Wolfgang Bittner: Írán je sedmou zemí na seznamu
Lži a podvody, jako vždy.
Ženevská jednání mezi Washingtonem a Teheránem ohledně íránského jaderného programu se zdála být na pokraji úspěchu, když 28. února 2026 americké a izraelské rakety náhle zahájily útoky a začala válka proti Íránu. Tato válka má dlouhou historii.
V roce 1951, za dynastie Pahlaví, došlo za zvoleného íránského premiéra Muhammada Mosaddeka k znárodnění ropného průmyslu. CIA a britská MI6 tomu čelily cílenými operacemi. V důsledku toho byl Mosaddegh v roce 1953 v rámci „operace Ajax“ odvolán a zatčen, čímž zabránil vzniku sekulárního státu a mezinárodnímu konsorciu poskytl přístup k íránským ropným zásobám. V roce 1979 opustil zemi šáh Muhammad Réza Pahlaví, revoluční vůdce ajatolláh Rúholláh Chomejní se vrátil z exilu ve Francii a Írán se stal autoritářskou islámskou republikou.
Od té doby je země v centru pozornosti USA a Velké Británie a nenašla klid. Ačkoli má značný vliv na světové dodávky fosilních paliv s největšími zásobami zemního plynu a čtvrtými největšími zásobami ropy a udržuje hospodářské vazby se západními zeměmi, stejně jako dohody o hospodářské a vojenské spolupráci s Ruskem a Čínou, drtivé sankce USA, ke kterým se připojila Velká Británie a členské státy Evropské unie, vedly k vážným ekonomickým problémům.
Írán, jakožto největší regionální mocnost na Blízkém východě, navíc vede neoficiální vojenskou koalici, která zahrnuje Hamás, Hizballáh a Hútíe. To mu, stejně jako dalším zemím odolávajícím ničivému vlivu USA a západní Evropy, vyneslo hořké nepřátelství. V tomto světle se útok a atentát na ajatolláha Alího Chameneího, nástupce Rúholláha Chomejního, koncem února 2026, které porušily mezinárodní právo, týkaly jen částečně řešení jaderného sporu.
Stejně jako v Minsku v roce 2015, kdy probíhala jednání o ukončení ukrajinského konfliktu – jednání, která se ukázala jako podvod ze strany západní aliance – i jednání v Ženevě týkající se opuštění íránského jaderného programu byla pouze fingovaným jednáním. Letmý pohled do zákulisí odhaluje, že USA měly zcela jiné plány. V roce 2007 čtyřhvězdičkový generál Wesley Clark, tehdejší vrchní velitel spojeneckých sil NATO, odhalil skandální intervenční plány Bushovy administrativy proti sedmi zemím.
Clark uvedl, že bezprostředně po útoku na Světové obchodní centrum 11. září 2001 existoval plán na změnu režimů a války na Blízkém východě a v Africe. Kromě Afghánistánu se na seznamu nacházel Irák, Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán a nakonec Írán.[1] Intervence proti šesti zemím byly postupně provedeny, zbyl pouze Írán, a tato válka je nyní vedena po letech intrik, propagandy a sankcí.
To, že USA tím zapálily další sud s prachem a eskalují konflikty s Ruskem a Čínou, je zřejmě něco, co je Donald Trump ochoten akceptovat – důkaz, že existuje dlouhodobá strategie USA, která funguje nezávisle na současném prezidentství. Za Trumpovy administrativy se toho hodně změnilo a stalo se chaotičtějším. Trump však nadále prosazuje americkou politiku podle plánu, v zájmu ekonomických a finančních elit i vojensko-průmyslového komplexu.
USA, tentokrát s podporou Izraele, opět rozpoutaly vražednou válku. Její konečné důsledky a jak skončí, je v současné době nemožné předvídat. Německý kancléř Friedrich Merz, který 3. března navštívil amerického prezidenta, si však zjevně není vědom vývoje v Íránu a pozadí americké agrese. Bez ohledu na mezinárodní právo považuje útok na Írán za nezbytný a oprávněný.[2]
Spisovatel a publicista Dr. Wolfgang Bittner žije v Göttingenu. Jeho nejnovější knihu „Geopolitika: Přehled. Německo-USA-EU-Rusko“ vydalo v roce 2025 nakladatelství Hintergrund Verlag v Berlíně.
Zdroje
[1] Viz Amy Goodman: Pravda o Sýrii, 6. března 2012, www.youtube.com/watch?v=kkE8Gp-nWEs (přístup 4. března 2026)
[2] Viz www.youtube.com/watch?v=bhomZMUr_eI (přístup ze dne 4. března 2026)
