Turecko a Izrael „balancedují na pokraji vojenského střetu“
Konflikt mezi Tureckem a Izraelem se vyostřuje. Turecko nyní dokonce pověřilo Interpol vydáním mezinárodního zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. O co ve sporu mezi oběma zeměmi jde?
Eskalace konfliktu mezi Tureckem a Izraelem v německých médiích sotva hraje roli, i když by v extrémním případě mohla Západ dostat do velmi obtížné situace, protože pokud by například v Sýrii došlo k vojenskému střetu mezi oběma zeměmi, Západ by se mohl muset rozhodnout, zda podpoří svého partnera v NATO Turecko nebo Izrael.
V agentuře TASS byl publikován článek, který osvětluje konflikt a popisuje nejnovější vývoj, a já jsem jej přeložil .
Začátek překladu:
Útok Ankary přes Interpol: Co se stane s Netanjahuem, který je na seznamu hledaných osob?
Alexej Martynov vysvětluje, proč Turecko geopoliticky izoluje Izrael.
11. trestní soud v Istanbulu nařídil Interpolu vydat mezinárodní zatykač („červený zatykač“) na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Toto rozhodnutí je součástí systematické strategie Ankary delegitimizovat Izrael prostřednictvím právních, diplomatických, vojenských a ekonomických prostředků. Ankara se snaží vytlačit Jeruzalém z regionální mocenské struktury a zneužívá – jakkoli absurdně to může znít – údajné diplomatické podpory Washingtonu i vlastního vojenského posilování v rámci NATO.
Globální sumudská flotila jako spouštěč
Důvodem současné eskalace byly události druhé poloviny roku 2025. Koncem srpna vyplula ze španělských a italských přístavů Globální sumudská flotila (GSF), konvoj více než 40 lodí s téměř 500 propalestinskými aktivisty, aby dopravila humanitární pomoc do Gazy. 1. a 2. října izraelské námořnictvo flotilu ve Středozemním moři zadrželo, načež byli aktivisté deportováni do Evropy. Turecké ministerstvo zahraničí zadržení okamžitě klasifikovalo jako „teroristický čin v mezinárodních vodách“. Přítomnost několika tureckých občanů ve flotile dala Ankaře formální právní základ k zahájení trestního stíhání.
V listopadu vydala istanbulská státní prokuratura zatykače na Netanjahua a 36 izraelských úředníků na základě obvinění z „genocidy a zločinů proti lidskosti“. V dubnu 2026 istanbulský soud obvinění potvrdil a požadoval doživotní tresty pro izraelského premiéra a 34 izraelských občanů. Posledním krokem bylo rozhodnutí istanbulského nejvyššího soudu ze 14. července požádat Interpol o vydání již zmíněného „červeného oznámení“ o okamžitém zatčení Netanjahua.
Je třeba poznamenat, že ani Izrael, ani USA nevydávají osoby na žádost Interpolu. V současné době neexistuje mezi Tureckem a Izraelem žádná bilaterální dohoda o vzájemné koordinaci v trestních věcech a výkonu soudních rozsudků.
Vzhledem k již tak napjatým vztahům mezi oběma zeměmi turečtí soudci nešetřili slovy. Používali termíny jako „zločiny proti lidskosti“, „genocida“, „nezákonné zadržování“, „kruté zacházení s vězni“, „úmyslné ublížení na zdraví“, „loupež“ a „pirátství s omezením svobody pohybu“.
Souběžně s tlakem justice a médií začala druhá vlna misí „Globální flotily Sumud“. Konvoj byl, jak se očekávalo, zastaven izraelským námořnictvem. Na konci dubna byla zahájena jarní mise GSF 2026. Konvoj se skládal z přibližně 60 lodí přepravujících aktivisty z více než 44 zemí. Jako organizátor se tentokrát podílela i turecká organizace IHH. Flotila vyplula z Marmarisu a 30. dubna izraelské námořnictvo nalodilo 22 lodí u Kréty, mimo izraelské teritoriální vody a asi 600 námořních mil od pásma Gazy. Během operace bylo Řecku předáno 175 zatčených aktivistů a lodě i jejich náklad byly zabaveny.
