Írán: Může být civilizace zničena ve jménu demokracie?

Jsme oněměli, když jsme svědky nového druhu války, aniž bychom jí rozuměli. Několik jevů se střetává a mate naše chápání:

• Na jedné straně jsme i nadále formováni vojenskou převahou Západu, která z našich zemí udělala po pět století pány světa. Nedokážeme si uvědomit, že chudí mohou být civilizovanější než my. Íránci nejsou naším pohodlím a luxusem ohromeni. Přesto jsou národem inženýrů, mnohem vědecky vzdělanějších než my.

Jejich civilizaci charakterizuje především individuální, železná vůle, o které nemáme ani ponětí. V íránských muzeích lze vidět umělecká díla, kterým umělci zasvětili celý svůj život. Něco takového v naší kultuře neexistuje, protože věříme, že kreativita a soustředění jsou neslučitelné. Íránci mají pouze dlouhodobé pojetí času a nepřemýšlejí ze dne na den. Druhá charakteristika jejich civilizace je obecnější: orientují své životy podle vnímání duchovních realit. Takto byly naše společnosti organizovány na konci středověku a během renesance, ale dnes ne. Myslíme si, že je to pokrok; oni ne. Tyto dvě charakteristiky je vedou k tomu, že si vědomí cení více než opojení.

Samozřejmě mají stejné slabiny jako my. Například v Íránu je stejně drogově závislých jako na Západě. Ale na Západě to považujeme za triviální a nereagujeme, když jsou politici závislí na kokainu. To se Íráncům zdá nepředstavitelné.

Jsme tak sebestřední, že ani neznáme íránskou kulturu. Írán je velká civilizace, jejíž historie sahá až do prvního tisíciletí před naším letopočtem, dávno před Periklovy Athény, do doby, kdy jsme byli jen rozptýlenými kmeny. Naše nevědomost je naprosto normální: během školních let jsme o této kultuře slyšeli jen v souvislosti s perskými válkami. Matně známe bitvy u Marathonu, Thermopyl a Salámy. Nic víc. Na řecké vítězství jsme právem hrdí, a to díky jejich jednotě a lstivosti. A tím jsme skončili.

Íránská civilizace je sama o sobě hluboce ovlivněna čínskou civilizací. Čínské sochy lze spatřit v paláci v Persepolis (5. století př. n. l.). Především íránská civilizace dala vzniknout arabské civilizaci. Velcí arabští matematici, velcí arabští astronomové, velcí arabští lékaři a velcí básníci arabského jazyka nebyli Arabové, ale Peršané. Mimochodem, někteří Íránci si zachovali pocit nadřazenosti nad Araby.

V šestnáctém století byl Írán sunnitskou muslimskou říší. Safíjovci mu však chtěli dát jinou identitu, než jakou měl jeho rival, Osmanské říše. Rozhodli se proto konvertovat jeho obyvatelstvo k šíitskému islámu. Vláda Ismáíla I. byla obdobím náboženské války, jejímž cílem bylo násilím prosadit šíitismus. Aby jej nastolil, Ismáíl I. se spoléhal na šíitské ulematické učence z jižního Libanonu. Vztah mezi Hizballáhem a Íránem není takový, jak bychom si mysleli: i dnes íránští studenti teologie přijíždějí do Libanonu studovat. Když mě Hizballáh přijal do jedné ze svých rezidencí, moji spolubydlící byli většinou íránští ulematické učenci.

Rozdíl mezi sunnity a šíity se vysvětluje sporem o nástupnictví, ale jedná se o dva odlišné světy. Každá oblast islámu má svou vlastní kulturu. Africký islám se nepodobá čínskému islámu. Íránské mešity jsou částečně zapuštěné do země s několika otevřenými okny. Uvnitř, v pološeru, jsou stěny pokryté střepy zrcadel. Každý je tam zván k meditaci, k zamyšlení nad sebou samým.

• Také nerozumíme spojení mezi arabskými šíity a Íránem. Všechny transformovalo poselství imáma Ruhollaha Chomejního. Někteří nenásledovali jeho institucionálního „nástupce“, když předefinoval Velayat-e Faqih, roli mudrců ve vládě lidu. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení muži jako šejk Mohammad Hussein Fadlallah, duchovní otec Hizballáhu, nikdy nenásledovali ajatolláha Alího Chameneího v jeho snaze o moc.

Revoluční Írán uchvátil nejen šíity, ale i další muslimy i nemuslimy po celém světě. Jeho poselství tvrdilo, že je možné jednoho dne osvobodit lidi od kolonialismu a v současnosti žít spravedlivý život uprostřed moře nespravedlnosti obětováním vlastního života za tento ideál. Írán cvičil šíity, kteří chtěli následovat Chomejního příkladu. Za prezidentství Hášemího Rafsandžáního a Mohameda Chátámího Írán věřil, že se dokáže bránit s pomocí svých zahraničních podporovatelů. Byla to éra zástupců, jak jim říkají Anglosasové. Tato éra však skončila s prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem a především s generálem Kásemem Solejmáním. Posledních patnáct let Írán žádné zástupce neměl, bez ohledu na to, co tvrdí západní propaganda. Každá skupina se stala nezávislou, dokonce i ta, kterou Írán vyzbrojil.

