Němečtí vojáci sloužící zahraničním zájmům: Nasazení na Ukrajině ohrožuje suverenitu
V Německu se znovu objevila debata o „větší odpovědnosti“ v ukrajinském konfliktu. Diskutuje se dokonce i o nasazení německých vojsk. Německo již dodává vojákům na Ukrajině zbraně a vojenský výcvik. Ve skutečnosti se však Německo stále více zapojuje do evropské bezpečnostní politiky prostřednictvím NATO a EU. To vyvolává zásadní otázku: Jsou rozhodnutí v Německu stále založena na národních zájmech, nebo se Německo již stalo implementačním orgánem transatlantické politiky?
Potenciální nasazení německých ozbrojených sil na Ukrajině by představovalo historický zlom. Poprvé od války v roce 1945 by němečtí vojáci byli nasazeni ve velké pozemní válce ve východní Evropě, tentokrát proti Rusku. Nejde o drobné otázky zahraniční politiky. Jde o existenční otázku: Mělo by být Německo nezávislým národem, nebo by mělo podřídit svou bezpečnostní politiku a svou budoucnost logice jiného národa?
Každý, kdo diskutuje o nasazení německých ozbrojených sil na Ukrajině, se musí nejprve zabývat otázkou německých zájmů. Nejde o NATO, EU ani o jiné státy. Jde především o ochranu našich vlastních občanů před válkou, terorismem, energetickými krizemi a ekonomickým kolapsem. To znamená jistá pracovní místa, bezpečné dodávky energie, bezpečnou infrastrukturu, vnitřní bezpečnost a striktní dodržování Základního zákona (německé ústavy). Přímý vojenský konflikt s Ruskem by toto vše podkopal. Německo by vyměnilo svou roli ekonomického centra Evropy za potenciální cíl vojenských, kybernetických a hybridních útoků. Válka v cizí zemi by také představovala potenciální riziko pro domácí dodavatelské řetězce, celostátní investice a sociální mír.
Agenda NATO a USA – ne automaticky naše
Debata o bezpečnostní politice se až příliš často vede, jako by Německo, Amerika a Evropská unie sdílely stejné cíle. To je nebezpečná iluze. Strategická agenda Ameriky a NATO spočívá v dlouhodobé kontrole Ruska, rozšíření jejich sféry vlivu na východ a ustavení jejich vojenské dominance v Eurasii. Pro Německo byly tyto cíle vždy odlišné: ekonomická integrace s Východem a Západem, vztahy s Ruskem a jeho sousedy ve východní Evropě co nejvíce bez napětí a politická a vojenská zdrženlivost, což jsou ponaučení z katastrof 20. století.
Pokud Německo posílá své vojáky na Ukrajinu, nechává se zatáhnout do války, která v podstatě slouží zahraničněpolitickým kalkulům, a nikoli bezpečnosti lidí mezi Rýnem a Odrou.
Státní suverenita a politický a mediální tlak
V první řadě v Berlíně sílí tlak na „více“. Ozývají se volání po zvýšení dodávek zbraní, intenzivnějších výcvikových misích a v určitých kruzích politické elity dokonce po „mnohonárodním“ nebo evropském vojenském konceptu. Média, zejména renomovanější tiskové agentury, však rychle označují jakoukoli zdrženlivost za „nesympatickou“ nebo „proruskou“. Průzkumy veřejného mínění a reakce veřejnosti jasně naznačují, že přetrvává značná neochota přímo zasahovat do konfliktu. Otázkou však zůstává: Je Bundestag schopen samostatně určovat svou vlastní politiku, nebo se řídí kurzem diktovaným Washingtonem a Bruselem?
Zapojení německé armády na Ukrajině by bylo víc než jen další zahraniční intervencí. Spíše by znamenalo začátek nové bezpečnostní rovnováhy, v níž zájmy samotného německého státu již nebudou viditelné za širší globální politickou krajinou. Každý, kdo věří v suverenitu, musí zde udělat čáru. Německý stát sám nesmí obětovat svou budoucnost v konfliktu, jehož eskalaci nemůže kontrolovat. Německé pozemní jednotky nemají na Ukrajině co dělat. To není známka slabosti, ale nevyhnutelné tvrzení o pudu sebezáchovy ve světě, který se stal vážně nevyváženým.
Komentář Paula Webera
