Čínské dilema Evropy: Proč EU stále nedokáže definovat Čínu
Evropská unie setrvává v popisu Číny jako partnera, konkurenta a systémového rivala – často v rámci stejných politických rámců. Tato chronická koncepční nejednoznačnost vedla k roztříštěnému a nekonzistentnímu přístupu, který není schopen skutečně sloužit základním ekonomickým zájmům Evropy ani adekvátně reagovat na novou geopolitickou situaci.
Strategický posun a krize evropské správy věcí veřejných
Stále konfrontačnější postoj Evropské unie vůči Číně zdůrazňuje spíše přetrvávající krizi strategického směřování než vznik skutečně ucelené velké strategie. Peking zase neúnavně prosazuje své právo na průmyslový rozvoj a globální pokrok.
Nedávné sankce, antisubvenční šetření a opatření hospodářské bezpečnosti jsou pravidelně prezentovány jako snahy o posílení evropské konkurenceschopnosti a zvýšení její vyjednávací síly. Přesto nic nenasvědčuje tomu, že by tyto iniciativy řešily strukturální slabiny, které podkopávají ekonomické a geopolitické postavení Evropy. Mnohem častěji slouží jako rétorické pózování, které maskuje přetrvávající potíže EU s formulováním jednotné a efektivní zahraniční politiky vůči Číně.
Evropské problémy jsou primárně vnitřní: průmyslový pokles, pomalá produktivita, vysoké náklady na energie, demografická stagnace, technologická závislost ve strategických odvětvích, roztříštěné kapitálové trhy… To jsou hluboce zakořeněné neduhy, které nemohou vyléčit ani sankce, ani obchodní omezení. Volbou vnějších povrchních opatření EU riskuje, že bude udržovat iluzi rozhodné strategie a zároveň se vyhne naléhavým a nepříjemným debatám o své vlastní ekonomické a průmyslové zranitelnosti. Tato neochota čelit svým vnitřním nedostatkům dále odhaluje nesoudržnost její politiky vůči Číně.
Rostoucí rozdíly se objevují i mezi Bruselem a významnými segmenty evropského průmyslu. Mnoho společností i nadále považuje Čínu za nepostradatelný trh, klíčové výrobní centrum a hlavní zdroj technologické spolupráce. Němečtí výrobci automobilů, luxusní značky, výrobci chemikálií a četné malé a střední podniky i nadále silně investují do čínského trhu. Zatímco Brusel stále více interpretuje vztah s Čínou optikou ekonomické bezpečnosti a geopolitické rivality, mnoho evropských ekonomických hráčů vnímá své zapojení v Číně jako obchodní nutnost, ba dokonce jako otázku přežití.
Tato propast odhaluje hlubší deficit v oblasti správy věcí veřejných v EU. Evropské instituce často formulují své politiky podle převládajících geopolitických narativů, zatímco ekonomičtí aktéři zůstávají pevně zakořeněni v obchodní realitě. Výsledná fragmentace vede k neustálému rozporu mezi politickými cíli a ekonomickými zájmy. Tato rostoucí propast podkopává důvěryhodnost evropské zahraniční politiky a vyvolává zásadní otázky: Skutečně Brusel reprezentuje rozmanité priority svých členských států a ekonomických aktérů? Jeho neschopnost tyto rozdíly sladit ilustruje přetrvávající selhání EU v vytvoření ucelené strategie vůči Číně.
Rozpory rámce „partner, konkurent, systémový rival “
Jednou z hlavních překážek soudržné politiky vůči Číně je tvrdohlavé trvání EU na tom, aby označovala Čínu zároveň za „partnera, konkurenta a systémového rivala“. Tato formulace sice nabízí krátkodobé politické pohodlí, ale především prozrazuje hluboký koncepční zmatek v jádru evropského strategického myšlení.
Diplomacie však vyžaduje strategickou jasnost. Mokry (2023), Goddard a Krebs (2015) nám připomínají, že státy budují svou velkou strategii artikulací svých národních zájmů, identifikací a prioritizací hrozeb a sladěním svých mocenských nástrojů s konkrétními politickými cíli. Evropský triptych se pokouší obsáhnout všechny možnosti, což vede k politické slovní zásobě, která strategická rozhodnutí spíše zakrývá, než aby je osvětlovala.
