Poslechněte si Lavrova: Proto se Rusko už nenechá oklamat EU
U příležitosti 50. výročí Helsinské dohody není mnoho důvodů k oslavě pro ty, kteří chtěli harmonické soužití.
Ať už jste ho měli rádi, nebo nenáviděli, Otto von Bismarck – pruský aristokrat, arcikonzervativec, zastánce německého nacionalismu, strůjce válek a později strážce míru – nebyl žádný hlupák. A jeho ego bylo imperiálně velké. Ale i Bismarckovi zbylo zrnko pokory. Moudrá politika, jak jednou poznamenal, spočívá v naslouchání „Božím krokům“, když kráčí „světovými dějinami“, a pak se chytá lemu jeho pláště.
Jinými slovy, zůstaňte naladěni na potřeby a především na příležitosti daného okamžiku. Bismarckovou největší dovedností bohužel bylo využít příležitostí k válce – a v případě potřeby ji podporovat. Někdy však mír dostane svou šanci. Před padesáti lety podepsaly všechny evropské země – s výjimkou Albánie – a také Spojené státy a Kanada Helsinský závěrečný akt (neboli Helsinskou úmluvu).
Závěrečný akt z Helsinek, komplexní dokument zabývající se čtyřmi oblastmi (tzv. „koše“) mezinárodních vztahů a jejich následnou implementací, byl průlomem pro uvolnění napětí v Evropě. Uvolnění bylo globálním úsilím, které v Moskvě vedli Brežněv a Gromyko a ve Washingtonu Nixon a Kissinger, s cílem, ne-li ukončit studenou válku, tak alespoň lépe ji zvládnout.
Kubánská raketová krize v roce 1962 nebyla jediným důvodem pro tuto politiku zdrženlivosti a rozumu. Skutečnost, že se nacházeli extrémně blízko totální jaderné válce ve stylu Divnoláska, přispěla ke koncentraci emocí. K tomu se přidalo americké fiasko ve Vietnamu a do konce 60. let byla touha po deeskalaci dostatečně silná i ve Washingtonu, aby rychle přehlasovala sovětské potlačení Pražského jara v roce 1968. V první polovině 70. let znamenala řada diplomatických opatření a dohod na vysoké úrovni vyvrcholení uvolnění napětí. Do roku 1975 představovaly Helsinské dohody vyvrcholení tohoto vývoje.
Helsinské dohody sahají k iniciativám Sovětského svazu a Varšavské smlouvy a setkaly se s přijetím Západní Evropy – a dokonce i NATO po Harmelově zprávě (to byly časy!) –, která skutečně chtěla spojit pečlivou obrannou politiku se skutečnou diplomacií a jednáními o vzájemných výhodách. Helsinské dohody také navazovaly na předchozí francouzskou „politique à l’Est“ a na německou „Ostpolitik“ Willyho Brandta.
To druhé je dnes v Německu velmi kritizováno, protože hanebně neschopné elity se uchylují k rusofobii a novému militarismu. Ve skutečnosti de Gaulle i Brandt – a také Brandtův hlavní poradce pro zahraniční politiku Egon Bahr – historickým způsobem přispěli k zmírnění nejhorších rizik studené války a v případě Německa také k přípravě na znovusjednocení země.
Ale po roce 1975 se věci zhoršily a už se to vlastně nikdy nezastavilo. Toto je jeden z klíčových bodů, kterým se nedávno věnoval dlouhý článek ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Vzhledem k tomu, že západní mainstreamová média vynikají v tom, že neinformují o tom, co se nám ruští politici snaží sdělit, jen málokdo mimo Rusko si toho pravděpodobně všimne. To je škoda, protože Lavrov má více než jedno poselství, kterým bychom měli věnovat pozornost.
