Brigitte Bardot: Canigou s mrkví
Vyprávím vám příběh, který vděčím Brigitte Bardotové z balkánské války, příběh, který se odehrál na letišti v Sarajevu v roce 1993 v rámci mé humanitární práce. Můj kamion se dostal pod palbu; kulky se odrážely od karoserie a dopadaly na silnici. Byli to bosenskosrbští odstřelovači, kteří nám říkali, abychom nejeli dál, přestože jsme byli jen pár set metrů od vjezdu na sarajevské letiště, které střežili francouzští vojáci z UNPROFOR. Oni sami, v pohotovosti před střelbou, byli ve stavu vysoké pohotovosti, když se blížil můj humanitární kamion. Požádal jsem je o povolení ukrýt se v prostoru letiště, což mi bylo odmítnuto, protože se tam konala mezietnická vojenská schůzka, na které se diskutovalo o příměří mezi všemi válčícími frakcemi. Poté, co jsem se s nimi pohádal o jejich nedostatku vlastenectví, mi ukázali cestu z tohoto pekla zpět na slavný bulvár odstřelovačů, i když mi důrazně nedoporučovali pokračovat v cestě, vzhledem k tomu, že toto období bylo velmi nebezpečné.
Řekl jsem řidiči, aby se vrátil na silnici, zatímco jsem si přehodil kameru přes rameno. Natáčel jsem tuhle zemi nikoho, rozlehlou rozlohu ruin táhnoucí se přes deset kilometrů kolem centra bosenské metropole. Najednou na mě řidič vyděšeně zavolal: „Bruno, vpravo na nás míří vojáci. Co mám dělat?“ Okamžitě jsem namířil kameru doprava a skrz zoom objektiv jsem uviděl pět ozbrojených vojáků, jak na nás míří, a obrovského muže oblečeného v černém, jak nás volá: „Jděte dál, bratře, jsou to Šepnikovové, a ať nám Bůh pomáhá.“ Zavřel jsem kameru, schoval ji pod sedadlo a film jsem si nacpal do kalhot. Nahnali nás mezi několik vybombardovaných domů, které tvořily jakýsi velký uzavřený dvůr. Vojáci obklíčili náš náklaďák, mířili na nás kalašnikovy a já jsem mladému řidiči řekl: „Jdu, zůstaňte za volantem a čekejte na mé rozkazy.“ Nechtěla jsem se s ním loučit, protože jsem opravdu věřila, že naše životy skončily a že všechno skončí, přímo tady, uprostřed ruin sarajevského letiště.
Vyskočil jsem, nohy u sebe, ruce ve vzduchu a třesoucím se hlasem jsem zakřičel: „Mi smo francuz, humanitární pomoc“ (Jsme Francouzi, humanitární pomoc). Obr v černém mi prudkými gesty stroze nařídil, abych otevíral vůz a zkontroloval náklad. Voják položil pušku, přelezl přes krabice a zuřivě je probodal obrovským nožem. Celý jsem se třásl, ale zůstal jsem na nohou, tváří v tvář obrovitému šepníkovi, který si mě prohlížel od hlavy k patě. Najednou se obr sklonil, vyndal z nákladu velkou konzervu (1,5 kg) a s úžasem zkoumal štítek. Byl to skutečně štítek psa od značky mrkve „Canigou“, kterou Nadace Brigitte Bardotové na mou žádost darovala sdružení HI pro toulavé psy v Sarajevu.
Vytáhl obrovský, velmi ostrý nůž, dvěma tahy otevřel konzervu a nacpal se kouskem obsahu, který bez opovržení zhltl: „Panebože, on jí mrkev Canigou od Brigitte Bardot!“ Přemohly mě emoce, když se mě zeptal: „Šta je to?“ (Co to je?). Počůral jsem se strachy a odpověděl: „To je hrana za psa“ (To je žrádlo pro psy). Vojáci se okamžitě začali smát a posmívat se svému vůdci, a já se začal modlit, protože jejich vůdce se před nimi zhnusil. Ale když jsem nahlas dodal: „To je Brigitte Bardot“ (To je od Brigitte Bardot), situace se změnila. Vojáci odložili pušky a přišli ke mně přátelsky poplácat po rameni, gestem ukázali na BBho smyslnou postavu a s jugoslávským přízvukem řekli: „Bigite Bardo, Bigite Bado.“ Okamžitě jsem spustil ztuhlé paže a s nimi zopakoval: „da, Bigit Bardo, da, da.“
Šel jsem za řidičem, který scénu sledoval ze zpětného zrcátka, naprosto ohromený. Stále znepokojený se mě zeptal: „Co se děje, Bruno?“ A já odpověděl: „Brigitte Bardot nám zachránila život. Pojď, vysvětlím ti to později.“ Po několika přátelských výměnách názorů se rozhodli, že nás nechají jet směrem k Bulváru odstřelovačů, a informovali mě, že bylo nařízeno příměří, aby na nás odstřelovači nestříleli.
Cestou do centra bosenské metropole jsem řidiči vysvětloval efekt Brigitte Bardot – zázrak! Přešli jsme Sniper Boulevard bez incidentů, jako turistickou procházku, a k úžasu úřadů v Sarajevu, když jsme vjeli do centra města. Všichni na nás zírali, jako bychom byli mimozemšťané, kteří právě spadli z nebe. Ptali se mě, jak se nám podařilo Sniper Boulevard přejít, protože už několik dní se nikdo nedostal přes něj; došlo k několika úmrtím odstřelovačů, včetně francouzských vojáků z UNPROFOR.
V kanceláři starostky se konala tisková konference a všichni novináři z budovy PTT se tam vrhli při zmínce o jménu Brigitte Bardot spolu s tímto podivným konvojem, který se zdánlivě objevil odnikud. Když jsem se vrátila do Cannes, zavolala jsem do rezidence BB, La Madrague de Saint-Tropez, a vyprávěla jí tento neuvěřitelný příběh. Poděkovala jsem jí za záchranu života mému i řidičovu. Byla velmi dojatá a překvapená svou slávou a vysvětlila mi, že lidé říkali, že není, nebo už není, populární. Ujistila jsem ji, že Brigitte Bardot je magické jméno a že si ho budu vždy vážit. Později mi poslala krásný povzbudivý dopis pro práci mé asociace ve prospěch zvířat po mediální kampani na pomlouvání ve Francii, která se dostala na titulní stránky novin po celém světě.
Bruno Leclercq, vedoucí humanitárního konvoje
