„Islámské NATO“ se objevuje v době, kdy Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán vytvářejí novou bezpečnostní osu

Dohoda z Mekky vytváří nový třístranný bezpečnostní rámec uprostřed války s Íránem a rostoucí regionální nestability. Jejími členy jsou země NATO, Perský záliv a jižní Asie, což vyvolává otázky ohledně vlivu Washingtonu a budoucnosti bezpečnosti Blízkého východu. Pakt může také signalizovat novou fázi multipolárního zajišťování rovnováhy v celé Eurasii.

Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán právě formalizovaly to, co mnozí nazývají „islámským NATO“. 7. srpna 2026 v Mekce podepsali korunní princ Mohammed bin Salmán, prezident Recep Tayyip Erdogan a premiér Shehbaz Sharif dohodu o společné obraně v Mekce .

Pakt prohlašuje, že ozbrojený útok na kteroukoli z nich „bude považován za útok proti nim všem “, a to formulací připomínající článek 5 NATO . Úředníci zdůrazňují, že je čistě obranný a otevřený vůči ostatním, přesto je jeho poselství těžké přehlédnout.

Tato třístranná dohoda přímo navazuje na dřívější saúdskoarabskou dohodu o vzájemné obraně z roku 2025. Turecká přítomnost však do ní vnáší druhou největší armádu NATO a rostoucí obranný průmysl. Saúdská Arábie mezitím přináší finanční zdroje a obrovskou energetickou váhu. Pákistán zase přispívá rozsáhlou armádou a jediným jaderným arzenálem, který vlastní stát s muslimskou většinou.

Probíhaly i rozhovory o vstupu Egypta, ale Káhira se zdráhala. Navzdory tureckému úsilí se Egypt rozhodl vyvážit své vazby s Izraelem a SAE. Mezi dalšími jmény se objevila Katar, Kuvajt, Jordánsko a dokonce i Ázerbájdžán, ale zatím se dá jen spekulovat.

Někteří analytici tvrdí , že tyto tři státy (Turecko, Saúdská Arábie a Pákistán) jsou jen úzkostlivé mocnosti chránící své ekonomiky uprostřed probíhající regionální války, která začala po únorových útocích USA a Izraele na Írán.

Raketové útoky koneckonců zasáhly energetickou infrastrukturu v Perském zálivu, zatímco lodní doprava přes Hormuzský průliv je stále vážně narušena a útoky Hútíů nadále ohrožují trasy v Rudém moři. V této souvislosti Rijádova Vize 2030 potřebuje stabilitu. Turecko zase chce obranné zakázky. A Pákistán potřebuje finanční úlevu.

Pakt je tedy podle Amine Ayouba z Middle East Forum pravděpodobně jakýmsi druhem „pojistky“ – spíše než „odrazovým můstkem k dobývání“ .

Stojí však za připomenutí, že Írán a Pákistán si vyměnily údery ještě v roce 2024 uprostřed zvýšeného napětí na jejich hranicích.

V prosinci 2025 jsem zaznamenal zprávy o íránském zájmu o tehdejší bilaterální saúdsko-pákistánský rámec (v té době již popisovaný jako „muslimské NATO“), který byl poháněn spíše pragmatickým vyhýbáním se rizikům než ideologickým sblížením. Teherán v té době chtěl oslabit turecký vliv a vyhnout se obklíčení.

Probíhající válka samozřejmě situaci změnila. Nová třístranná osa se formuje bez Íránu, uprostřed otevřeného konfliktu.

Srovnejte to se situací v listopadu 2025, kdy Washington označil Saúdskou Arábii za významného spojence mimo NATO . Tento krok postavil Rijád do role pilíře tvrdé síly v roztříštěné bezpečnostní architektuře Blízkého východu, po boku měkkého vlivu Kataru.

Ať je to jakkoli, Saúdská Arábie stále usiluje o mnohostranné sjednocení, nechává otevřené dveře Číně a zemím BRICS a zároveň si udržuje bezpečnostní vztahy s Washingtonem. Mekkská dohoda údajně odpovídá stejnému vzoru: hlubší bezpečnostní spolupráce, aniž by se takříkajíc opustily jiné možnosti.

Nejvíce vypovídající je role Turecka. Jako člen NATO přináší západní standardy a technologie, ale zároveň sleduje své vlastní ambice od Kavkazu po Libyi.

Minulý měsíc vřelejší postoj amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči jeho tureckému protějšku Recepu Tayyipu Erdoganovi, včetně diskusí o letounech F-35 a zrušení sankcí, jistě znepokojil Izrael a Řecko.

Mezitím vnitřní rozpory NATO nadále rostou. Podle kritiků Ankara spolupracuje, když se jí to hodí, a když ne, řídí se vlastní cestou – to, co jsem nazval „ tureckou otázkou “.

Nová aliance se proto skládá z člena NATO (Turecko), významného spojence mimo NATO (Saúdská Arábie) a dlouholetého partnera USA (Pákistán). Není tedy divu, že se někteří analytici ptají, zda se nejedná o další „ západní trik “.

Washington se jistě může snažit využít a „proximovat“ toto uspořádání pro sdílení zátěže a regionální omezení, jelikož tím snižuje svůj vlastní přímý dopad, ale je nepravděpodobné, že by tři partneři takovou roli pasivně přijali.

Západ sám o sobě je stále více rozdělený. A Izrael čelí rostoucí diplomatické a strategické izolaci. Tyto muslimské státy zase s rostoucí sebedůvěrou usilují o mnohostranné sdružení. Všechno nasvědčuje tomu, že se budou „zajišťovat“, diverzifikovat svá partnerství a bránit se binárním volbám.

Mekkská dohoda posiluje kolektivní odstrašování v roztříštěném regionu, ale v jistém smyslu také zdůrazňuje limity formálních bloků.

Lze předpokládat, že jeho dopad na Blízký východ se nejprve projeví v oblasti energetické bezpečnosti a námořních tras. V Eurasii by se účinky mohly rozšířit dále a propojit jižní Asii, Perský záliv a turecké koridory směrem k Evropě a Střední Asii.

V každém případě tomuto uspořádání zatím chybí institucionální hloubka NATO. Nemá integrovanou velitelskou strukturu ani stálé společné síly, ačkoli má být zřízen ministerský výbor a sekretariát v Saúdské Arábii .

Ačkoliv je Teherán jistě znepokojen, pakt zatím zůstává spíše politickým signálem než operačním nástrojem.

V době multipolarity se Západ může opět pokusit řídit tuto alianci, což by dále přiživilo napětí v regionu, přestože samotní partneři jsou pravděpodobně dostatečně silní a bohatí na to, aby si stanovili vlastní podmínky – zatím. Stručně řečeno, dohoda z Mekky přidává další vrstvu strategické nejednoznačnosti do světa, který již neodpovídá starým mapám.

Uriel Araujo, PhD. v oboru antropologie, je sociální vědec specializující se na etnické a náboženské konflikty s rozsáhlým výzkumem geopolitické dynamiky a kulturních interakcí