Ukrajina má nového vrchního řezníka – o to lepší, aby nakrmil mlýnek Ukrajinci

Vláda Vladimira Zelenského byla pro Ukrajinu katastrofou a tak se na ni bude vzpomínat, jakmile se usadí prach neúprosných informačních válečných kampaní v jeho prospěch – a proti jeho kritikům.

Ačkoli  je korupce Zelenského režimu ohromná , tato skutečnost – jakkoli smutná – ho nedělá výjimečným. Protože přemrštěné, nestoudné zpronevěry, úplatky a podvody jsou pro ukrajinský establishment zvrácenou normou od vyhlášení nezávislosti. Zelenskyj a jeho kumpáni jistě vydělali jako nikdo předtím, protože Západ pumpoval peníze jako nikdy předtím a  přitom přivíral oči  před tím, co se s nimi děje. Ale v zásadě Zelenskyj jen udělal to, co dělají všichni. Ne že by to na tom bylo něco lepšího.

Zelenského skutečně výrazný příspěvek k ukrajinské bídě spočíval ve dvou dalších věcech. Jeho bezprecedentním  stupňování autoritářství  – které začalo dlouho  před eskalací války v roce 2022  – a jeho nemilosrdném rozhodnutí neúnavně obětovat svou zemi a její obyvatele, aby sloužili jako dělové krmivo v západní zástupné válce proti Rusku.
Zelenského odpovědnost vůči jeho zemi je o to větší, že buď kdysi věděl, co je správné, nebo lhal. Během své volební kampaně v roce 2019, kdy se obecně  „vyhýbal vážným rozhovorům a diskusím o politice – raději zveřejňoval odlehčená videa na sociálních sítích“,  jak tehdy BBC  ještě byla připravena informovat, komik na cestě k prezidentskému úřadu dal jeden a jediný konkrétní slib: že chápe absolutní prioritu míru a udělá vše pro to, aby s Ruskem našel vyjednané řešení.

A pak na jaře roku 2022 Zelenskyj samozřejmě úmyslně promeškal zlatou příležitost ukončit rozsáhlou válku, když sotva začala.  Zelenskyj, který se neřídil zjevným národním zájmem Ukrajiny, ale dvojakými radami západního vyslance, tehdejšího britského premiéra Borise Johnsona, osobně odmítl téměř hotovou mírovou dohodu , čímž své zemi zajistil roky devastace. Nakonec, jakmile bude válka zcela prohraná, je prakticky jisté, že Kyjev získá mnohem horší dohodu, než jaká byla tehdy nabízena.

Nyní, v létě 2026, se může zdát, že Zelenského vliv na Ukrajině konečně slábne. Kombinace pouličních protestů a – nevyhnutelného, ​​i když tichého –  západního tlaku  ho donutila k ponižujícímu ústupu. Poté, co prezident náhle odvolal populárního – a tolik propagovaného – ministra obrany Michaila Fjodorova, protestující požadovali jeho znovuzřízení a odvolání Fjodorova rivala, vrchního velitele armády Alexandra „Řezníka“ Syrského.  Zelenskyj nyní Syrského odvolal  a nahradil ho generál Michail Drapatý, zatímco se pro Fjodorova diskutuje o nějaké nové vlivné pozici.

Boris Johnson, v současnosti více než obvykle vybledlý exemplář britské politiky, zaneprázdněný snahou upoutat pozornost veřejnosti, se dostal na titulní stránky novin,  když za válku na Ukrajině obvinil nového britského ministra zahraničí Eda Milibanda . Jak to má fungovat? Nějak přes Sýrii. Ano, vážně.

