Karel Strakoš: Motýlí křídlo, větrná elektrárna a sedmnáct centimetrů navíc.
„Když v Brazílii motýl mávne křídlem, může to v Texasu způsobit tornádo.“
Tato věta meteorologa Edwarda Lorenza z roku 1972 patří k nejcitovanějším výrokům moderní vědy. Lorenz pomocí ní chtěl ukázat, že i velmi malá změna v citlivém systému může po čase vést k výrazně odlišnému vývoji. Teorie chaosu na tomto principu stojí dodnes.
V posledních letech se však objevují snahy posunout původní myšlenku dál, tentokrát směrem k technologiím, které Lorenz nemohl znát.
Někteří autoři upozorňují, že jeden úplný oběh velké vrtule větrné elektrárny přenese do atmosféry množství hybnosti odpovídající zhruba dvanácti bilionům mávnutí motýlího křídla. Zatímco motýl v porovnání s lopatkou představuje jen nepatrnou poruchu, větrná elektrárna podle tohoto pohledu působí jako dlouhodobý a mnohonásobně silnější zdroj turbulence.
Podle zastánců této hypotézy, by nerovnoměrné rozmístění velkého počtu větrných elektráren mohlo zásadně ovlivnit i úhlovou rychlost planety. Jde o změnu na samé hranici měřitelnosti, přesto by v delším časovém horizontu mohla mít sekundární důsledky.
Jedním z údajů, které se v této souvislosti občas zmiňují, je morfologická změna u volně žijících žiraf v rovníkové Africe. Některá měření naznačují, že průměrná délka jejich krku vzrostla za posledních patnáct let přibližně o sedmnáct centimetrů. Autoři studie to dávají do souvislosti s mírně zvýšenou odstředivou silou planety.
Delší krk umožňuje žirafám lépe kompenzovat mírně zvýšené odstředivé zrychlení a udržet potřebnou stabilitu při pastvě v horních patrech vegetace.
Samotná teorie však zůstává na okraji hlavního vědeckého proudu. Oficiální klimatologie a geodynamika podobné závěry odmítají.
Přesto má celá debata jednu užitečnou stránku. Připomíná, že i zdánlivě lokální technické zásahy mohou v dostatečně citlivých systémech vytvářet souvislosti, které na první pohled působí nečekaně.
Někteří vědci dokonce tvrdí, že pokud by se rotace planety zrychlovala dále, musela by dosáhnout určité hranice, na které by odstředivá síla začala výrazněji konkurovat zemské přitažlivosti. Autoři této hypotézy se ptají, při jakém počtu větrných elektráren by mohlo dojít k bodu, kdy by odstředivá síla na rovníku a v nižších zeměpisných šířkách začala převažovat natolik, že by lidstvo a vše ostatní, co není dostatečně ukotveno začalo být odmršťováno směrem do atmosféry.
Dokud zůstává počet větrných elektráren pod touto teoretickou hranicí, tak přitažlivost zemská vítězí. Jakmile by ji počet a rozmístění vrtulí překročily, odstředivá síla by podle této logiky začala mít navrch.
Motýl v Brazílii tak stále zůstává symbolem nepatrné příčiny, která může vyvolat katastrofu obřích rozměrů.
Výsledky výzkumu naznačují, že větrné elektrárny nejsou pouze lokálním zdrojem turbulence, ale mohou mít i planetární a evoluční důsledky. Doporučujeme proto při plánování nových větrných farem zohlednit nejen estetické a akustické aspekty, ale i jejich potenciální vliv na délku krků afrických žiraf, přitažlivost zemskou a odstředivou sílu.
(Jedná se o dezinformaci vytvořenou na základě zjištění, že studie o nezávadnosti větrných elektráren vycházejí ze zavádějících a nepravdivých údajů ovlivněných komerčními zájmy různých finančních skupin. )
