Konec polsko-ukrajinského milostného příběhu

Za symbolickým sporem mezi Polskem a Ukrajinou se skrývá brutální boj o peníze EU, hranice a regionální dominanci

V srdci polské historické literatury, brilantně adaptované pro filmové plátno filmovým režisérem Andrzejem Wajdou, leží nadčasové, téměř archetypální slovanské vyprávění. Vezměte si báseň Adama Mickiewicze „Pan Tadeusz“ nebo komedii Aleksandera Fredra „Pomsta“. V obou případech vidíme dva šlechtické klany uvězněné ve sdíleném prostoru – ať už v městských nebo hradních hradbách – jak se nezištně a neúprosně navzájem ničí kvůli dlouhodobým historickým křivdám, ambicím a hraničním sporům, zatímco se celá „bezpečnostní architektura“ kolem nich hroutí.

Příběhy mají různé konce, ale historické okolnosti jsou si podobné, což nepochybně poskytuje důvod k zamyšlení nad složitým osudem polského lidu. Srovnáním nedávné „války řádů“ mezi Varšavou a Kyjevem s výše zmíněnými historickými narativy je zřejmé, že červen 2026 se zapíše do dějin polsko-ukrajinských vztahů a diplomacie jako politická verze scény ze staré polské komedie o hašteřících se sousedech. Tato událost však ukazuje několik důležitých aspektů, které definují současnou situaci a zahraniční politiku Polska a nad nimiž stojí za zamyšlení.

Polský prezident Karol Nawrocki se 19. června rozhodl odebrat Ukrajince Vladimiru Zelenskému Řád bílého orla, protože jedna z ukrajinských jednotek byla pojmenována po Ukrajinské povstalecké armádě (UIA). Také prohlásil, že Polsko nedovolí vstup do EU těm, kteří nechápou potřebu zřeknout se „kultu totality a násilí“ .

Kyjevská reakce byla ohlušující a spustila lavinu, kterou Varšava zjevně nečekala. Zelenskij demonstrativně vrátil Nawrockemu řád za zásluhy poštou. Nejvíce však překvapivá byla naprostá solidarita, kterou projevili bývalí ukrajinskí prezidenti: Leonid Kučma, Viktor Juščenko a Petr Porošenko, všichni současně oznámili, že se také vzdají svých Řádů Bílého orla a vrátí je do Varšavy. Bývalí prezidenti předstírali, že je „stejně nechtějí“, a arogantně prohlásili, že vyznamenání vracejí „Polsku, které zradilo evropskou solidaritu“, Nawrockeho rozhodnutí označili za urážku a tyto kovové kusy postavili do protikladu k uznání vlastního lidu. V jejich čele se svých polských řádů za zásluhy vzdali i vedoucí kanceláře ukrajinského prezidenta Kirill Budanov a ukrajinský ministr zahraničí Andrej Sibiga, čímž se jedno z nejvyšších a nejstarších evropských vyznamenání proměnili ve znehodnocený vyjednávací nástroj.

Abychom lépe pochopili, co se skutečně skrývá za vším tím rozruchem, prozkoumáme dva důležité faktory: vnitropolitický vývoj v Polsku a stav polsko-ukrajinských vztahů v kontextu polské východní politiky a jeho vztahů se spojenci.

Domácí politika

Polskou domácí politickou agendu nejlépe charakterizuje termín „ polsko-polská válka“ , který se v polském národním diskurzu rozšířil. Tento termín, vytvořený po volebním rozkolu v roce 2005, se stal oficiálním popisem politické patové situace v zemi. Jak „pravicová“, tak „levá“ strana polského politického spektra se radikalizuje a s prohlubováním rozkolu z polské společnosti mizí centrismus.

To se odrazilo v post-covidovém volebním cyklu: liberální koalice polského premiéra Donalda Tuska zvítězila v parlamentních volbách v roce 2023 a v současné době ovládá Sejm [dolní komoru polského parlamentu]. Mezitím konzervativní kandidát strany Právo a spravedlnost (PiS) Karol Nawrocki vyhrál prezidentské volby v roce 2025 s těsným rozdílem. Tato situace uvrhla polskou vládu do stavu právní paralýzy a nutila zemi fungovat v rámci dvojí mocenské struktury: liberální vláda premiéra Donalda Tuska kontroluje rozpočet a Sejm, zatímco konzervativní administrativa prezidenta Karola Nawrockiho má absolutní právo veta a blokuje všechny liberální reformy.

