Karel Strakoš: Absurdní hranice
Španělský Nejvyšší soud rozhodl, že migranti, kteří se do EU dostanou plaváním, nemohou být vráceni okamžitě, na rozdíl od těch, kteří přelezou plot. Důvodem je, že moře prý není „prvek ohraničení“.
Toto rozhodnutí, které formálně platí od letošního léta, patří k nejbizarnějším právním konstrukcím, jaké evropská migrační politika v posledních letech vyprodukovala. A právě teď, po masovém vpádu do Ceuty, se jeho praktické důsledky ukazují v plné nahotě.
Zákon o cizincích umožňuje tzv. odmítnutí na hranici, známé jako „devolución en caliente“ jen tehdy, když osoba překonává prvky ohraničení. Soudci dospěli k závěru, že plot takovým prvkem je, zatímco moře nikoli. Kdo tedy skáče přes plot, může jít okamžitě zpět. Kdo připlave, musí projít standardním řízením s identifikací, právním zastoupením a lhůtami.
Výsledek je čistě formalistický. Stát má chránit své území. Přesto teď právně záleží na tom, jakým způsobem někdo toto území narušil, nikoli na tom, že je narušil.
Kdo zvolí plavání, získává automaticky výhodnější procesní postavení. Kdo zvolí plot, je na tom hůře. To není žádná ochrana práv. To je motivace k jejich obcházení.
Soudci sice poznamenali, že kdyby Španělsko postavilo v moři fyzické bariéry, pravidla by se tím změnila. Tak ale sami přiznali, že problém není v principu, ale v technickém detailu. A právě tento detail stačil k tomu, aby se spustila jedna z největších migračních krizí v historii Ceuty. Sociální sítě a převaděči zprávu rychle přeložili do srozumitelného jazyka, že teď se prostě vyplatí do EU připlavat.
Právo má být srozumitelné a předvídatelné. V tomto případě vytvořilo perverzní pobídku. Místo aby odrazovalo od nelegálního vstupu, rozlišuje mezi lepšími a horšími způsoby jeho provedení. Pro stát to znamená vyšší administrativní zátěž, delší řízení a větší riziko, že se situace vymkne kontrole. Pro místní obyvatele Ceuty to znamená chaos, strach a pocit, že jejich město se stalo experimentálním územím pro právní teorie.
Nejde o to, zda mají migranti právo na individuální posouzení. Jde o to, zda má stát právo bránit své hranice efektivně a bez zbytečných formalit, které nahrávají těm, kdo je záměrně obcházejí. Rozsudek Nejvyššího soudu tuto rovnováhu vychýlil směrem k formalismu. A realita v Ceutě ukazuje, co z toho plyne.
Hranice buď existuje, nebo ne. Způsob, jakým ji někdo překročí, by neměl rozhodovat o tom, jestli stát smí jednat rychle, nebo musí týdny a měsíce vést řízení, zatímco město kolabuje. Pokud právo toto rozlišení považuje za zásadní, pak je na čase se ptát, zda takové právo ještě slouží svému původnímu účelu, a to ochraně území a občanů.
A tak jediný, kdo si toto nařízení pochvaluje je marocký plavecký instruktor Mohammed se svou ženou Fatimou, kteří pořádají na pláži v Maroku rychlokurzy plavání a prodej různých nafukovacích pomůcek.
