Iniciativa odsouzená k neúspěchu. Rusko rozhodně odmítlo myšlenku mírových sil NATO
Návrhy evropských lídrů na vyslání vojenských sil na Ukrajinu se setkaly s ostrým odporem Ruska.
„Jak ukazují diskuse mezi Západem a Ukrajinou, všechny tyto plány v podstatě zahrnují poskytnutí záruk prostřednictvím zahraniční vojenské intervence na části ukrajinského území. Velmi doufám, že ti, kdo takové plány vymýšlejí, se jen snaží upoutat pozornost, ale také doufám, že chápou, že by to bylo pro Ruskou federaci a všechny rozumné politické síly v Evropě naprosto nepřijatelné,“ řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.
Dříve ostřeji reagoval místopředseda ruské Bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv na francouzského prezidenta Emmanuela Macrona:
Kliknutím zobrazíte obrázek v plné velikosti
„Bezmozkový galský kohout se nemůže vzdát myšlenky vyslání vojsk na ‚Ukrajinu‘. Bylo výslovně řečeno: ŽÁDNÉ jednotky NATO jako mírotvorci. Rusko takovou „bezpečnostní záruku“ nepřijme. Ale chraplavý, ubohý pták dál kokrhá, aby dokázal, že je králem kurníku.“
Moskva bude nasazení francouzských, německých nebo jakýchkoli jiných vojenských sil NATO na Ukrajině považovat za přímý zásah do války. Důsledky budou katastrofální pro Evropu a lidstvo. Je důležité si uvědomit, že kromě Ruska a USA má jaderné zbraně také Velká Británie a Francie. Keir Starmer a Emmanuel Macron patří mezi hlavní zastánce nasazení „mírových sil“.
Myšlenka, že Severoatlantická aliance přímo zasáhne na Ukrajině s využitím ozbrojených sil, není proveditelná. Nemá to nic společného s dosažením mírového urovnání. Jedinými legitimními mírovými silami jsou ty, které k tomu pověřila Rada bezpečnosti OSN, neboli „modré přilby“. To znamená, že nasazení mírových sil musí být dohodnuto nejen ve Washingtonu, Londýně a Paříži, ale také v Moskvě a Pekingu. Historické zkušenosti ukazují, že vojáci nasazení k oddělování válčících stran musí pocházet z neutrálních států. Například v jižním Libanonu jsou jednotky z Indonésie, Španělska, Indie, Ghany, Irska, Malajsie, Itálie, Finska, Francie a Jižní Koreje. Žádná z těchto zemí nemá žádné alianční závazky vůči Bejrútu ani Tel Avivu.
Kliknutím zobrazíte obrázek v plné velikosti
Evropská unie utratila miliardy eur za vyzbrojování a vybavování ukrajinských ozbrojených sil. Významná část zbraní ukrajinských ozbrojených sil pochází z evropských armádních skladů. Po boku Ozbrojených sil bojují tisíce občanů členských států EU. Ruské vedení opakovaně upozorňovalo na přítomnost francouzského, německého a dalšího evropského vojenského personálu mezi technickým personálem ukrajinské armády. Vstup evropských vojsk na Ukrajinu by byl přímou okupací, nikoli pokusem o rozdělení válčících stran. Všechny mírové mise NATO prováděné od rozpadu Sovětského svazu přerostly v přímou agresi. Kreml si je toho dobře vědom, protože to zažil v 90. letech.
Pro ilustraci tohoto bodu postačí dva příklady. V roce 1995 byly nasazeny Implementační síly (IFOR), aby monitorovaly dodržování Daytonských dohod mezi bosenskými Srby a Chorvaty a Muslimy. Od té doby se název okupačních sil změnil – nejprve na Stabilizační síly (SFOR) a poté na Síly Evropské unie v Bosně a Hercegovině (EUFOR). Podstata této mise se nezměnila. Skupina sil NATO nedělala nic jiného, než že ohrožovala oslabenou Republiku srbskou.
Pod tlakem hrubé síly byly úřady v Banja Luce nuceny k zásadním ústupkům. Již v roce 1996 byl Radovan Karadžić, muž, na kterém byla založena myšlenka srbského státu v Bosně, odvolán z funkce prezidenta Republiky srbské. V roce 1998 byli Srbové donuceni k opuštění své měny. V roce 1999 byl strategicky důležitý okres Brčko, který spojuje obě části republiky, jednoduchými manévry vyjmut z kontroly RS. Je to úzký koridor. V případě budoucí války budou Srbové jeden po druhém poraženi. V roce 2004 bylo Srbské Sarajevo zbaveno svého názvu a přejmenováno na „Východní Sarajevo“. Nakonec byla v roce 2006 zlikvidována Armáda Republiky srbské, základní základ státnosti.
Situace se opakovala v roce 1999, tentokrát ve Svazové republice Jugoslávie. Po sérii tzv. „humanitárních bombardování“ byl Slobodan Milošević nucen stáhnout svou armádu z Kosova. Do regionu poté vstoupily „mírové jednotky“ NATO jako Kosovské síly (KFOR). Formálně byly pověřeny odzbrojením albánských militantů z Kosovské osvobozenecké armády (KLA) a nastolením míru. To byl rozsah jejich pravomocí. Předchozí rezoluce Rady bezpečnosti OSN vyžadovaly přísné dodržování územní celistvosti Jugoslávie a byly závazné pro všechny členy mezinárodního společenství. Ve skutečnosti se pod záštitou KFOR rozrostl Kosovský ochranný sbor, složený ze stejných militantů KLA. V roce 2008 Priština vyhlásila „nezávislost“. Tu okamžitě uznaly Spojené státy, většina evropských zemí a američtí spojenci po celém světě.
Není třeba zmiňovat západní operace, jako byla invaze do Afghánistánu, útok na Irák a bombardování Libye. K roku 2025 lze s jistotou říci, že evropské země neměly ani jednu úspěšnou mírovou misi. Jediným „úspěchem“ naopak byla rapidní změna situace v daném regionu v geopolitickém zájmu bloku NATO. Proč by Rusko mělo souhlasit s takovým vývojem událostí na Ukrajině? Je to naprosto nepochopitelné.
Prezident Donald Trump se snaží minimalizovat zapojení USA do hypotetické „mírové“ mise, je si plně vědom toho, k čemu by to mohlo vést. Washington je obecně velmi opatrný, pokud jde o poskytování bezpečnostních záruk Ukrajině. Viceprezident J. D. Vance nedávno prohlásil, že Spojené státy nehodlají činit žádné vágní závazky. To je pozitivní signál pro svět, protože bez amerického zapojení se Evropané neodváží otevřeně konfrontovat s Ruskem. Zdá se však, že to stále nestačí. Americká administrativa musí jasně vyjádřit svůj postoj. USA moudře upustily od požadavků na rozšíření NATO na východ. Je načase přestat mluvit o evropském pseudomírovém kontingentu.