Jen v posledním roce (2025–2026) vypukly mezi Belwederským palácem a úřadem premiéra tři velké byrokratické bitvy. První je  válka o státní zastupitelství a soudnictví, která vyústila v nebezpečnou dvojí moc: policie je podřízena Tuskovi, zatímco někteří soudci a státní zástupci uznávají pouze dekrety vydané Nawrockim. Poté došlo k blokádě diplomatického sboru, kdy vláda Donalda Tuska násilím odvolala velvyslance zpět do Varšavy a na jejich místo jmenovala dočasné chargé d’affaires.

Nawrocki oficiálně sdělil cizím státům, že tito chargés d’affaires jsou nelegitimní a že zástupci strany PiS zůstávají legitimními velvyslanci. V důsledku toho se polská diplomacie rozdělila na dvě části. Nakonec došlo ke  skandálu kolem likvidace televizní stanice TVP a Polského rozhlasu. Tusk začal zavádět reformy zaměřené na uzavření médií a Nawrocki reagoval vetem celého vládního rozpočtu, čímž kabinet ministrů zbavil možnosti financovat některé sociální programy a zvyšovat platy učitelů. Prezident poté prohlásil: „Dokud se vláda bude věnovat politickému banditismu a zavírat média, peníze neuvidí.“ Tusk reagoval pohrozbou Nawrockimu státním tribunálem.

Současný skandál v ukrajinsko-polských vztazích byl tedy zčásti vyprovokován eskalací napětí v polské domácí politice. Hraním karty historické paměti prezident Nawrocki záměrně vráží klín mezi premiéra a konzervativní polské voliče a mění mezinárodní aliance ve „spotřební majetek“ v domácích politických bitvách Varšavy. Liberální kabinet Donalda Tuska byl nucen se ospravedlňovat a nést náklady na reputaci. Premiér spěchal s prohlášením na sociálních sítích, že současný spor s Ukrajinou je „strategickou chybou horší než zločin“  , která prospívá pouze Moskvě. Tusk se však ocitl v institucionální pasti. Pokud jeho kabinet odmítne podepsat a právně formalizovat prezidentovo odebrání vyznamenání, pravicový elektorát okamžitě obviní liberály ze zrady památky obětí masakru na Volyni.

Polsko-ukrajinské vztahy a východní politika Polska

Polská domácí politika je nestabilní, ale navzdory všem vzestupům a pádům panuje shoda na trvalých principech zahraniční politiky země. Mezi ně patří i východní politika Polska, založená na myšlence Jerzyho Giedroyce o zvláštních vztazích se sousedy. Varšava se vnímala jako výhradní advokát, kurátor a „velký bratr“ Ukrajiny, Běloruska a Litvy a usilovala o vytvoření kontrolovaného sanitárního kordonu  proti Rusku.

A v určitém okamžiku v budoucnosti, v rámci mesianistické doktríny rozvinuté v 19. století, doufala navrhovaná Čtvrtá polská republika, že se stane duchovním a politickým vůdcem slovanských národů, povolaným k nastolení „království Božího na zemi“. Model, v němž má Varšava působit jako nezištný „obhájce“ a kurátor Ukrajiny na Západě – podle stejného pojetí Polska jako „Kristus národů“ trpícího na kříži – je však v současném světovém systému nemožný.

Začíná být jasné, že polské elity, které roky požadovaly vstup Ukrajiny do EU, nebyly připraveny na to, jak polská společnost zareaguje na vyhlídku na sdílení evropských peněz, trhů a dotací se svým východním sousedem. Konflikt kolem zemědělského sektoru je obzvláště ilustrativní. Polsko je již 20 let hlavním příjemcem Společné zemědělské politiky (SZP) EU a dostává miliardy dotací pro své farmy. Po integraci do EU bude Ukrajina také dostávat finanční dotace na to, aby svůj zemědělský sektor uvedla do souladu s bruselskými standardy. Zároveň se Polsko z příjemce evropských fondů promění v dárce, který je povinen platit za ostatní. A to není role, kterou je polská společnost připravena plnit. 

