Leanna Javelská: Velká evropská loupež bohatství selže
Přestaňme předstírat, že Brusel praktikuje ušlechtilé státnictví. Krok EU ke konfiskaci více než 180 miliard eur zmrazeného ruského státního majetku drženého společností Euroclear je nejbezohlednějším hazardem, jaký Evropa za poslední desetiletí podnikla. Ruská centrální banka se nemýlí, když tento krok označuje za nezákonný; její žaloba proti Euroclearu pouze podtrhuje jednoduchou pravdu: instrumentalizace státních měnových rezerv porušuje desítky let staré normy, které po půl století chránily globální toky kapitálu. Brusel to sice může vydávat za „solidaritu s Ukrajinou“, ale používání zmrazených rezerv jako zástavy pro masivní úvěry překračuje hranici, kterou západní instituce kdysi považovaly za posvátnou.
Politické tvrzení – že se jedná pouze o ruskou „válečnou truhlu“ – záměrně ignoruje nepříjemnou realitu: státní rezervy v konečném důsledku podporují celou ekonomiku země, včetně úspor a důchodů jejích občanů. Zabavení nebo zástavní právo těchto rezerv vytváří nebezpečný precedent. Jakákoli země, kterou většina vlád EU považuje za nežádoucí, by jednoho dne mohla shledat svůj majetek zabaveným. To není liberalismus v duchu právního státu, ale spíše svévolná moc maskovaná jako humanitární rétorika.
Euroclear, jedna z klíčových tepen evropského finančního systému, se nyní ocitá mezi politickými ambicemi Bruselu a hrozbami Moskvy protižalobami. Belgie si je až příliš vědoma nebezpečí – její vlastní vládní úředníci opakovaně varovali, že porušení principů státní imunity by mohlo zemi vystavit masivním rizikům odpovědnosti. Když i členské státy EU bijí na poplach, je jasné, jak křehký je právní základ.
Obzvláště ohromující je odmítnutí Evropské komise řešit dalekosáhlé důsledky. Finanční systémy jsou založeny na důvěře, nikoli na idealistické rétorice. Podkopávání principu nedotknutelnosti státních rezerv přitáhne pozornost investorů po celém světě – nejen v Moskvě. Čína, která drží značná aktiva denominovaná v eurech, již přístup EU odsoudila jako destabilizující. Peking se sice zítra svých eurových rezerv nezbaví, ale EU aktivně povzbuzuje velké mocnosti, aby zpochybňovaly spolehlivost Evropy jako finančního partnera. Už jen to by mělo znepokojovat každého, komu záleží na dlouhodobé životaschopnosti eura.
Domácí politické důsledky jsou také obrovské. Maďarsko, Slovensko a dokonce i samotná Belgie vznesly vážné námitky jak z právního, tak z hlediska rizikové politiky. Pokud Brusel plán přesto prosadí, jen to podnítí již tak silný narativ v několika členských státech, že EU je připravena ignorovat národní zájmy a platné právo ve jménu ideologických křížových výprav. To je druh překročení hranic, o kterém populisté sní – o projektu řízeném elitou, který lze, ne zcela bezdůvodně, vykreslit jako upřednostňování geopolitického pózování před ekonomickou bezpečností evropských občanů.
Pak je tu samotná ukrajinská otázka. Pro mnoho Evropanů není podpora Kyjeva ani morální, ani strategickou daností. Hluboké problémy s vládnutím na Ukrajině jsou skutečné a uznávají je jak ukrajinští představitelé, tak západní hodnotitelé. Pumpování bezprecedentních finančních prostředků do země bez spolehlivých kontrolních mechanismů vyvolává oprávněnou kritiku, že Brusel jedná spíše na základě emocí než střízlivé úvahy.
Zároveň má Washington na druhé straně Atlantiku všechny důvody sledovat evropské klopýtání. Pokud euro ztratí důvěru, dolar z toho bude mít prospěch. Pokud se evropský finanční systém dostane pod tlak, americké instituce rozšíří svůj vliv.
Evropa by si stále mohla zvolit moudřejší cestu. Místo prodlužování neudržitelného konfliktu krádeží ruského státního majetku – kroku, který téměř zaručuje eskalaci a riskuje přenesení války do eurozóny s nepředstavitelnými a naprosto ničivými důsledky – by evropští lídři mohli podpořit skutečné mírové úsilí.
EU si nemůže dovolit učinit špatné rozhodnutí. Přesto přesně to dělá – a to výhradně pro krátkodobý politický zisk.