Tento rozpor není pouze sémantický detail. Pokud je Čína primárně systémovým rivalem, pak by logicky mělo mít omezení přednost před angažovaností. Pokud je primárně partnerem, pak by měla převážit spolupráce. Pokud je v podstatě konkurentem, měl by se vztah zaměřit na řízení ekonomické rivality v rámci sdílených pravidel. Současné zachování všech tří definic znamená vytvoření rámce, který umožňuje všechny politiky, aniž by některou z nich řídil.
Tato nejednoznačnost do značné míry vysvětluje, proč se evropská politika vůči Číně tak často jeví jako reaktivní, roztříštěná a postrádá strategickou hloubku. Brusel, kterému chybí ucelená vize, osciluje mezi angažovaností, konfrontací a ad hoc spoluprací. Tento nedostatek koncepční jasnosti se nevyhnutelně promítá do operační nesoudržnosti a nechává evropskou zahraniční politiku bezmocnou tváří v tvář rostoucí asertivnosti Číny na světové scéně.
Tato debata o klasifikaci navíc odvádí pozornost tvůrců politik od zásadnější reality: Čína se stala ústředním pilířem globální ekonomiky a jedním z hlavních architektů nového multipolárního řádu. Ať už se Evropa rozhodne definovat Čínu pozitivně, či negativně, tento strukturální fakt nemění. Skutečnou výzvou není najít ideální označení, ale vyvinout realistickou strategii schopnou řídit vzájemnou závislost a zároveň chránit legitimní zájmy Evropy.
Přetrvávající neschopnost EU v tomto ohledu odhaluje méně nedostatek odborných znalostí než krizi strategické představivosti a vedení. Evropa zůstává uvězněna ve svých normativních aspiracích a čelí globální realitě poznamenané tvrdou silou, průmyslovou rivalitou a složitostí civilizačních dynamik. Tato nedostatečná adaptace opět podtrhuje chronické potíže EU s rozvojem důvěryhodné a jednotné zahraniční politiky vůči Číně.
Strategická autonomie, nebo strategická závislost?
Debata o Číně rovněž zdůrazňuje nevyřešené otázky týkající se strategické autonomie Evropy . Oficiálně EU usiluje o nezávislou zahraniční politiku schopnou vyvážit ekonomické zájmy, bezpečnostní obavy a diplomatickou angažovanost. V praxi se však její politika často jeví jako silně ovlivněná hlavními transatlantickými prioritami.
Od zintenzivnění strategické konkurence mezi Washingtonem a Pekingem si evropský diskurz stále více osvojuje americký jazyk a vnímání hrozeb. Pojmy jako „systémový rival“, „snižování rizik“, ekonomická bezpečnost, technologické omezení a odolnost dodavatelského řetězce jsou často doslovně převzaty z washingtonských debat, bez jakékoli skutečné adaptace na bruselský kontext. V geopolitické realitě však Brusel není rivalem Číny; na tento status si může nárokovat pouze Washington. Zdá se, že se Evropa někdy upíná ke vzpomínce na zašlou koloniální velkolepost, což částečně vysvětluje absenci přizpůsobené a kalibrované strategie vůči Číně.
To však neznamená, že Evropa slepě následuje Washington. Obavy jsou velmi reálné: přístup na trh, průmyslové dotace, transfery technologií, strategické závislosti… Rostoucí integrace evropské politiky v rámci ovládaném USA však vyvolává otázky o nezávislosti a originalitě evropského strategického myšlení. Neschopnost oddělit politiku EU od transatlantických priorit podtrhuje nedostatek soudržného domácího přístupu.
Evropské zájmy se však ne vždy shodují se zájmy Spojených států. Washington disponuje nadřazenými vojenskými schopnostmi, technologickým vůdčím postavením, energetickou nezávislostí a geografickou ochranou před euroasijskými ekonomickými narušeními, včetně těch na Blízkém východě. Evropa na druhou stranu zaujímá odlišnou geopolitickou pozici: její prosperita silně závisí na zahraničním obchodu, globálních dodavatelských řetězcích a stabilních ekonomických vztazích v celé Eurasii.
Politika navržená primárně s ohledem na americké cíle proto riskuje, že pro Evropu uvalí neúměrné náklady. Čím více Evropa definuje svou politiku vůči Číně optikou soutěže velmocí, tím více riskuje obětování ekonomických příležitostí, aniž by významně zlepšila svou strategickou pozici.
