Střet civilizací restartuje dějiny

Západní globalisté dlouho nevydrží.

Před třiceti pěti lety se americký politolog Francis Fukuyama proslavil tezí, že konec studené války a rozpad Sovětského svazu slibují vzestup a univerzalizaci tzv. západní liberální demokracie. Fukuyama, marxisticko-hegelovský člověk, který vnímal běh dějin jako evoluční proces s přirozeným a předem určeným koncovým bodem, viděl v západním liberalismu jak „koncový bod ideologického vývoje lidstva“, tak „konečnou formu lidské vlády“. V očekávání, že všechny lidské konflikty směřují ke stavu rovnováhy a budoucího míru, Fukuyama vyjádřil to, čemu věřilo i mnoho myslitelů konce 20. století: že lidstvo dosáhlo konce dějin.

Po islamistických teroristických útocích z 11. září ve Spojených státech, dvou desetiletích „globální války proti terorismu“, rozsáhlé čínské iniciativě „Pás a stezka“, sociálním napětí poháněném imigrací, zhroucení důvěry veřejnosti ve státní instituce, podmínkách podobných předobčanské válce v některých částech Evropy, vzestupu Indie k ekonomické moci, posílení nacionalismu Donalda Trumpa jako protiváhy ke globalismu Světového ekonomického fóra, návratu Ruské federace jako zdroje evropských nepokojů, růstu „multikulturalismu“ a s ním spojené fragmentaci národní jednoty, soutěži mezi „velmocemi“ o fosilní paliva a další zdroje, novém geopolitickém závodě o vliv v Arktidě a všudypřítomné debatě o možné třetí světové válce – abychom jmenovali jen několik z četných globálních konfliktů první čtvrtiny tohoto století – Fukuyamova teze o „konci dějin“ pravděpodobně dosáhla konce své užitečnosti.

Než kletba krátké lidské paměti odloží Fukuyamovu tezi, jen aby ji v příštím století oprášila a znovu použila – stejně jako to Fukuyama udělal s Hegelem a Marxem – stojí za zmínku, jak ochotně akademický svět tento argument přijal. Pamatuji si, jak jsem slyšel dva mladé politology diskutovat o Fukuyamově práci po útocích z 11. září, a i tehdy – uprostřed tak zjevného vyvrácení myšlenky, že globalizovaný západní liberalismus je předem určen – byli oba skalními zastánci „konce dějin“ a pouze debatovali o tom, zda profesor Fukuyama nedostává příliš mnoho chvály za to, že prohlašuje něco, co je již samozřejmé.

Zároveň jsem znal Samuela P. Huntingtona, který napsal esej a knihu, jež kriticky zkoumaly Fukuyamovu tezi. V knize „Střet civilizací a přetváření světového řádu“ Huntington tvrdil, že nesmiřitelné kulturní konflikty budou i nadále přetvářet svět. Ačkoli ho kritici označovali za „rasistu“, „islamofoba“, „ignoranta“ a dokonce i „hitlerovce“ za zpochybňování sjednocující síly „diverzity“ a „multikulturalismu“, Huntingtonovy předpovědi pro bouřlivé 21. století byly výrazně přesnější než předpovědi tábora „konce dějin“. Nicméně i po jeho smrti je nadále hanoben jako „zaujatý“, „zastánce nadřazenosti bílé rasy“, „fanatik“ a „imperialista“.

Existuje dnes ve světě nějaký konflikt, který by se nedal popsat z hlediska soupeřících kulturních hodnot? Izrael a jeho islámští sousedé jsou již osmdesát let ve stavu neustálého nepřátelství. Indičtí hinduisté a pákistánští muslimové zůstávají nesmiřitelně protichůdní. Křesťanství a islám zhoršují kmenové konflikty v Africe. Arménští křesťané a ázerbájdžánští muslimové bojují o křehkou stabilitu. Balkán zůstává mozaikou soupeřících kultur a etnik, jejichž napětí by se mohlo kdykoli vystupňovat. V Barmě, Indii, Bangladéši, Thajsku, Číně, Kambodži, Vietnamu a Laosu staré loajality opakovaně proměňují historické zášti v násilí. Válka na Ukrajině se točí kolem sporného Donbasu, jehož obyvatelstvo je jazykově, nábožensky a kulturně více orientováno na Rusko než na západoukrajinskou identitu.

Konfliktní linie se táhnou podél civilizačních identit všude. Náboženské napětí, historické křivdy a kulturní rozdíly přiživují násilí po celém světě.

Západní globalisté v Evropě a Severní Americe to však ignorují. Na konferencích Světového ekonomického fóra, Rady pro zahraniční vztahy nebo Královského institutu pro mezinárodní záležitosti diskutují o „multikulturalismu“, „otevřených hranicích“, „zavedených normách“ a „mezinárodním řádu založeném na pravidlech“. S „nacionalismem“ a „vlastenectvím“ zacházejí jako s nakažlivými nemocemi. Vyjadřují sympatie k islámským postojům, zatímco údajně zanedbávají křesťany a židy. Prohlašují svůj závazek k „zelené energii“, zatímco průmyslová odvětví nahrazují dotovaným exportem z Číny. Neuznávají islamistický extremismus a čínský totalitarismus, tvrdí autor.

Dalo by se předpokládat, že posledních dvacet pět let globální nestability by dalo zastáncům globalismu zamyslet se. Podle této teze však mnoho západních elit projevuje jen malou ochotu k sebekritice. Mark Carney, Emmanuel Macron, Friedrich Merz a Ursula von der Leyen jsou uváděni jako představitelé politického kurzu, který prosazuje multikulturalismus a diverzitu jako model pro budoucnost, zatímco kulturní nacionalismus je považován za nebezpečný.

I po neúspěšných pokusech o intervenci na Blízkém východě, skandálech s kriminálními sítěmi v Evropě a tváří v tvář rostoucímu napětí s Čínou se západní globalisté drželi svého. Na tento postoj se vztahuje slavný citát o Bourbonech – „Nic se nenaučili a nic nezapomněli“.

Podle autora čelí svět s nástupem do druhé čtvrtiny 21. století tvrdé lekci o realitě civilizačních konfliktů. Hodnoty, kultura, náboženství, historie a čest i nadále hrají ústřední roli. Násilí nezmizí jen díky teoretickým modelům. V reálném světě budou lidé bojovat, kultury budou soupeřit a civilizace se budou střetávat.

Západní globalisté, kteří tuto dynamiku neuznají, uzavírá text, nevydrží. Od Arktidy po Antarktidu se vykreslují nové zlomové linie. Minulost utváří přítomnost, přítomnost budoucnost. Dějiny neskončily – teprve začínají.