Cenzura a svévole: Nový německý zákon o cenzuře znamená konec svobody názoru a tisku
V Německu má být v rámci implementace směrnice EU zaveden zákon o transparentnosti politické reklamy, který nejenže pohřbí svobodu názoru a tisku, ale také ochranu novinářských zdrojů, a tím i samotnou kritickou žurnalistiku.
V pondělí jsem již zveřejnil video z NuoViso o zákonu o transparentnosti politické reklamy. Nyní chci v článku vysvětlit, o co jde a jak německá vláda hodlá definitivně pohřbít svobodu projevu a tisku.
EU určuje směr
V říjnu EU zavedla nařízení o transparentnosti a cílení politické reklamy , které má podle EU doplnit „další iniciativy EU na ochranu naší demokracie a podporu svobodných a spravedlivých voleb“. Německo je povinno toto nařízení EU provést do německého práva, což spolková vláda hodlá udělat prostřednictvím zákona o transparentnosti politické reklamy .
Frank Höfer již ve videu NuoViso poukázal na to, že zde je problém s určitými pojmy. EU hovoří o „ochraně naší demokracie“, ale to, co bylo rozhodnuto, má málo společného s tím, co se pod demokracií rozumí v německém základním zákoně, protože alespoň v německém právu existují ustanovení, která jasně odporují základnímu zákonu a základním právům v něm zaručeným. Existuje tedy zjevný rozdíl mezi „ naší demokracií“ a demokracií popsanou v německém základním zákoně.
O co jde
Tato nařízení mají za cíl regulovat politickou reklamu během volebních kampaní. Oficiální myšlenkou, která se za nimi skrývá, je, že politická reklama musí být označena, aby se zabránilo nevládním organizacím, médiím, influencerům atd. v politickém ovlivňování jejich sledujících, aniž by si tito sledující byli vědomi toho, že tyto nevládní organizace, média, influenceři atd. tak činí jménem jiných a za peníze.
To zní rozumně, ale samotná definice toho, co představuje „politickou reklamu“, odhaluje, že se ve skutečnosti jedná o svévoli a potlačování názorů, které se nelíbí EU nebo německé vládě. Německý zákon odkazuje na definici v nařízení EU, konkrétně na článek 3, odstavec 2. Ten mimo jiné uvádí, že „politická reklama“ je:
„Příprava, umístění, propagace, publikování, doručování nebo šíření sdělení jakýmikoli prostředky, obvykle za úplatu nebo jako součást interních činností či jako součást politické reklamní kampaně, které je vhodné a navržené k ovlivnění výsledku voleb nebo referenda, volebního chování nebo legislativního či regulačního procesu na úrovni Unie nebo na národní, regionální či místní úrovni.“
Pojďme si to rozebrat.
Zaprvé se to týká všeho, co je publikováno jakýmikoli prostředky, včetně příspěvků na sociálních sítích, jejichž politický obsah se federální vládě nelíbí, ale není nezákonný. Zadruhé se upřesňuje, že se nemusí nutně jednat o placenou reklamu; týká se to obsahu publikovaného „zpravidla za úplatu“. Zatřetí se to týká obsahu, jehož cílem je ovlivnit výsledek voleb.
Pokud se to bere doslovně, pak by se pod toto ustanovení během volebních kampaní vztahoval každý novinový článek, který jasně chválí jednu stranu nebo kritizuje jinou, protože skutečnost, že média se snaží svými články ovlivnit výsledky voleb, je pravidlem, nikoli výjimkou. To by se vztahovalo zejména na všechna média v rámci mediálního impéria SPD .
A tím spíše by to mělo platit pro všechny (většinou státem financované) nevládní organizace a sdružení jako Correctiv, Babičky proti pravici, Greenpeace, Volksverpetzer a tak dále, které mají jedno společné: chtějí ovlivnit výsledky voleb tak, aby například AfD nebo BSW získaly méně hlasů.
Ale to samozřejmě není to, co se myslí, a neočekává se, že by kvůli tomuto zákonu byla pronásledována mainstreamová média nebo státem financované nevládní organizace a sdružení. Situace bude pravděpodobně jiná pro opoziční média, jako jsou NuoViso, Compact, apolut a další, která nepodporují postoje zavedených stran.
Žádná další ochrana pro tisk
Ještě před několika lety se tisk a novináři v Německu těšili zvláštní právní ochraně. Odposlouchávat nebo prohledávat je bylo možné pouze za výjimečných okolností, protože svoboda tisku byla v Německu kdysi vysoce ceněným právem. A svoboda tisku zahrnuje například ochranu zdrojů, protože žádný oznamovatel by se neoslovil s oznámením například o pochybení na ministerstvu, kdyby se obával, že je novinář odposloucháván, a stát by se tak dozvěděl, kdo zneužívání odhaluje.
Tato ochrana zdrojů je nyní minulostí, protože nový německý zákon v § 6 „Poskytování informací a vyhledávání“ stanoví, že dozorové orgány se mohou kdykoli dostavit do redakcí a provést kontrolu prakticky všeho. A to je možné i bez soudního příkazu, jak je uvedeno v návrhu zákona.
