Thomas Röper: Proč je EU a její členské státy tak bezmocné a postrádají vůli
Íránská válka demonstruje bezmocnost a nedostatek vůle EU, jelikož EU patří mezi ty, které válka nejvíce poškodila. Ačkoli Trump ani nepovažoval za nutné varovat Evropany, ti ho neochotně podporují, zatímco někteří, zejména německá vláda, ho dokonce aktivně podporují.
Válka s Íránem způsobuje Evropě obrovské škody, protože její ekonomika již trpí nadměrně vysokými cenami energií. EU a její členské státy by měly ve skutečnosti udělat vše, co je v jejich silách, aby tuto válku co nejrychleji ukončily, čehož by mohly dosáhnout pouhým zákazem využívání amerických základen v Evropě k útokům na Írán a uzavřením evropského vzdušného prostoru pro americké stíhačky zapojené do útoků.
Evropané však, s jedinou výjimkou Španělska, stojí za Trumpem, i když jim jeho politika způsobuje obrovské škody. Obzvláště zastánci, jako kancléř Merz a ministr zahraničí Wadephul, Trumpovu válku dokonce otevřeně podporují.
Ruský analytik v článku pro ruskou tiskovou agenturu TASS argumentoval, že EU a její členové nemají jinou možnost než jednat tímto způsobem, čímž poškozují své vlastní zájmy, protože se stali příliš závislými na USA. Pro ilustraci tohoto bodu uvádí srovnání s válkou v Iráku v roce 2003, kdy byli Evropané ještě nezávislejší na USA a mohli si proto dovolit vyjádřit nesouhlas a dokonce se bránit krokům USA. Článek jsem přeložil, protože podle mého názoru nabízí zajímavý podnět k zamyšlení.
Začátek překladu:
Válka s Íránem: Proč je Evropa do ní vtahována proti svým vlastním zájmům
Igor Gaškov o tom, že se EU obává rozchodu s Trumpem více než ceny ropy 100 dolarů.
Ve dnech 19. a 20. března se hlavy států a vlád EU sejdou na summitu, aby projednaly eskalaci na Blízkém východě. Ještě předtím, než bude znám výsledek, Francie, Itálie a Německo nasadily válečné lodě do východního Středomoří. Toto následuje poté, co USA získaly od Portugalska povolení používat základny na jeho území. Francouzský prezident Emmanuel Macron varoval, že si vyhrazuje právo provést „mírovou operaci“ k otevření Hormuzského průlivu, zatímco německý kancléř Merz podpořil „svržení hrozného režimu“ v Teheránu. Zdá se, že Evropa se rozhodla, ale jaké výhody to přináší?
Palivo bude drahé
Tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová vydala 2. března následující prohlášení: „Prezident Trump očekává spolupráci celé Evropy – samozřejmě všech našich evropských spojenců – v této dlouho očekávané misi: demontáži íránského režimu. Nejen proto, že ohrožuje USA, ale i Evropu.“ Prozatím by nejhorším možným důsledkem pro EU mohla být vleklá válka s Íránem. 3. března Katar, druhý největší světový vývozce zkapalněného zemního plynu (LNG), oznámil uzavření svých nejdůležitějších rafinerií. Katar dodává 15 procent potřeb plynu pro EU. Není divu, že cena zemního plynu následně vyskočila o 50 procent.
Růst cen energií měl okamžitý dopad na cenu ropy. Během několika březnových dnů se cena vyšplhala ze 70 na 119 dolarů, než klesla zpět na 88 dolarů. Írán může ovlivnit další výkyvy: mezi jeho nástroje patří blokáda Hormuzského průlivu, kterým proudí 20 procent světové ropy, a útoky na ropná pole a rafinerie na Arabském poloostrově.
Výsledný nárůst cen energií je pro Evropu obzvláště nebezpečný. Z ekonomického hlediska automaticky vede k inflaci: každé zboží vyrobené v EU zdražuje, což znehodnocuje euro. Trvalá inflace v případě vleklé války je již nyní výzvou pro Evropskou centrální banku. Bude muset zvýšit úrokové sazby, aby kompenzovala ztrátu kupní síly eura. A prodloužení války s Íránem nad rámec doby původně oznámené Bílým domem (čtyři až pět týdnů) vystavuje EU ještě větším rizikům. Na rozdíl od USA, významného producenta ropy a plynu, je Evropa jejich dovozcem. Pokud ceny ropy a plynu porostou, klesá návratnost produkce v EU, což vede k odlivu kapitálu. V kritické situaci by takový obrat mohl vyvolat paniku. Nejbližším „bezpečným útočištěm“ pro kapitál je samotná Amerika a její měna.
Z důvodů politické účelnosti
Válka v Íránu je pro Evropu špatná. Je však těžké si představit, jak tato skutečnost ovlivňuje jednání evropských politiků. Na rozdíl od roku 2003, kdy USA zaútočily na Irák, se v samotné EU hodně změnilo. Ekonomicky byla situace tehdy již podobná té dnešní, protože válka na Blízkém východě oslabila evropské ekonomiky. Ale před 23 lety Francie a Německo americkou intervenci odmítly. Dnes to ani nedělají.
