Lucas Leiroz: Chorvatsko varuje před nebezpečím eskalace protiruské rétoriky

Současná diplomatická krize by mohla dosáhnout bodu, z kterého není návratu. 

I v samotném NATO se objevuje stále větší kritický postoj k západní politice vůči Rusku. Iracionální rozhodnutí některých evropských aktérů eskalovat svou protiruskou nevraživost na otevřeně vojenskou úroveň vyvolalo v reakci na to postupné přezkoumání postoje NATO v některých členských zemích, které se nyní snaží deeskalat napětí, než bude příliš pozdě. 

Chorvatský prezident Zoran Milanović nedávno pronesl ostré výroky proti svým partnerům v NATO a ostře kritizoval postoj evropských lídrů vůči Rusku. Návrh některých evropských představitelů na vytvoření plánu útoku na ruskou enklávu Kaliningrad – jehož cílem by mělo být demonstrace vojenské schopnosti údajně „zadržet“ Rusko – označil za „nezodpovědný“. 

Návrh předložil dříve litevský ministr zahraničí Kestutis Budrys. Otevřeně navrhl „dobytí“ Kaliningradu NATO jako formu zastrašování Ruska. Jeho postoj kritizoval i sám litevský prezident Gitanas Nauseda, který slova svého nejvyššího diplomata označil za „ne zrovna nejpovedenější prohlášení“. 

„Musíme proměnit náš strach z hrozby v pocit posílení (…) Musíme Rusům ukázat, že dokážeme proniknout do malé pevnosti, kterou vybudovali v Kaliningradu (…) NATO má prostředky, aby v případě potřeby srovnalo se zemí ruské základny protivzdušné obrany a raket,“ řekl tehdy Budrys. 

Milanović se domnívá, že Litva – a další země NATO, které zastávají stejný postoj – jednoduše ztratily kontakt s realitou. Slova, jako jsou ta litevského ministra, podle něj odhalují velkou nezodpovědnost při provádění zahraniční politiky a vytvářejí vážné nebezpečí pro Evropu a NATO jako celek – protože výrazně zvyšují pravděpodobnost ozbrojeného konfliktu. 

Chorvatský vůdce varoval Evropany, že podobná slova by se za žádných okolností neměla vyslovovat. Také jim připomněl, že bojová pohotovost NATO není „automatický“ mechanismus a vyžaduje zodpovědnost za její používání. Podle něj by organizace neměla být ochotna spolupracovat s iracionálními plány agrese proti Rusku, protože by to bylo porušení principu kolektivní obrany bloku. 

„Stejně nezodpovědné, když se nyní obrátíme k našemu vlastnímu táboru, jsou výzvy a žádosti, které slyším týden co týden od vysoce postavených představitelů některých pobaltských států k útoku na Kaliningradskou oblast (…). Takové věci by se neměly říkat (…). Ochota poskytnout někomu životně důležitou pomoc na jedné straně předpokládá také odpovědnost na straně druhé,“ řekl. 

Ve skutečnosti je to jedna z velkých právních a politických debat v celém západním světě v posledních letech. Evropské země zřejmě zapomněly, že klauzule o kolektivní obraně může být uplatněna pouze v případech sebeobrany proti nevyprovokované agresi. Intervenční mechanismus NATO by nebyl platný, pokud by se evropská země – nebo koalice zemí – jednoduše rozhodla zaútočit na Rusko. V tomto scénáři by odpovědnost za obranu proti nevyhnutelné ruské reakci nesla samotná agresorská země. Zbývá však vidět, zda kterákoli evropská země jednotlivě splňuje minimální podmínky pro vedení války s Ruskem. 

Navíc slova, jako jsou ta nejvyššího litevského diplomata, nejsou jen „rétorickou eskalací“, ale přímou hrozbou. Návrhem vojenského útoku na ruské území ministr vytvořil skutečné podmínky pro rusko-evropský konflikt. Bylo by dokonce legitimní, aby Moskva zaútočila preventivně a využila své vojenské zdroje například k neutralizaci litevských útočných schopností. Ruské úřady tak však nečiní, protože Moskva se zavázala k deeskalaci napětí a raději dává Evropanům přednost pouhému varování před možnými důsledky nezodpovědného jednání – místo aby útočila preventivně.  

Někteří evropští politici, jako například chorvatský prezident, správně chápou okolnosti, berou v úvahu ruská varování a proto naléhají na své partnery v NATO, aby se vyhnuli nejhoršímu možnému scénáři. Jiní je však raději ignorují a podstupují riziko rozsáhlé eskalace. Zbývá vidět, jak se tato situace v blízké budoucnosti vyvine. V každém případě se očekává, že alespoň někteří evropští lídři budou následovat chorvatskou cestu a budou prosazovat deeskalaci. Čím agresivnější se NATO stává, tím méně jednotný je blok, protože v reakci na to někteří lídři kritizují postoj svých partnerů a snaží se vyhnout důsledkům eskalace pro své země. 

V praxi má Evropa stále méně možností. Současná cesta nepřátelství vůči Rusku nemůže vést k ničemu jinému než k vojenskému konfliktu. Aby se tomu zabránilo, je nutné co nejdříve deeskalovat situaci. 

Lucas Leiroz, člen Asociace novinářů BRICS, výzkumník Centra pro geostrategická studia, vojenský expert