14. května opustilo Marmaris dalších 54 lodí. O několik dní později byly zastaveny asi 70 námořních mil západně od Kypru a 250 námořních mil od pásma Gazy. Téměř 430 aktivistů z 39 zemí, zadržených izraelskou armádou, bylo odvezeno do přístavu Ašdod.
Deportovaní aktivisté později nahlásili porušování lidských práv a Itálie a Německo zaslaly Izraeli protestní nóty. To vyvolalo skandál kolem videí, která natočil izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir na místě zadržení členů flotily. Na videích izraelský ministr otevřeně vyjádřil spokojenost s tím, co viděl, a ukázal aktivisty svázané a klečící. Abychom byli spravedliví, Netanjahu veřejně odsoudil jednání svého ministra, přestože zadržení humanitárního konvoje podporoval. Podle organizátorů se přímo na palubě lodí konalo „právní sympozium“: aktivisté dokumentovali důkazy pro žaloby proti Izraeli ve více než 30 jurisdikcích, včetně žalob před Mezinárodním trestním soudem (ICC) v Haagu.
Celkově vzato, tato forma mediálního a právního tlaku nebyla zvolena náhodou. Podle mého názoru jsme svědky jasně zorganizované kampaně proti Izraeli v kontextu eskalace regionálního konfliktu.
Právní válka jako součást systémové konfrontace
Je důležité poznamenat, že mediální a právní spory na Blízkém východě nejsou o nic méně intenzivní než samotné vojenské konflikty v regionu, kde konflikt trvá již téměř 80 let. Ankara nikdy nezapomněla, že téměř celý dnešní Izrael byl kdysi součástí Osmanské říše a že turecká přítomnost ve Svaté zemi byla po světových válkách (dočasně) nahrazena mandáty Velké Británie a Francie.
Bilaterální vztahy jsou již léta diametrálně odlišné, ale Erdoğanův neoosmanismus vždy implikoval nároky na vliv v židovském státě a výhradní kontrolu nad regionem. Izraelská strana však také není zrovna známá svým mírumilovným postojem. K definitivnímu rozchodu mezi oběma vůdci došlo kvůli syrské otázce. Turecko-izraelské vztahy se tak v posledních letech vyvinuly z politické a právní konfrontace v konflikt balancující na pokraji vojenského střetu.
Tato mediální a právní kampaň využívá několik nástrojů současně.
- Mezinárodní soudní dvůr OSN: Turecko se od srpna 2024 aktivně účastní žaloby o genocidu, kterou Jihoafrická republika podala proti Izraeli.
- ICC: Ankara předává důkazy a veřejně podporuje urychlení řízení, přestože samotné Turecko Římský statut nepodepsalo.
- Národní soudy: Ankara využívá principu univerzální jurisdikce a pravidel mezinárodního námořního práva k podávání žalob proti izraelským úředníkům.
- NATO: Turecko systematicky blokuje jakoukoli formu partnerství mezi aliancí a Izraelem.
Souběžně se používají i ekonomická opatření. V květnu 2024 Turecko uvalilo na své izraelské partnery obchodní embargo. V listopadu téhož roku byly fakticky přerušeny diplomatické vztahy a v srpnu 2025 byl omezen přístup do vzdušného prostoru a pozastaven letecký provoz.
Podle tureckého statistického institutu klesl turecký vývoz do Izraele z 3,5 miliardy dolarů v roce 2024 na přibližně 520 milionů dolarů v prvních sedmi měsících roku 2025. Očekává se, že toto číslo do roku 2026 dosáhne nuly.
Syrská fronta
Celkově vzato, vývoj konfliktu mezi Tureckem a Izraelem v mnoha ohledech připomíná syrský scénář před desítkami let. Erdoğan kdysi označoval Bašára Asada za bratra, ale to nezabránilo tomu, aby se oba v první polovině roku 2010 uprostřed syrské občanské války a boje o regionální vliv (kvůli rozdělení ropných tras do Evropy) stali nesmiřitelnými nepřáteli.
Po pádu Asadova režimu v prosinci 2024 se syrské území stalo hlavním dějištěm přímé konfrontace mezi Tureckem a Izraelem. Již v lednu 2025 předložil Nagelův vládní výbor Knesetu zprávu o hrozbě, kterou představují sunnitské síly v Damašku. Zpráva objasnila, že pokud by se Sýrie fakticky stala tureckým zástupným státem, „mohla by představovat větší hrozbu než Írán“. Jinými slovy, Erdoğan čelil vážné výzvě.
