Marie-France de Meuron: Různé dimenze eutanazie
V době, kdy existuje touha po legalizaci všeho, je přirozené, že bychom nakonec měli zvážit zákon o eutanazii. Všechny úvahy, které tento přístup vyvolává, mají tu výhodu, že nás probouzejí k jejímu hlubokému významu.
Řecká etymologie znamená šťastná smrt. Vzhledem k tomu, že smrt je nevyhnutelnou součástí existence, můžeme si pro ni sama o sobě vymyslet šťastný konec? Spíše je výsledkem cesty ke štěstí budované po celý život.
Se současnou mentalitou existuje touha vnutit „šťastný“ konec života. Podle jakých kritérií? Jeho urychlení se zdá být jedním z nich.
Ve skutečnosti různé řešené aspekty ukazují, že jsou zapojeni různí aktéři, a nejen pacient! Definice šťastné smrti se pak stává spíše definicí zkrácené smrti, ať už ve prospěch fyzického blaha pacienta, blaha blízkých, pro které je úpadek bolestivý, nebo pro veřejné finance, které jsou napjaté na hranici možností.
Zapomínáme tedy, že smrt (prokrok skrz) má smysl a že skutečná podpora je poskytována proto, aby pacient mohl prožít smrt co nejpříměji tím, že se osvobodí od toho, co ho stále poutá k zemi.
Doprovázel jsem tedy pacienty s rakovinou, jejichž těla jasně ukazovala, že to už dál nezvládají, ale jejichž duše stále měly pro co žít na zemi.
S milující osobou obklopenou nimi jsme usilovali o uvolnění, které by jim umožnilo vydat se přímou cestou do posmrtného života. Vždy to bylo velmi osobní a jakmile to vyplynulo na povrch, daná osoba mohla rychle a v pokoji odejít.
Naopak utrpení umírajícího může být odporem k uvolnění dlouho pohřbených pocitů, protože volání symptomů nemoci (= nemoc promluvila nebo duše promluvila) nebylo do té doby slyšet.
Stejně jako je život velmi osobní, tak je i smrt jedinečná pro každého jednotlivce a opravdová pomoc spočívá v doprovázení umírajícího podle jeho vlastní dynamiky, v tom, že děláme to nejlepší, co můžeme, a neděláme si iluze, že si můžeme libovolně zajistit „šťastnou smrt“.