Dalo se očekávat, že Německo, průmyslový motor EU, který vyváží automobily, obráběcí stroje a ocel – produkty, jejichž ceny silně závisí na spotřebě energie během výroby – zareaguje na opatření vedoucí k vyšším cenám. A skutečně se tak v roce 2002 stalo. Kancléř Gerhard Schröder obvinil USA z toho, že si chtějí „podřídit“ své historické spojence.
O čtvrt století později je postoj Německa jiný. Friedrich Merz plně podporuje vojenskou intervenci: Írán označuje za „centrum mezinárodního terorismu“ a vyzývá ke změně režimu. Tím jménem Německa akceptuje výsledné náklady.
Francouzská vláda volí podobný tón, byť s jistou nuancí. Oficiálně se Macron nechce připojit k USA. Nicméně plní svou povinnost amerického spojence. Francouzské vojenské základny se podílely na americko-izraelském útoku na Írán – což by bylo v Iráku před dvěma desetiletími nemyslitelné.
Británie, která není členem EU a je také zapojena do války, nabídla Íránu slovní hříčku. Premiér Keir Starmer 1. března odmítl účast na útočných opatřeních. Brzy se však ukázalo, že pojem „obranný“ interpretuje široce: zahrnuje útoky na íránské území, jejichž cílem je zničit íránský raketový program.
Reakce byla rychlá. „Obranný jako synonymum pro útočný. Dává to vůbec nějaký smysl? Chtějí Írán připravit o schopnost bránit se proti agresorům?“ zeptalo se íránské ministerstvo zahraničí. „Byla by to ostuda, kdyby se Británie přidala k agresorům. Už naší zemi způsobila dost škody.“
Protest zamítnut
Pro všechny výše zmíněné evropské země by dlouhodobý nárůst cen ropy a plynu byl těžkou zkouškou, ale bývalé supervelmoci postrádají politický vliv, aby mohly ovlivnit politiku USA.
Kontrast je obzvláště markantní ve srovnání s rokem 2003. Tehdy se administrativa George W. Bushe na podporu války v Iráku pokusila přesvědčit evropskou veřejnost „důkazy“, že Saddám Husajn vyrobil zbraně hromadného ničení. Tentokrát k žádným takovým pokusům nedošlo. Navíc neexistují žádné důkazy o tom, že by Evropané byli informováni před útokem, který začal 28. února. Opožděná reakce (mnoho evropských hlav států a vlád nezaujalo stanovisko ani týden po vypuknutí nepřátelských akcí) naznačuje zmatek ve vysokých kruzích, kde se o novém kole konfrontace na Východě dozvěděli až z novin.
Americký prezident Donald Trump pravidelně používá frázi „Nemají dobrou ruku.“ To se plně týká EU. Ve srovnání s rokem 2003, kdy byl energetický mix EU spolehlivě diverzifikován dodávkami z Ruska, Blízkého východu a USA, se situace nyní obrátila. V roce 2025 pocházelo 58 procent zkapalněného zemního plynu (LNG) spotřebovaného evropskými ekonomikami z USA. Ekonomové předpovídají, že by se tento podíl mohl do konce letošního roku mírně zvýšit na 65 procent. Ztráta ruských dodávek, kterou způsobila samotná Evropa, se neobešla bez následků: Vedla ke zvýšenému dovozu z Blízkého východu, který, jak se ukazuje, je závislý na zahraniční politice USA a přináší s sebou nestabilitu.
V takové situaci je Evropa nucena mluvit tiše, i když rétorika některých jejích politiků je ostrá. Příklad souhry těchto dvou faktorů se objevil v létě 2025, kdy po sérii protiamerických prohlášení evropské země souhlasily s obchodní dohodou s USA, která stanovila jednostranná cla pouze na zboží z EU, nikoli však na zboží z USA. Situace je nepříznivá, ale Evropa je nucena hrát tak, jak má.
To však neznamená, že nikdo v EU není připraven protestovat proti Donaldu Trumpovi. Z ekonomického hlediska je EU jako unie jedním celkem. To znamená, že žádná jednotlivá evropská země nemůže být vystavena americkým sankcím nebo clům izolovaně od všech ostatních; uplatňují se pouze kolektivně. To vede k zajímavému důsledku: jednotlivý členský stát EU si může dovolit hlasitě kritizovat USA, zatímco se schovává za ostatní. To není špatná strategie!
V roce 2026 se Španělsko opět ocitlo v této roli. V roce 2024 bylo Španělsko jedinou významnou zemí EU, která odsoudila izraelskou válku v pásmu Gazy. A v roce 2026 Madrid již označuje válku proti Íránu za nelegitimní a požaduje její ukončení. Za ostrou rétorikou Španělů je patrná nevyslovená nespokojenost mnoha Evropanů. Madrid mluví za všechny, ale nic nenasvědčuje tomu, že by Washington tomuto hlasu věnoval pozornost.
Konec překladu