Dnes například libanonský Hizballáh nebojuje proti Izraeli ze solidarity s Íránem, ale proto, že Izrael okupuje část Libanonu, a tím porušuje dohodu o příměří z 26. listopadu 2024.

• Tolerujeme atentáty na íránské vůdce jako nutné zlo. Tuto zemi vnímáme jako totalitní a jsme přesvědčeni, že utlačuje ženy. Je to způsob, jak interpretovat část toho, co vidíme, nikoli celý obraz.

Íránu skutečně vládne generace, která nerozumí své mládeži. Tento mezigenerační problém interpretujeme jako diskriminaci žen a domníváme se, že režim jim zakazuje zastávat odpovědné pozice. Írán však trpěl válkou vynucenou Irákem. V důsledku toho ztratil velkou část svých mužů. Stejně jako v Evropě po první světové válce neměl Írán jinou možnost, než být ovládán převážně ženami. Nyní jsou přítomny na všech úrovních společnosti. Samozřejmě nejsou zodpovědné za náboženské obřady ani za ozbrojené síly a v naší zemi existují jen výjimky.

Stejně tak nás šokuje povinnost nosit šátek na hlavu a ignorujeme fakt, že to jde ruku v ruce s požadavkem, aby muži měli vousy. Nevíme, že mnoho politiků – zejména Mahmúd Ahmadínežád – se snažilo změnit veřejné mínění a mylně se domnívá, že čádor definuje tento režim. Nevidíme, že černé uniformy, které nosí ženy a které jim připomínají křesťanské jeptišky, v žádném případě nejsou známkou podřízenosti – právě naopak – ale spíše známkou konformity. Íránské vládní budovy se hemží ženami v černém, stejně jako ty naše jsou plné mužů v oblecích a kravatách.

Nejsme si vědomi vysoké intelektuální úrovně Íránců. Například Alí Larijani se zdaleka nezaměřoval pouze na útlak svého lidu, jak ho prezentují naše média; byl to filozof, specialista na Immanuela Kanta. Zajímal se o definování kritérií, která nás vedou k tomu, abychom se řídili návrhem podle naší logiky nebo intuice. Byli bychom velmi poctěni, kdybychom měli evropské vůdce tohoto kalibru.

• A nakonec pár slov o násilí v Íránu. V průběhu své historie byla tato kultura krvavá. Všechny organizace pro lidská práva v 60. letech 20. století potvrdily, že Írán za vlády šáha byl nejrepresivnějším režimem na světě. Íránci se však vždy bránili kolektivnímu trestu. Islámská republika také hojně využívá trest smrti, ale nikdy nepraktikovala tresty proti rodinám nebo skupinám jednotlivců.

Navzdory přetrvávajícímu předsudku Írán homosexuály neoběšuje. Na druhou stranu bez váhání oběsí zločince, kteří znásilňují děti. Populární kultura samozřejmě i nadále ztotožňuje homosexuály s pedofily, stejně jako to dělala v Evropě před třiceti lety. Mohu dosvědčit opovržlivý pohled některých Íránců na ty, kteří jsou homosexuálové, ale také fakt, že jich není méně než v naší zemi a že se tím ani nechlubí, ani to neskrývají. Současný vůdce, Mojtába Chameneí, je údajně gay. Hloupost nespočívá ani na straně Islámské republiky, ani na straně její opozice. Když jsem byl po boku prezidenta Ahmadínežáda, byli to takzvaní progresivisté (proameričtí), kdo proti mně vedl kampaň kvůli mé homosexualitě, ne Ahmadínežád.

Íránci jsou jako ostatní muži. I když se na veřejnosti mohou chovat puritánsky, v soukromí jsou svobodní, což vede ty, kteří jim nerozumí, k tomu, aby je označili za národ pokrytců. Ve skutečnosti nemají stejnou definici svobody a slušnosti jako my.

Když ajatolláh Chomejní v reakci na irácký útok chemickými zbraněmi prohlásil, že Íránu je morálně zakázáno používat zbraně hromadného ničení, jeho fatva byla ochotně přijata. Válka se však vlekla další rok právě kvůli nerovnosti, kterou si Írán vůči Iráku vnutil. Je proto absurdní obviňovat Íránce ze zatajování vojenského jaderného programu. Kromě toho, že koncept taqiyya (zatajování) nemá nic společného se šíismem, toto tvrzení dokazuje neznalost základního aspektu íránské kultury: individuální odpovědnosti. Írán odmítá jakoukoli formu kolektivního trestu.

Chci zdůraznit, že ačkoliv jsem se v Íránu nikdy nebál politické ani vojenské moci, vždy jsem se obával soudnictví. Soudci, kteří uplatňovali svůj výklad práva šaría, na mě často působili fanaticky. Měl jsem možnost navštívit a hovořit s nejvyššími představiteli v této oblasti. Měl jsem dojem, že to byli lidé, kteří odsuzovali strany v procesech, aniž by si uvědomovali, že i oni jsou lidské bytosti.

Závěrem bych rád vysvětlil, proč jsem k této zemi tak připoután: Našel jsem mnoho upřímných lidí schopných velkých věcí. Vím, že ne všichni takoví byli a že někteří mysleli jen na peníze, ale to mě netrápilo. Byli tak podobní lidem na Západě.