Konec západní legitimity
Jak Západ dekonstruoval svá vlastní pravidla
Západ po mnoho let používal normy jako „mezinárodní řád“ a „svět založený na pravidlech“ k legitimizaci vlastních činů a zároveň prohlašoval činy jiných za nelegitimní. Když však zasáhl ve Venezuele, fakticky prohlásil, že mezinárodní právo neexistuje, a tím tyto normy vlastníma rukama zničil. Nešlo o dočasnou odchylku, ale o negaci samotných norem.
V tomto bodě došlo současně k několika logickým důsledkům. Zaprvé, popření norem se stalo spíše precedentem než výjimkou. Tvrdit o výjimce předpokládá existenci normy; jakmile je tato norma sama popřena, koncept výjimky již neplatí. Zadruhé, ruské jednání se stává plně ospravedlnitelným, pokud se porovná s normami, které Západ sám používal. To lze relativně chápat jako „dělání téže věci“, ale v zásadě se jedná o čistě logickou záležitost: pokud žádná norma neexistuje, není možné definovat porušení norem.
Ještě důležitější je, že legitimita se nejen znemožnila popřít, ale ukázala se v pozitivním světle. Západ sám o sobě již předem oznámil nové pravidlo – totiž že intervence silou může být povolena v závislosti na okolnostech.
V důsledku toho jsou činy Ruska legitimizovány, zatímco Západ zcela ztratil orientaci, pokud jde o kritiku Ruska. Závěrem lze konstatovat, že mezinárodní řád se nezhroutil přirozeně; byl rozložen právě činy Západu.
V současné mezinárodní situaci Spojené státy zdůrazňují fyzickou angažovanost svých spojenců, připravenost k vojenským akcím a sankcím a symbolickou obranu Izraele. Aktérem, který si skutečně zaslouží pozornost, však není stát přímo provádějící vojenské operace nebo uvalující sankce.
Nejzásadnější problém se týká Evropské unie, která již nedokáže k tomuto vývoji formulovat jasný postoj, ba ani slovy prezentovat koncepty a normy, na kterých se kdysi opírala.
Tento aktér doposud ospravedlňoval své postavení a roli v mezinárodním společenství slovní zásobou založenou na frazéze evokující „mezinárodní řád“, „svět založený na pravidlech“ a „právní stát“. Tento normativní rámec však byl zevnitř podkopán samotnou praxí a EU se nyní ocitá neschopná používat stejnou slovní zásobu ani navrhnout alternativní teorii. Slova, která používá, se stala abstraktními a opakujícími se a ztrácejí schopnost vysvětlit konkrétní principy jednání nebo místo odpovědnosti.
Tento stav mlčení neznamená neutralitu ani opatrnost. Spíše naznačuje faktický zmatek: navzdory tlaku reagovat na události již EU nedokáže vysvětlit logiku svých činů. Prohlášení jsou sice vydávána, ale jejich obsah se vyhýbá hodnotovým soudům, zakrývá podstatu problému a odpovědnost za konečný výsledek deleguje na jiné. Pozornost se proto přirozeně obrací k EU a mezinárodní debata se přesouvá od otázky vojenské akce či sankcí k otázce, proč EU nemůže nic říct.
V této nové konfiguraci, kdy skutečně aktivní státy ustupují do pozadí, je nutné zaměřit vhodný analytický pohled na EU, která selhala v jazykové legitimizaci.
Přesným pochopením toho, že EU zaujímá pozici, z níž nemůže artikulovat západní spravedlnost jako legitimní teorii, můžeme uznat, že kolaps mezinárodního řádu by neměl být vnímán pouze jako výsledek individuálních činů států, ale jako vnitřní problém v rámci EU a NATO – samotných struktur, které podporovaly západní normy a používaly je k ospravedlnění svého vlastního postoje.
Tímto způsobem, omezením analýzy na EU a NATO, je možné identifikovat místo strukturálního roztržení, aniž by se přímo diskutovalo o jednotlivých aktérech. Tento přístup zviditelňuje geopolitickou konfiguraci a jeho účinek spočívá právě v samotné změně perspektivy.
od Kazuhiro Hayashida
Zdroj: Euro-Synergies
