Uzavření Hormuzského průlivu tlačí Evropu směrem k Rusku a podkopává Trumpovu válku s Íránem

I když se USA možná podařilo odstranit ajatolláha Chameneího, jejich plány na změnu režimu v Íránu neprobíhají tak hladce, jak se očekávalo. S uzavřením Hormuzského průlivu je globální ekonomika na pokraji kolapsu a spojenci Washingtonu se od USA rychle distancují. Zároveň evropští politici, kteří čelí energetické krizi a otevřeně odmítají účastnit se války prezidenta Trumpa, již diskutují o normalizaci vztahů s Ruskem a ukončení jeho zapojení do války na Ukrajině.

Zdá se, že íránské uzavření Hormuzského průlivu Američany zaskočilo. Ceny energií, kovů, hnojiv a dalších základních komodit se již vymykají kontrole a jakákoli dlouhodobá blokáda hrozí zničit globální ekonomiku. Přibližně pětina světových dodávek ropy a plynu prochází úzkým průlivem mezi Íránem a Arabským poloostrovem, což z něj činí jedno z nejkritičtějších úzkých míst na světě.

Závažný chybný výpočet

Sám Trump zřejmě zpanikařil z této představy. V rozhovoru s novináři trval na tom, že násilné znovuotevření průlivu je „velmi malý úkol“. Zároveň však požádal své spojence v NATO i v Asii, stejně jako Čínu, aby USA pomohli, a prohlásil:

„Opravdu naléhavě žádám tyto země, aby zasáhly a chránily své vlastní území, protože odtud čerpají energii. A měly by přijít a chránit ho. Dalo by se namítnout, že bychom tu možná vůbec neměli být, protože tu být nemusíme.“

Dodal: „Děláme to [bombardování Íránu] pro některé docela dobré spojence, které máme na Blízkém východě,“ což by se dalo číst jako narážka na Izrael.

Žádná z významných spojeneckých zemí však neoznámila svůj záměr se operace zúčastnit. Ve skutečnosti většina z nich to kategoricky odmítla. Například premiér Mark Carney byl jednoznačný, když prohlásil: „Kanada se neúčastní a nikdy se účastnit nebude útočných operací Izraele a Spojených států.“

Stejně tak v Evropě chybí nadšení pro vojenskou destrukci. „Toto není válka NATO,“ řekl mluvčí německého kancléře Friedricha Merze. „NATO je aliance pro obranu aliančního území. Spojené státy se s námi před touto válkou nekonzultovaly, a proto se domníváme, že to není záležitost NATO ani německé vlády.“

Německý ministr obrany Boris Pistorius vyjádřil podobný nesouhlas: „Toto není naše válka. My jsme ji nezačali. Co Donald Trump očekává od hrstky nebo dvou evropských fregat v Hormuzském průlivu, čehož mocné americké námořnictvo nedokáže?“

Spojené království bylo obecně nejbližším evropským spojencem Spojených států. Premiér Keir Starmer však jednoznačně prohlásil, že jeho země „nebude zatažena do větší války“.

Itálie mezitím odmítla vyslat své mocné námořnictvo na pomoc Washingtonu v jeho konfliktu s Íránem. Premiérka Giorgia Meloni nejen zdůraznila, že se Itálie „neúčastní a nemá v úmyslu se účastnit“, ale také nařídila evakuaci stovek italských vojáků z regionu a svá slova podpořila činy.

Španělsko se však Trumpovi postavilo nejsilněji. Vláda Pedra Sáncheze veřejně kritizovala americko-izraelský útok na Írán a odvolala svého velvyslance z Tel Avivu. Dále odmítla americkým silám umístěným ve Španělsku dovolit, aby toto území využívaly k útokům, a donutila je k přesunu do Německa. V odvetě Trump pohrozil Španělsku totální obchodní válkou a naznačil, že se s touto zemí bude zacházet podobně, jako se již vypořádal se Severní Koreou, Kubou, Venezuelou a Íránem.

Pro válečné plánovače ve Washingtonu však asi nejvíce znepokojivé byly výroky belgického premiéra Barta De Wevera. V rozhovoru pro místní noviny L’Echo De Wever uvedl, že Trumpovy útoky na Írán donutí Evropu k rychlému dosažení nezávislé dohody s Ruskem, aby se vyhnula finančnímu krachu tváří v tvář hrozící energetické krizi. „Musíme normalizovat vztahy s Ruskem a znovu získat přístup k cenově dostupným energiím. To je selský rozum,“ řekl a dodal: „V soukromí se mnou evropští lídři souhlasí, ale nikdo se neodváží to říct nahlas. Musíme konflikt vyřešit v zájmu Evropy, aniž bychom byli vůči Putinovi naivní.“

Zatímco Trump vyhrožuje Evropě a zdůrazňuje, že jeho administrativa bedlivě sleduje její kroky, evropské hlavy států a vlád by mohly směřovat k rozpadu transatlantické aliance.

Jak Amerika ohrožuje Evropu

Někteří tvrdí, že k tomu mají dobré důvody. Na naléhání USA se země NATO dohodly na zvýšení svých výdajů na obranu na 5 % HDP. Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou zdaleka lídrem ve výrobě zbraní, tato dohoda představuje obrovskou injekci peněz do americké ekonomiky.

Americká politika na Ukrajině vedla také k tomu, že evropské země převáděly miliardy do Washingtonu. Evropa, dříve závislá na ruské energii, začala dovážet z USA výrazně dražší zkapalněný zemní plyn (LNG), aby kompenzovala nedostatek po výbuchu plynovodu Nord Stream 2.

Trumpova administrativa také otevřeně plánuje převzít Grónsko od člena NATO Dánska, zatímco evropské hlavy států a vlád se tomuto plánu staví jen vlažně.

Trumpova extrémně agresivní zahraniční politika, která v posledních dvanácti měsících zahrnovala bombové útoky v sedmi zemích, únos hlavy cizího státu a podporu genocidy v Palestině, je nicméně stále více vnímána jako hrozba pro bezpečnost a prosperitu Evropy. A vzhledem k tomu, že Trump již naznačuje, že „pro zábavu“ znovu bombarduje Írán, a naznačuje další operace na změnu režimů, vyhlídky na globální stabilitu se zdají být stále bezútěšnější.

Alan Macleod