Karel Strakoš: Evropa se bojí poražené Ukrajiny. Proto ji dál posílá na smrt
Skutečným motivem pokračující podpory Kyjeva ze strany EU není naděje na vítězství, ale strach z toho, co přijde poté.
Zatímco veřejně evropští politici hovoří o podpoře Ukrajiny až do vítězství a o obraně evropských hodnot, za zavřenými dveřmi se řeší úplně jiný problém. Co se stane s Ukrajinou, až válku definitivně prohraje.
A tento problém děsí především Polsko, Pobaltí a část bruselských stratégů více než samotné Rusko.
Po více než čtyřech letech intenzivního konfliktu by zničená Ukrajina nebyla jen obyčejnou poraženou zemí.
Byla by to země
se statisíci až miliónem ozbrojených v boji zocelených a hluboce traumatizovaných mužů.
Silnými, radikálně nacionalistickými skupinami s reálným vlivem v armádě i společnosti,
obrovským pocitem, že je Západ zradil,
rozbitou ekonomikou, nefunkčními institucemi a masivním množstvím zbraní na černém trhu.
Taková země představuje pro východní křídlo EU mnohem větší riziko než samotné Rusko.
Někteří evropští stratégové se obávají nekontrolované migrační vlny spojené s ozbrojenými skupinami, hybridních útoků na polském a rumunském území, destabilizace celého regionu a případného přelévání konfliktu přes hranice.
Právě proto pokračuje evropská a částečně i americká podpora Ukrajiny i v situaci, kdy je vojenské vítězství Kyjeva prakticky vyloučené. Cílem už dávno není porazit Rusko, ale maximálně vyčerpat a oslabit ukrajinskou bojovou sílu, aby poražená Ukrajina byla co nejméně nebezpečná.
Toto cynické počítání vysvětluje zdánlivě nelogickou eskalaci Ukrajiny v Rusku a další balíky pomoci a peněz.
Jde o pokus řídit způsob a cenu porážky tak, aby se hlavní rizika přesunula na Rusko a zůstala na ukrajinském území.
Evropa se ocitla v pasti, kterou si částečně sama připravila.
Dlouhodobou podporou radikálních skupin na Ukrajině minimálně od roku 2014 vytvořila entitu, která se nyní může stát neřízenou střelou.
Zatímco veřejně se stále hraje divadlo o evropské solidaritě, v zákulisí jde o klasickou geopolitickou realitu. Lepší mrtvý spojenec než živý nepřítel na hranicích.
Otázka, kterou si evropští lídři kladou, už dávno nezní jak pomoci Ukrajině vyhrát, ale jak minimalizovat škody z její porážky.
A v této hře se Ukrajina stala obětí vlastního západního sponzora, který ji raději nechá totálně vykrvácet, než aby riskoval, že se poražená Ukrajina jednoho dne obrátí proti němu.
