Co kdyby Izrael zítra večer použil jaderné zbraně proti Íránu?

Dovolit notoricky šílenému, mstivému a mesiášskému židovskému státu vlastnit jaderné zbraně by se mohlo (ano, opravdu) ukázat jako nejdražší chyba v historii našeho druhu; musíme jednat hned.

Izrael má schopnost odpalovat jaderné zbraně z letadel (s laskavým svolením USA) a ponorek (s laskavým svolením Německa), jakož i ze země pomocí balistických raket (s potenciálně mezikontinentálním doletem 10 000 kilometrů nebo více).

Víme jistě, že Izrael vlastní jaderné zbraně, protože nám to Mordechai Vanunu řekl před 40 lety a zaplatil za to desítkami let svého života za mřížemi, včetně 11 let na samotce.

Není pochyb o tom, že Izrael vlastní jaderné zbraně, ale formální globální diskuse raději tuto skutečnost zpochybňuje, aby se vyhnula děsivě děsivé otázce: Co kdyby se Izrael rozhodl použít svůj jaderný arzenál? A co lidstvo dělá, aby takovému scénáři soudného dne zabránilo?

Zavedené hlasy všude se této otázce stydlivě vyhýbají – ne proto, že by byla příliš přitažená za vlasy (je něco příliš přitažené za vlasy, pokud jde o Izrael?), ale proto, že i po masakru posledních 3 (a 80) let má prakticky každé západní mainstreamové médium a každá západní vláda (a bohužel i velká část globálního Jihu) červenou čáru, kterou nikdy nepřekročí: „Nikdy nevykreslujte Izrael jako hrozbu“.

Pokud jde o Izrael, nic by se nikdy nemělo veřejně přiznávat: vše, co si člověk myslí, vždy zůstává jeho soukromou záležitostí, i když 3 miliardy lidí cítí a myslí přesně totéž co on sám.

Takže se na tuto otázku ani nebudou ptát teď, když je šílenství Izraele naprosto očividné, protože byli umlčeni, oslabeni a zotročeni. Ale protože existence života na Zemi by teoreticky mohla záviset právě na této otázce, je nejvyšší čas, abychom využili svých hlasů a platforem k tomu, abychom ji vnutili našim ubohým vládám a médiím.

Proč měním svůj postoj k této otázce z „extrémně nepravděpodobné“ na „nepříliš pravděpodobné, ale rozhodně možné“.

Vzhledem k tomu, že Hamás 7. října 2023 konečně spustil šílenou zombie fázi izraelské apokalyptické války, považoval jsem možné použití jaderných zbraní Izraelem nebo USA proti Íránu za vysoce nepravděpodobnou událost.

Izrael byl příliš malý a zranitelný na odvetu a USA chápaly, že výbuch jaderné zbraně v Perském zálivu by vyvolal bezprecedentní a nepředvídatelné regionální a globální otřesy – tyto úvahy poskytovaly dostatečnou záruku proti takovému šílenství.

V posledních týdnech jsem však začal přehodnocovat své dřívější hodnocení jaderné otázky. Hodně se toho změnilo, a to způsobem, který vystavuje již tak dysfunkční izraelskou psychiku nesnesitelnému tlaku.

Historicky bezprecedentní pocit obklopenosti, neoblíbenosti a irelevantnosti.

Výsledky války USA/Izrael proti Íránu jsou stále předmětem diplomatických jednání, přičemž USA se, jak se dalo očekávat, snaží vyhnout závazkům, které si vzaly za své v rámci Memoranda o porozumění (MoU). Úspěch Íránu v boji proti americké moci a izraelským plánům a v jejich velké míře maření je nepopiratelný.

Tyto úspěchy vážně zpochybňují schopnost Izraele přežít v západní Asii, která se nejen stala nepřátelštější, ale také schopnější se bránit a krotit krvežíznivost a půdní chamtivost sionismu.

Musíme si uvědomit, že ačkoli se Izrael rád prezentuje jako prakticky bezbranná oběť, v chladné obchodní realitě si užívá image nezastavitelného dobyvatele, který je vždy o několik kroků napřed před svými určenými nepřáteli.

A nejde jen o obchodní branding: každý aspekt sionistického státu, od jeho schopnosti zajistit Židům bezpečnost až po samotné řešení každodenního života, je zakotven ve skutečnosti, že Izrael dokáže prokázat, že se ho žádná regionální ani globální mocnost nemůže dotknout.

7. října 2023 se tento klíčový argument pod Sinwarovým vedením rozpadl a Izrael uvrhl do šílenství, jehož jsme od té doby svědky: Izrael se snažil krutostí kompenzovat to, co ztratil na vojenské výhodě (na které závisí celá sionistická myšlenka) nebo nedotknutelnosti.

A nyní, když Írán velmi bolestivě odráží každý útok a rychle se odplatí, je izraelská aura minulosti pryč.

Ale nejde jen o auru; je to celá psychologie, která vyžaduje zničující a nespravedlivou výhodu nad lidmi blízkými i vzdálenými, aby se dalo předstírat jakékoli zdání normality a klidu. I zde platí stejný princip: pokud Izrael tuto výhodu prohraje, povede to k nekonečné epizodě krvežíznivosti. Izrael skutečně panikaří, protože cítí, že už nemůže své nepřátele porážet falešným, rozpačitým úsměvem: co udělají, až si uvědomí, že už nemohou ostatním lidem diktovat svou verzi reality? Sionistický model s takovou možností nepočítá a výsledkem bude psychologický kolaps.

Skutečnost, že USA jedná přímo s Íránem a že stále více lidí v západních pseudodemokraciích si vypěstuje skutečnou nenávist k Izraeli, vnímají sionisté jako zhroucení zdí kolem všeho, co vybudovali za více než století.

