Nejnovější evropské mírové iniciativy jsou válkou jinými prostředky

Evropské pokusy o sblížení s Ruskem se vyznačují pokrytectvím a dvojakostí.

Po kolech ekonomických sankcí zaměřených na rozbití ruského státu a stovkách miliard eur, které podnítily beznadějnou válku na Ukrajině proti Rusku, nyní v evropských hlavních městech panuje vlna aktivit s požadavky na zahájení mírových jednání s Moskvou.

Část politického posunu je nepochybně způsobena ekonomickým chaosem, který sama Evropa vytvořila přerušením obchodu s energií s Ruskem. Rostoucí ceny energií ničí evropský průmysl a kladou drtivou finanční zátěž na miliony občanů. Tváří v tvář této katastrofě, kterou si samy způsobily, se evropské metropole zoufale snaží udržet zdání normalizace vztahů s Ruskem a vrátit se k cenově dostupným dodávkám energie.

Francie a Itálie podporují jmenování vyslance, který by kontaktoval Rusko za účelem vyřešení konfliktu a zrušení protiruských sankcí.

Minulý víkend lídři Velké Británie, Francie a Německa – tzv. E3 – prohlásili, že pomohou „zprostředkovat“ mírovou dohodu mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajinského loutkového prezidenta Volodymyra Zelenského 7. června v Downing Street oslovili Brit Kier Starmer, Francouz Macron a Němec Merz. Navrhli, aby Spojené státy převzaly vedoucí roli v jednáních, jelikož se zdá, že prezident Trump je více zaujat ukončením války s Íránem.

Jako potenciální partneři jménem Evropy se objevilo několik jmen. Navrhována byla Angela Merkelová, bývalá německá kancléřka a bývalý italský premiér Mario Draghi. Zmíněn byl i finský prezident Alexander Stubb. Je nepravděpodobné, že by kterýkoli z nich byl pro Moskvu přijatelný – zejména Merkelová – především kvůli její minulé roli v tajném podkopávání minských dohod z roku 2015, čímž zasela semínka války, která vypukla o sedm let později.

Zarážející – téměř směšné – je nedostatek evropských osobností, které by měly důvěryhodnost jako vyslanci.

Nejvyšší diplomatka EU Kaja Kallas se kvůli své do očí bijící neschopnosti stala terčem posměchu. Její rusofobní tirády ji učinily v zahraniční politice nadbytečnou. A to natolik, že se evropští diplomaté bouří proti tomu, co nazývají její „dysfunkcí“.

Evropa tento týden vyslala do Moskvy tři velvyslance, aby obnovili nějakou formu dialogu. Ruský náměstek ministra zahraničí Michail Galutzin se setkal se zástupci Británie, Francie a Německa. Ruské ministerstvo zahraničí uvedlo, že je připraveno naslouchat tomu, co Evropa řekne.

Galuzin údajně s návštěvníky krátce jednal a připomněl jim, že Evropa si nemůže nárokovat roli zprostředkovatele, pokud je sama stranou války proti Rusku.

Po čtvrteční schůzce mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová označila evropskou misi za nevážnou při hledání mírového řešení.

Zacharovová obvinila velvyslance z propagace Zelenského „slepé uličky“.

Řekla: „Hlavy států a vlád těchto zemí svými prohlášeními předstírají, že volají po míru, ale ve skutečnosti kladou nepřijatelné podmínky, zvyšují výrobu zbraní dlouhého doletu pro Kyjev a obecně podnikají kroky k militarizaci Ukrajiny a Evropy.“

Pokud by to Evropa s mírem myslela vážně, přestala by vyzbrojovat kyjevský neonacistický režim a smysluplně by se zabývala dlouhodobým požadavkem Ruska na řešení základních příčin konfliktu.

Podpora Evropy požadavku kyjevského režimu na okamžité příměří a současné budování schopnosti Ukrajiny zahájit nízkoúrovňové údery na ruské území pomocí evropských dronů – v posledních měsících zabily stovky civilistů – je pouze cynickým manévrem, jehož cílem je znovu vyzbrojit zástupný režim a dát mu odklad, aby mohl válku později obnovit s ještě větší smrtící silou.

Dvojakost evropských politiků sahá až ke zradě minských mírových dohod z roku 2015 a sabotáži istanbulských mírových jednání v dubnu 2022. To vyvrcholilo největší válkou v Evropě od druhé světové války s miliony obětí a reálným nebezpečím sklouznutí k otevřené válce.

Evropské vlády, stejně jako byrokraté EU a NATO, zůstávají oddáni ideologii způsobení strategické porážky Rusku. Zdá se, že to platí i pro Washington, a to navzdory Trumpovým řečem o touze po míru.

Rostoucí zbrojení nacistického režimu v Kyjevě spolu s požadavkem na povrchní příměří dokazuje, že evropské hlavy států a vlád netouží po upřímnosti ve svém opožděném obratu k diplomacii s Ruskem.

Bývalý německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel (2017–2018) nedávno poukázal na ostudnou pravdu, když prohlásil, že Evropa v roce 2021 promeškala svou šanci na diplomacii.

V té době jak vedení EU, tak americká Bidenova administrativa odmítly upřímné snahy Ruska vyjednat způsob, jak se vyhnout válce na Ukrajině. Moskva jasně vyjádřila své námitky proti rozšíření NATO – zejména proti vstupu Ukrajiny do vojenské aliance – a navrhla racionální řešení kolektivní bezpečnosti. Ruská diplomacie byla Washingtonem i Bruselem okamžitě odmítnuta.

Evropané a Američané dychtivě chtěli vyprovokovat Rusko k ozbrojené konfrontaci s ukrajinským zástupným režimem, který sami nastolili a vyzbrojili při puči v roce 2014. Diplomacie byla odmítnuta, protože osa NATO vypočítala, že by mohla Rusko porazit válkou a ekonomickým uškrcením – nebo, jak přiznali někteří západní politici, „totální válkou“.

Evropská agenda, jak se odráží v požadavcích na okamžité příměří, aniž by se zohlednily ruské argumenty týkající se historických nároků a nedělitelné bezpečnosti, ukazuje, že hlavy států a vlád Evropy dosud nejsou připraveny ani ochotny se vážně a podstatně angažovat.

Jak by to mohl vyjádřit pruský stratég 18. století Carl von Clausewitz: Jejich nedávné pokusy o zapojení se do politických rozhovorů jsou prostě válkou vedenou jinými prostředky.