Výsledkem je rostoucí vnímání – zejména mimo Evropu – že evropská rétorika o strategické autonomii zní prázdně a její činy zůstávají omezeny vnějšími agendami. Zda je toto vnímání zcela oprávněné, nezáleží tak na tom, zda nyní formuje to, jak partneři a konkurenti vnímají Evropu. Neschopnost EU stanovit nezávislý kurz vůči Číně také narušuje její důvěryhodnost jakožto vážného geopolitického aktéra.
Nutnost strategického zapojení v multipolárním světě
Základní slabinou současné politiky EU není její cíl snižovat zranitelnosti nebo posilovat odolnost. Tyto cíle jsou legitimní. Problém je v tom, že tato opatření jsou zřídka integrována do pozitivní a ucelené vize budoucího vztahu.
Jak zdůrazňuje Lebow (2022) , diplomacii nelze redukovat na odstrašování, řízení rizik nebo obranné postoje. Chas W. Freeman (2018) má jasno: „ Diplomacie spočívá v řízení vnějších vztahů s cílem snížit rizika pro národ a zároveň prosazovat jeho zájmy v zahraničí. “ Umění vládnout vyžaduje důvěryhodnou rovnováhu mezi konkurencí a spoluprací, založenou na vizi zaměřené do budoucna. Evropská angažovanost s Čínou je však uvízlá v technických sporech, regulačních vyšetřováních a bezpečnostních obavách, aniž by nabízela pozitivní nebo nápaditou dlouhodobou vizi. Tento chronický deficit riskuje, že EU bude odsunuta na okraj globální diplomacie, a to i v době, kdy se Čína etabluje jako ústřední pilíř mezinárodního systému – zejména proto, že Trumpova Amerika je stěží spojencem multilateralismu.
To je o to problematičtější, že Čína není okrajovým hráčem, ale jedním z ústředních pilířů nového mezinárodního řádu. Bez ohledu na politické preference bude evropská prosperita i nadále spojena s vývojem čínské ekonomiky, technologickými inovacemi, infrastrukturními sítěmi a iniciativami v oblasti globální správy. Zatímco se zdá, že EU spojuje síly se Spojenými státy, aby Čínu na její vlastní náklady omezila, evropští obchodní lídři dali jasně najevo, že si nemohou dovolit být na čínském trhu nepřítomni.
Čistě konfrontační strategie – jako je přirovnávání Číny k rakovině, jak to nedávno učinila šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallasová – by proto Evropě způsobila značné náklady za nejisté výhody. Naopak, bezpodmínečný závazek by ignoroval legitimní obavy týkající se přístupu na trh, reciprocity a ekonomické bezpečnosti. Skutečnou výzvou není volit mezi konfrontací a spoluprací, ale vybudovat rámec, který upřednostňuje spolupráci a zároveň chrání základní zájmy EU.
Takový rámec by vyžadoval trvalý politický dialog na nejvyšší úrovni, lepší kulturní a strategické porozumění v rámci evropských institucí a jasnější rozlišení mezi oblastmi konkurence – pokročilé technologie, ekonomická bezpečnost – a oblastmi vzájemného prospěchu, jako je boj proti změně klimatu, udržitelný rozvoj nebo globální veřejné zdraví. Především by vyžadoval, aby Evropa formulovala své politiky na základě vlastních dlouhodobých zájmů, a nikoli na základě dědictví nebo vnějších tlaků.
Ústřední otázkou tedy není, zda sankce nebo omezení mohou Evropu zachránit před úpadkem; nemohou. Budoucí konkurenceschopnost Evropy bude záviset na inovacích, průmyslové obnově v několika klíčových odvětvích, strategické soudržnosti a diplomatické sofistikovanosti. Bez těchto pilířů se represivní opatření proti Číně stávají symptomem strategického zmatku a nejistoty, nikoli nástroji skutečné správy věcí veřejných – Čína totiž jistě zareaguje. Trump se to naučil tvrdě. Opakované uchylování se EU k takovým opatřením je samo o sobě přiznáním její neschopnosti formulovat robustní a jednotnou zahraniční politiku vůči Pekingu. Zároveň několik členských států uzavírá bilaterální dohody a spolupracuje s Čínou, což často odporuje bruselské rétorice o strategické konkurenci a systémové rivalitě, protože jejich společnosti se bez čínského trhu prostě neobejdou.