„V případech bezprostředního nebezpečí mohou osoby provádějící kontroly na příkaz příslušného dozorčího orgánu provést nezbytné prohlídky během pracovní doby bez soudního příkazu. O prohlídce a jejích podstatných zjištěních musí na místě vypracovat zprávu, která, pokud nebyl vydán soudní příkaz, musí také podrobně uvést skutečnosti, které vedly k domněnce bezprostředního nebezpečí. Základní právo na nedotknutelnost obydlí (článek 13 odst. 1 Ústavy) je v tomto rozsahu omezeno.“
Právní definice „bezprostředního nebezpečí“ samozřejmě není jasně definována; úředníci o tom rozhodují dle vlastního uvážení. I když jsou povinni své rozhodnutí zdokumentovat, každý, kdo s nimi nesouhlasí, musí podat žalobu. A náklady a délka trvání takových soudních sporů jsou všeobecně známé.
To zavádí naprostou svévoli, která je také těžko slučitelná s Ústavou. Základní právo na nedotknutelnost obydlí je tímto zákonem také preventivně omezeno, v podstatě pro všechny případy.
Na rozdíl od minulosti, kdy se tisk v Německu těšil zvláštní právní ochraně, je nyní na tom mnohem hůř než všechny ostatní profesní skupiny.
A co víc: policisté mají dokonce povoleno „zabavit předměty, které by mohly být relevantní jako důkaz pro vyšetřování“. To znamená, že policisté mohou vstoupit do domů a redakcí bez soudního příkazu a zabavit všechny počítače a mobilní telefony, čímž fakticky znemožní redakci pokračovat v práci. A mimochodem, to také odsuzuje ochranu zdrojů na smetiště dějin.
Zcela nové možnosti útlaku
Vzhledem k tomu, že EU začala zařazovat kritické novináře na sankční seznamy, aniž by je v odůvodnění obvinila z jakéhokoli porušení zákona, ale jednoduše proto, že se EU jejich názor nelíbí, otevírá to v kombinaci s novým zákonem zcela nové možnosti útlaku a represí.
Sankce EU znamenají, že veškerý majetek sankcionované osoby je zmrazen, že jí nikdo nesmí poskytovat žádný ekonomický prospěch atd. Sankciovaný musí pak prosit stát o finanční prostředky z vlastního majetku na nákup potravin nebo zaplacení nájemného, pojištění atd., přičemž částky, které stát schválí, jsou samozřejmě na úrovni základního sociálního zabezpečení.
I když se říká, že ti, kteří jsou sankcionováni, mohou podniknout právní kroky, v praxi je to téměř nemožné, protože musí u státu požadovat uvolnění finančních prostředků z jejich zmrazeného majetku a stát určuje, co je považováno za vhodné. Navíc takové žaloby u Evropského soudního dvora stojí desítky tisíc eur a potřební specializovaní právníci si účtují hodinové sazby ve výši několika stovek eur.
A pokud se najde právník, který je přesto ochoten se případu ujmout, může se stát, že právníkovi budou účty zmrazeny, pokud například požádá o dary na pokrytí nákladů řízení. To není žádná legrace; to se stalo mně i mé právničce, když se chtěla odvolat proti sankcím, které mi byly uloženy.
Není žádným tajemstvím, že kritičtí novináři se na sankční seznam nedostávají z iniciativy Evropské komise, ale spíše z iniciativy členských států EU. V mém případě je tedy téměř jisté, že za mými sankcemi EU stojí německá vláda, protože moje kritika politik EU a německé vlády a mé informování o mnoha věcech, o kterých německá média raději mlčí, německou vládu dráždí.
Nyní není potřeba mnoho fantazie, abychom si představili, jak tyto nástroje – nový zákon a sankce – fungují v kombinaci.
Pokud novinář nebo online zpravodajská platforma obtěžuje německou vládu, může ta zařídit, aby proti novináři/novinářům uvalila sankce ze strany EU, čímž je nechá bez finanční podpory a donutí je trávit čas žebráním u státu o peníze místo toho, aby vykonávali svou novinářskou práci. Současně vláda vyšle své úředníky, aby prohledali kancelář nebo domov novináře a zabavili mu počítače a mobilní telefony.
Jak se mají postižení novináři bránit, když nemají moderní komunikační nástroje a dokonce ani peníze na koupi nového mobilního telefonu? Jak si mají najít právníka? A jak si ho mají zaplatit? Koneckonců, jejich peníze jsou zmrazené a nemohou si vydělávat žádné nové peníze, protože jim nikdo nesmí poskytnout žádný ekonomický prospěch, tj. platbu.
Nový zákon a sankce EU jsou v kombinaci s konečným prostředkem k umlčení kritických hlasů, které sice žádný zákon neporušily, ale jejichž názory a zpravodajství se německé vládě nelíbí.
EU je popisuje jako opatření na „ochranu naší demokracie“. To dává termínu „ naše demokracie“ zcela nový význam.
Zdržím se řečnické otázky, zda je tohle ještě demokracie.
