belgickému časopisu. „Existuje extrémně autoritářský styl vládnutí.“

Mnoho, i když ne všechny, z těchto nových pravomocí bylo zavedeno během let pandemie COVID-19 a v reakci na válku na Ukrajině. Antidemokratický gen je však mezi eurokraty hluboce zakořeněn.

Bývalý český prezident a premiér Václav Klaus prožil desetiletí sovětského komunismu, který byl jeho zemi vnucen po druhé světové válce. Už v roce 2009 varoval před nedostatkem demokratických institucí v rámci EU.

„Současný rozhodovací systém Evropské unie se liší od klasické parlamentní demokracie, která se historicky osvědčila… Zde se prosazuje pouze jedna alternativa a ti, kdo se odváží zvážit jinou možnost, jsou označováni za nepřátele evropské integrace.“

Není to tak dávno, co jsme v naší části Evropy žili v politickém systému, který neumožňoval žádné alternativy, a tedy ani parlamentní opozici. Tato zkušenost nás naučila hořké lekci, že bez opozice není svobody. Proto musí existovat politické alternativy.

Evropa a EU stojí na křižovatce.

Na jedné cestě se Evropa stane stále autoritářštější a centralizovanější, zatímco její zakládající kultury budou stále více marginalizovány a znehodnocovány ve prospěch muslimské imigrace a multikulturalismu. Právě tyto chyby vedly k brexitu, tedy vystoupení Spojeného království z EU.

Na druhou stranu se Evropa vrátí ke svým kořenům, bude oslavovat své rozmanité kultury a své křesťanské a židovské dědictví a bude respektovat přání svých členských států a jejich obyvatel.

Můžete mě počítat mezi skeptiky, ale já tuto demokratickou alternativu na obzoru nevidím – alespoň ne zatím.