Zelený sen: Portugalská vodíková pohádka končí v bažině korupce

Velkolepý konec evropské vodíkové pohádky skončil. Bezprecedentní korupční skandál strhl miliardové sny Portugalska a jeho socialistickou vládu do propasti. Místo zelené energie pro celý kontinent zbývají jen plané sliby a rozbité iluze.

Měl to být zářivý vlajkový projekt zelené transformace – ale nyní leží v troskách. V portugalském přístavním městě Sines se plánovalo vyrábět „zelený vodík“ ve velkém měřítku s využitím solární energie a zásobovat jím celou Evropu. Dnešní realita : bezprecedentní katastrofa korupce, explodující sny a krutá fakta, která opět rozbíjejí zelenou ideologii.

Asi před pěti lety tehdejší socialistický premiér António Costa slíbil občanům „zelenou vodíkovou budoucnost“. Pod chytlavým názvem projektu „Zelený plameňák“ se promítala gigantická čísla: investice ve výši 3,5 miliardy eur, 5 000 nových pracovních míst a exportní síť lodí a potrubí, která měla Evropu zásobovat touto údajnou zázračnou energií.

Zelená pohádka ale skončila skandálem. V roce 2024 se Costova vláda zhroutila. Důvod? Masivní obvinění z korupce – konkrétně v souvislosti s dříve propagovaným vodíkovým projektem! S pádem vlády se zhroutila i důvěra investorů v naprosto nereálné časové harmonogramy a utopický rozsah projektu.

Dnes je plný rozsah selhání odhalen v drsných, nepřikrášlených faktech: Mezinárodní konsorcia utíkají, investice vysychají. Jedno konsorcium snížilo plánovanou produkci z 90 na ubohých deset megawattů. Objem investic se zmenšil ze 162 milionů na směšných 42 milionů eur. To odpovídá pouhým 1 000 tunám vodíku ročně. Z evropského „dodávkového motoru“ nezbývá nic – dříve plánovaná, propojená celková architektura už prostě není proveditelná.

Ještě odhalující je pohled na výrobu. Zatímco politici dlouho sní o exportu, Sines stále sídlí především v výzkumných a testovacích zařízeních. „Vodík se zatím v průmyslovém měřítku nevyrábí,“ přiznává Diogo Santos z Instituto Superior Técnico v Lisabonu. Jeho odsouzení plánů do blízké budoucnosti: „Než se tak stane, pravděpodobně to bude trvat dalších deset let. Teprve vidíme začátek.“

Nová, pravicově liberální vláda pod vedením Luíse Montenegra už dávno odpoutala od reality a změnila kurz. Sen o exportu byl tiše pohřben. Důraz se nyní soustředí na domácí poptávku, například pro cementárny nebo výrobce hnojiv. Filipe de Vasconcelos Fernandes z portugalské asociace pro vodík AP2H2 to diplomaticky vyjadřuje: „Exportní plány té doby byly pravděpodobně až příliš ambiciózní.“ Jednoduše řečeno: Byla to čirá fantazie.

Protože se v praxi ukázalo, že vodík je pro přepravu příliš složitý, úsilí se nyní obrací a pozornost se přesouvá k amoniaku. Energetická společnost Galp plánuje v Sines elektrárnu o výkonu 100 megawattů, která by měla být spuštěna v druhé polovině roku 2026, s cílem nahradit alespoň 20 procent stávajícího šedého vodíku. Je to však kapka v moři a žádná náhrada za gigantickou exportní infrastrukturu.

Dokonce i klimatičtí aktivisté vynášejí drtivý verdikt nad původními plány politiků. Ekologická organizace Zero považuje dálkovou dopravu za jednoduše špatný přístup. „Přeprava vodíku na dlouhé vzdálenosti je nesmysl,“ prohlašuje Acácio Pires. Další projekt „zeleného vodíku“ se tak stává obětí reality (a korupce). Dalším snem o tzv. energetické transformaci, který nenaplňuje očekávání a je založen na planých slibech.