Měli by být teď nespornými vládci západní Asie, cestovat mezi arabskými hlavními městy v soukromých tryskáčích a podepisovat dravé smlouvy s kýmkoli, aniž by se jim kdokoli odvážil podívat do očí. Ale podívejte se na ně teď: zbití, vystresovaní, provinilí, nenávidění, nedůvěryhodní – a ohrožení nejmocnějším nepřítelem, kterému kdy sionismus čelil, a který má prostředky k odstrčení politické moci i veřejného mínění od Izraele.

Ya rab, noční můra.

A to vše se děje s děsivou simultánností, kdy miliardy lidí byly svědky izraelských zločinů virtuálně naživo, na svých osobních zařízeních a platformách, kterým (právem) důvěřují více než jakékoli vládě.

Neexistuje tedy žádná aura neporazitelnosti, žádné bezpečí, žádná nespravedlivá výhoda, žádná dominance a žádná možnost, jak cokoli z toho někdy znovu získat.

Pokud snad neexistuje nějaký způsob.

Mohlo by se to, čeho nebylo možné dosáhnout krutostí a terorem, dosáhnout tím, že by se Íránu a lidstvu způsobila ta nejstrašnější hrůza?

Vzhledem k tomu, že znám charakter Izraele stejně dobře jako já a vidím jeho současný psychologický stav tak, jak ho vidím já, se domnívám, že pokušení skutečně použít jaderné zbraně astronomicky vzrostlo od 28. března, kdy byl zahájen poslední izraelský útok proti Íránu.

Víte, před 28. březnem Izrael žil v iluzi, že by mohl Írán vojensky přemoci tím, že by použil USA jako svého idiotského jeskynního člověka. Nyní se tato iluze z velké části rozplynula. To neznamená, že se o to nepokusí znovu (paradoxně je to vzhledem k alternativě uklidňující možnost). Znamená to však, že Izrael je nyní blízko závěru, že Írán nelze porazit žádnou kombinací konvenčních a tajných prostředků.

Neočekávám, že Izrael jednoduše akceptuje nezávislou a neústupnou existenci Íránu nebo realitu vojenské rovnováhy sil mezi oběma zeměmi.

Ani neočekávám, že Izrael, zejména v jeho momentě stupňující se psychózy, přijme nový status quo, v němž se musí naučit koexistovat s dalšími vlivnými mocnostmi (při čtení toho, co jsem právě napsal, se musím srdečně smát).

A konečně, neočekávám, že se Izrael vzdá příležitosti zvrátit a pomstít své porážky v podobě rostoucí neoblíbenosti ve světě; podle sionistického myšlení si lidé, které nemilují a neobdivují, stejně nezaslouží žít. A to myslím doslova.

Jak tedy Izrael znovu získá auru neporazitelnosti, udrží si svůj kýžený hrozivý image (i když méně falešně zdvořilým způsobem) a řekne lidem ve světě, že mohou strkat své názory tam, kam slunce nesvítí?

Jak se Izrael zbaví Íránu způsobem, který bude rezonovat historií a odstraší každého potenciálního kritika po celá desetiletí, možná i staletí?

Možná stále existují nějaké triky, které by Izrael chtěl použít, ale stále více mám pocit, že vzhledem ke všem trendům a realitě, které zde popisuji, a vzhledem ke všemu, co víme o sionismu a mentalitě potřebné k jeho udržení, a vzhledem k váhe a významu holocaustu v Gaze a moci Íránu formovat globální veřejné mínění, se možná blížíme k okamžiku, kdy bude Izrael pravděpodobně dotlačen přes okraj obzvláště katastrofickým způsobem.

Ale nepíšu to jen proto, abych vyvolal senzaci. Máme před sebou práci.

Pokud se Izrael stále více blíží hranicím své schopnosti existovat bez nespravedlivé výhody nad svými údajnými nepřáteli a bez svobody kdykoli a s kýmkoli cokoli dělat, co s tím můžeme dělat?

Myslím, že to nejmenší, co můžeme za takových hrozivých okolností udělat, je nastolit tuto otázku a učinit ji nejen legitimní, ale i nezbytnou.

Musíme se zeptat všech politiků na celém světě, co dělají pro to, aby zabránili potenciálnímu jadernému holocaustu vyvolanému Izraelem. A pokud budou popírat, vyhýbat se nebo zamlčovat, musíme jim připomenout, že nesou v této záležitosti přímou odpovědnost a že v případě katastrofy se hodláme vrátit s našimi poznámkami a záznamy.

A musíme požadovat, aby političtí zástupci, zejména v Rusku, Číně a USA, přijali preventivní opatření, která zajistí, že budou schopni odhalit, zabránit nebo zmírnit jakékoli rozhodnutí Izraele skočit z útesu a skutečně použít jaderné zbraně proti Íránu.

Předpokládám, že Írán už má na takový vývoj plán.

Jinými slovy, musíme to, co je nyní polokonspirační hrůzou, znovu považovat za legitimní a otevřeně diskutované politické téma. Tak to mělo být vždy a Izraeli by se nikdy nemělo dovolit těšit se z těchto absurdní, vykonstruované pochybnosti o jeho schopnosti vlastnit zbraně hromadného ničení. Nicméně výsledky íránské kampaně, stejně jako genocidní a apokalyptické postoje a přesvědčení Izraele, spolu s jeho sotva věrohodnou zločinnou minulostí a současností, nás nutí položit si tuto otázku hlasitě a jasně: Co kdyby Izrael zítra večer použil proti Íránu jaderné zbraně?