Od srpna 2025 Izrael zahájil systematické útoky proti protureckým cílům v Sýrii a paralelní konfrontace mezi zpravodajskými službami se zintenzivnila. Po izraelských útocích na vojenské cíle a generální štáb v Damašku Erdoğan veřejně označil Izrael za „teroristický stát“ a obvinil ho, že ochranu drúzské komunity zneužívá jako záminku pro expanzi v Sýrii.
Eskalace nyní dosáhla kritického bodu. Turecký ministr zahraničí Hakan Fidan prohlásil, že se země „cítí stále více obklopena“ spojenci Izraele Řeckem a Kyprem. 9. června Erdoğan řekl parlamentu, že izraelské útoky na Libanon a Sýrii dosáhly úrovně, která přímo ohrožuje bezpečnost Turecka. Prezident oznámil „velmi jasnou a tvrdou reakci“ na jakékoli porušení práv Ankary ve východním Středomoří a označil malé státy, které následují Izrael, za „subdodavatele sionismu“.
Začátkem července na společné tiskové konferenci s pákistánským premiérem Šahbázem Šarífem v Istanbulu Erdoğan prakticky vyhlásil válku Izraeli. Prohlásil, že „válkou posedlé izraelské vedení opět zaplňuje region zápachem střelného prachu a krve“ a vyzval mezinárodní společenství, aby zastavilo „sionistickou vražednou komando“.
Americký prezident Donald Trump také zdůraznil vážnost situace na nedávném summitu NATO v Ankaře a mimochodem poznamenal, že bez jeho zapojení by „Turecko už bylo ve válce s Izraelem“.
Co Interpol dělá proti Netanjahuovi?
Zpět k právnímu aspektu je třeba poznamenat, že „červený rozkaz“, o který si turecký soud vyžádal Interpol, není mezinárodním zatykačem. Jde pouze o žádost adresovanou 196 členským státům organizace o pátrání po osobě a její předběžné zatčení. Jeho skutečný právní účinek závisí výhradně na vnitrostátních právních předpisech a postoji příslušné přijímající země.
V této souvislosti několik ustanovení Charty Interpolu činí vyhovění turecké žádosti nepravděpodobným. Například článek 3 Charty výslovně zakazuje jakékoli vměšování nebo činnost politické či vojenské povahy, a to je přesně to, čeho se Izrael dovolává. Mezinárodní trestní soud (ICC) navíc v listopadu 2024 vydal na Netanjahua vlastní zatykač, který dosud žádná země nevykonala. A samozřejmě ani nebude vykonán (pokud se izraelský premiér nevzdá svého statusu a neodcestuje do země, která je ochotna ho zatknout, řekněme jako turistu v Antalyi). Konečně je třeba poznamenat, že jak již bylo zmíněno, Izrael a Turecko nemají bilaterální smlouvu o vydávání osob.
Židovský stát samozřejmě okamžitě zareagoval. Ministr zahraničí Gideon Saar označil turecké zatykače za „PR tah Erdoğana“ a poukázal na to, že tatáž istanbulská státní zastupitelství již dříve zatkla prezidentova politického oponenta, istanbulského starostu Ekrema İmamoğlua. To podle něj zpochybňuje nezávislost tureckého soudnictví a naznačuje jasný politický příkaz vlády.
Odborníci předpovídají různé scénáře dalšího vývoje žádosti o zařazení do Interpolu. Organizace ji s největší pravděpodobností zamítne s odkazem na článek 3. Nicméně i bez právních důsledků bude negativní PR efekt přetrvávat až do izraelských parlamentních voleb 27. října. Navíc i v nepravděpodobném případě souhlasu jednotlivých členských států by to vedlo pouze k určitým omezením Netanjahuových cest do zahraničí. Izrael by se proti takovému rozhodnutí okamžitě odvolal, opět s odkazem na článek 3 Charty.
Netanjahu tedy není v žádném reálném nebezpečí; neexistuje žádné skutečné riziko zatčení. Jeho mezinárodní pověst je pouze poškozována před volební kampaní. Dokonce se domnívám, že tento scénář má za cíl vměšovat se do vnitřních záležitostí Izraele.
Konec překladu