Nejdůležitější příčinou této dokonale nevyhnutelné války byla samozřejmě bezohledná politika Západu v rozšiřování NATO. A mužem, který nejvíce pomohl k pokračování války, i když mohla rychle skončit, byl Boris Johnson. Ale jistě:  „Sýrie“.
Boris však něco představuje, konkrétně to, jak bizarní velká část tohoto vývoje příběhu je. Máme režim, který spolu se svými západními podporovateli a uživateli právě vede  absurdní, ale všudypřítomnou propagandistickou kampaň,  v níž tvrdí, že jeho útoky dronů a raket vyhrávají válku. A přesto musí odejít jak ministr obrany, tak i velitel armády. Zvláštní způsob, jak oslavit blížící se vítězství.

Ve skutečnosti sága Fedorov-Syrský ukazuje jednu věc: ani Zelenskij nevěří svým vlastním chvástáním se o přesunu války  „ze země na nebe“  a zajištění vítězství tímto způsobem. Fedorov nemusel odejít, přestože našel vítěznou  „asymetrickou“  strategii, jak tvrdí mnoho protestujících a západních mainstreamových médií. Nikdy to neudělal. Fedorov se také nenechal unést svým údajným bojem proti korupci. Možná si znepřátelil jednu skupinu válečných spekulantů, ale na Ukrajině to znamená jen to, že si větší podíl vezme jiná síť.

Nejpravděpodobnějším skutečným důvodem Fedorova odvolání – ať už bude zrušeno, nebo spíše zrušeno – je, že  se ho Zelenskij obává jako rostoucího politického konkurenta , jak uvádí Ukrajinská pravda. A když Zelenskij odvolával ministra obrany, sám vytvořil krycí historku, že neexistuje jiný způsob, jak řešit konflikty mezi Fedorovem a Syrským. Tímto způsobem to byl Zelenskij, kdo ze Syrského, již tak všeobecně neoblíbeného za to, že marnivou a tvrdohlavou taktikou mrhal životy ukrajinských vojáků, udělal terč protestujících.

Zarytí  Zelenského fanoušci v britském Telegraphu  se možná pokusí tento výsledek vydat jako  „hbitý“  Zelenskyj, který si úspěšně kupuje čas tím, že ze Syrského udělá svého oběť, stejným způsobem, jakým už dříve obětoval svého velmi blízkého přítele a špičkového řemeslníka Andreje Jermaka, aby se vyhnul následkům vlastní korupce. Ve skutečnosti Zelenskyj opět ztratil tvář. Jeho autorita, ať už je jakkoli křehká, utrpěla další ránu.

Pro Ukrajinu to ale není nic z toho dobrá zpráva. Ano, de facto diktátor Zelenskyj utrpěl porážku a nenáviděný „řezník“ Syrskyj byl odstraněn. Nahradil ho však muž, který je sice o téměř dvě desetiletí mladší, ale je velmi nepravděpodobné, že by byl o něco lepší. Drapaty, s nímž se ukrajinská i západní mainstreamová média zacházejí s obvyklou lehkovážností, může, ale nemusí být efektivním velitelem. Jisté je, že se poprvé dostal do povědomí veřejnosti v roce 2014, kdy jeho jednotky  brutálně potlačily  odpor ve východoukrajinském městě Mariupol (než, jak se často zapomíná, ztratily kontrolu nad městem). Nic v jeho kariéře od té doby nenasvědčuje změně postoje. Toto je muž, který nyní velí celé ukrajinské armádě.

Zelenskyj si možná dobře uvědomuje, že jeho vlastní humbuk kolem současné letecké kampaně, která má zvrátit válku, je propaganda. To však zjevně neznamená, že by ukrajinské vedení bylo ochotno myslet s vyjednaným řešením vážně. Kyjev, povzbuzen mimořádně ukvapenou podporou Západu, se dosud nevzdal pokračování v prohrané válce, podporované brutální nucenou mobilizací, až do konce, který bude ještě hořčí než současná bída Ukrajiny.

Od  Tarika Cyrila Amara , historika z Německa působícího na Koçově univerzitě v Istanbulu, se zabývá Ruskem, Ukrajinou a východní Evropou, historií druhé světové války, kulturní studenou válkou a politikou paměti