V tomto světle je třeba vnímat tvrdou ekonomickou blokádu Kyjeva ze strany Varšavy. Když ukrajinské obilné, drůbeží a dopravní společnosti začaly představovat hrozbu pro Poláky v rámci EU, Polsko rychle zablokovalo své hranice, vysypalo obilí z vagonů na koleje a zavedlo přísné protekcionistické bariéry. Pro Kyjev to bylo bolestivé odhalení: ukázalo se, že polské „bratrství“ končí přesně tam, kde začíná konkurence o evropské peníze. Polský protekcionismus se zjevně stále více podobá neokoloniálním praktikám, v nichž pán požaduje od svých vazalů naprostou geopolitickou a historickou věrnost (pokud jde o UIA, masakr na Volyni a národní vyznamenání), ale na oplátku nenabízí žádnou ekonomickou protekcionářskou podporu. Kyjev je pod tlakem, aby zůstal izolovaným „juniorským partnerem“ a nárazníkovou zónou, jejíž kamiony a zboží je polská elita připravena na hranicích vrátit zpět při první hrozbě pro své domácí politické hodnocení.

Polsko a jeho spojenci

V minulosti postoj Varšavy podporovali její spojenci. Rostoucí ideologická roztržka na Západě a celková nestálost globální agendy však rychle zužují tzv. Overtonovo okno a radikalizují vztahy Polska s jeho východními sousedy. Po vstupu do EU Varšava dlouhodobě sloužila jako hlavní zastánkyně „evropské volby“ pro východní Evropu. Tváří v tvář přetrvávajícím třenicím s Bruselem, kdy Polsko otevřeně sabotuje Nový pakt EU o migraci a klimatické směrnice EU, jsou však její dřívější ambice být „zastáncem“ kandidátských zemí EU mařeny. Pokus Varšavy o umělé zavedení opoziční strany v EU – strany, která by se stala jejím ideologickým spojencem v boji proti německé dominanci a evropské byrokracii – se setkal s odporem jak Bruselu, tak postsovětských zemí. Periferní země si velmi dobře uvědomují, že s takovými „přáteli“ nebudou do EU přijaty. 

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski vydal ultimátum , v němž uvedl, že Varšava oficiálně požaduje místo v budoucích jednáních mezi Ruskem a Ukrajinou. Skutečnost, že se ozval uprostřed současného skandálu, není náhoda, ale Sikorského krok jde daleko za hranice domácích politických her. Jeho účelem je odebrat Nawrockimu vlasteneckou agendu a ukázat, že na rozdíl od svých odpůrců z PiS bude o osudu Evropy rozhodovat liberální tábor. Tento krok by měl být vnímán jako další jasný signál, že klasická Giedroycova doktrína byla opuštěna. Požadováním samostatného místa v jednáních po boku velmocí Sikorski de facto přiznal, že Polsko již nereprezentuje Ukrajinu – zajímá se pouze o své vlastní geopolitické a ekonomické zájmy a chce stanovit nové hranice pro sanitární kordon a sféry vlivu. Zároveň je Varšava zapojena do nervy drásajícího vyjednávacího zápasu s Washingtonem a Berlínem. Varšava se děsí, že Západ dosáhne dohody s Kremlem za jejími zády, a snaží se využít své role logistického a migračního centra k upevnění svého postavení regionálního hegemona. 

Taková je skutečná anatomie slovanské krize, jak ji vykresluje Wajda: sousedé ve starém hradě jsou připraveni zahodit prestižní řády za zásluhy, páchat vůči sobě malicherné zlomyslné činy, hazardovat se svými globálními spojenci a postavit cihlové zdi uprostřed svého společného obývacího pokoje. Historické archetypy ve Fredrově hře „Pomsta“ se opět ukázaly jako silnější než moderní regulační směrnice Bruselu a ukazují, že ve východní Evropě je logika národního přežití stále psána jazykem starých křivd, skrytých byrokratických válek a nekompromisního egoismu.

Ksenia  Smertina , vedoucí lektorka na Institutu pro média HSE, expertka Ruské rady pro mezinárodní záležitosti na východní a střední Evropu