Jak „pomoc“ Gatesovy nadace v Africe spustila masivní katastrofu

Pokus Nadace Billa a Melindy Gatesových o boj s malárií v Africe distribucí moskytiér spustil podle biologa Forresta Galanteho jednu z nejzávažnějších ekologických katastrof v regionu. V podcastu Joea Rogana Galante živě popsal, co se podle něj pokazilo v deltě Cahora Bassa – srdci údolí Zambezi a jedné z oblastí s nejvyšším výskytem ryb ve sladkých vodách na světě.

Dobře míněný plán s ničivými následky

V rámci rozsáhlé kampaně rozdala Gatesova nadace miliony moskytiér obyvatelstvu v Africe, aby omezila šíření malárie. Na papíře byl projekt považován za humanitární úspěch. V praxi se však odhalila úplně jiná realita.

Jak uvádí Galante, mnoho vesnických komunit v okolí delty Cahora Bassa nepoužívalo sítě k ochraně před komáry, ale k rybolovu. To, co se zpočátku jevilo jako pragmatické rozhodnutí zrozené z nutnosti, se vyvinulo v obrovský ekologický problém.

Proč se sítě proti komárům stávají nebezpečím pro rybí populace

Moskytiéry mají extrémně jemnou síť, která zadrží i ty nejmenší komáry. Právě tato vlastnost z nich ale dělá i vysoce účinné rybářské sítě. Chytají nejen dospělé komáry, ale i mladé ryby a larvy ryb.

Delta řeky Cahora Bassa je jedním z nejdůležitějších trdliště v říční soustavě Zambezi – líhní mnoha druhů ryb, které později osídlí celý říční systém a poskytují potravu milionům lidí. Pokud se zde uloví velké množství mladých ryb dříve, než se stihnou rozmnožit, populace se dlouhodobě zhroutí.

Malárie nebyla pro mnohé nejpalčivějším problémem

Galante také poukazuje na aspekt, který je podle něj v západních debatách často přehlížen: místní komunity již měly své vlastní strategie pro kontrolu malárie. Mezi ně patřilo kouř, požáry v domácnostech a chování předávané z generace na generaci.

Ačkoli je malárie vnímána jako vážné riziko, není nejpalčivějším problémem v každodenním životě mnoha lidí. Hlad má často výrazně vyšší prioritu. Tento problém se ve skutečnosti zhoršuje zneužíváním moskytiér, protože ničí dlouhodobé zásoby potravin.

Kritika západního modelu filantropie

Pro Galanteho však skutečný problém leží hlouběji. Kritizuje formu západní rozvojové pomoci, v níž se řešení navrhují v konferenčních místnostech – například v Seattlu nebo Davosu – bez dostatečného zohlednění životní reality dotčených lidí.

Každý, kdo dává moskytiéry lidem, jejichž největší starostí je každodenní hlad, musí počítat s tím, že tyto sítě budou použity jako rybářské. Z pohledu místního obyvatelstva je to racionální rozhodnutí k zajištění jejich okamžitého přežití.

Podle Galanteho se nejedná o ojedinělý incident. Tento vzorec lze spíše pozorovat u mnoha západních projektů v Africe. Ať už se jedná o zemědělství, očkovací programy nebo infrastrukturní projekty – místní znalosti a stávající struktury jsou opakovaně nahrazovány vnějšími koncepty. Důsledky nakonec nesou místní lidé.

Problém je vědecky zdokumentován

Galanteho popis není založen pouze na osobních pozorováních. Vědecké studie již léta potvrzují, že používání moskytiér jako rybářských sítí v afrických vnitrozemských vodách představuje rostoucí ekologický problém.

Studie v časopise PLOS One a zprávy Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) dokumentují, že tyto sítě chytají ryby bez rozdílu, poškozují vodní ekosystémy a ohrožují potravinovou bezpečnost mnoha komunit.

WWF ve zprávách o povodí Zambezi také varovala před úbytkem sladkovodních rybích populací a rostoucím tlakem na tyto křehké ekosystémy. Galanteho prohlášení jsou tak v souladu s problémy, které vědci a mezinárodní organizace popisují již léta.

Programy budou pokračovat

Galante je obzvláště kritický vůči skutečnosti, že distribuce moskytiér pokračuje i přes tento dobře známý problém. Popisuje, jak lidé sítě přijímají a okamžitě jdou k vodě, aby je použili k rybolovu. Podle jeho pozorování se sítě často ani nedostanou k domům.

Programy by nicméně pokračovaly beze změny. Tiskové zprávy by i nadále vychvalovaly miliony distribuovaných moskytiér jako úspěch, zatímco dárci by interpretovali vysoká čísla o distribuci jako důkaz účinné rozvojové pomoci.

Z Galanteho pohledu tento případ ilustruje zásadní problém moderní filantropie: Měřitelné ukazatele – jako je počet distribuovaných moskytiér nebo výše vynaložených finančních prostředků – jsou často ztotožňovány se skutečným dopadem. Potenciální negativní důsledky pro ekosystémy a potravinovou bezpečnost se na druhou stranu v těchto úspěšných příbězích jen stěží nebo vůbec neodrážejí.