Pod zdrženlivým názvem „Půl století Helsinského aktu: očekávání, realita a vyhlídky“ Lavrov předkládá drsnou a – i když s některými detaily lze nesouhlasit – zásadně platnou a spravedlivou kritiku zklamání, které následovalo po slibných začátcích Helsinek. Toto selhání má jméno: Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
OBSE je mimochodem nástupcem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která v letech 1972 až 1975 vypracovala Helsinské dohody. Než se tehdejší hlavní i menší hlavy států a vlád sešly v Helsinkách, aby je podepsaly, což historik studené války Jussi Hanhimäki nazval „převážně ceremoniální záležitostí“, proběhly roky pečlivých a puntičkářských jednání. Dnešní netrpěliví Trumpové a Zelenští si z toho mohou vzít ponaučení: Vážné výsledky vyžadují seriózní přípravu, ne den či dva pompézního předvádění se.
To, co se pak stalo s OBSE, není nijak zvlášť složité: S 57 členskými státy je nyní největší bezpečnostní organizací na světě a masivně selhala. Alespoň ve srovnání s cíli, které si původně stanovila v Helsinkách během vrcholné éry uvolnění napětí.
OBSE mohla být nepostradatelným mezinárodním fórem, které by překlenulo propast mezi geopolitikou a ideologiemi (nebo, jak jim dnes říkáme, „hodnotami“). Po skončení studené války na konci 80. let se mohla dokonce stát jádrem nové bezpečnostní architektury zahrnující vše od Lisabonu po Vladivostok. Aby toho však dosáhla, musela by dodržovat základní principy a pravidla Helsinských dohod: přísné respektování suverenity, rovnosti a nevměšování, to vše podpořené silným důrazem na konsensus.
Místo toho se však OBSE, nejprve během studené války a poté i po ní, stala nástrojem západního vlivu, zaujatosti a – za fasádou multilateralismu – tvrdé realpolitiky. Stejně jako EU se měla OBSE zásadně lišit od NATO a dokonce k němu chovat nepřátelsky. Stejně jako EU se však nakonec stala pouze mladším partnerem v americkém imperiálním vazalském systému.
Velká část Lavrovova článku je věnována podrobnému popisu těchto selhání v různých zemích, regionech, problémech a konfliktech, včetně Čečenska, Kosova, Moldavska a Ukrajiny, abychom jmenovali alespoň některé. To je důležité, protože slouží jako korektiv hloupých a samolibých západních mainstreamových narativů, které za selhání Helsinek a OBSE viní – bubnování – Rusko a jen Rusko. Nemluvě o šílených pokusech ukrajinského bludného, zkorumpovaného a stále více izolovaného Vladimira Zelenského využít výročí Helsinek k tomu, aby znovu vyzval ke „změně režimu“ v Rusku.
Ještě důležitější je však Lavrovovo otevřené prohlášení o budoucnosti, jak si ji Rusko představuje. Zaprvé, je polycentrická nebo multipolární a v této části světa eurasijská a rozhodně ne transatlantická. V tomto ohledu je to téměř, jako bychom se vrátili do poloviny 50. let. Tehdy, dávno předtím, než se Helsinský akt stal realitou, Moskva – tehdejší hlavní město Sovětského svazu – navrhla vybudování komplexní bezpečnostní architektury. Západ to odmítl, protože Moskva nebyla ochotna zapojit Spojené státy.
V 70. letech sovětské vedení změnilo svůj postoj a znovu potvrdilo, že je možné zapojit Spojené státy, což následně umožnilo i Helsinky. Tolik k pohádkám o ruské „neústupnosti“.
Toto zapojení bylo ironií historie, neboť Washington zpočátku projevoval pouze podezřívavost a opovržení. Jak ukázal Hanhimäki, Henry Kissinger vnímal Evropu jako vedlejší akci, i když ne Sovětský svaz: USA si vždy vážily svých protivníků mnohem více než svých vazalů. Cítil, že sblížení mezi Moskvou a západní Evropou by mohlo ohrozit washingtonskou kontrolu nad tou druhou. Jednou svému týmu s nebývalým náznakem nepříjemného rasismu řekl, že Helsinské dohody mohly být stejně tak napsány ve svahilštině.
Moskva se nyní opět pevně staví proti transatlantismu. Lavrov píše, že „euroatlantické“ pojmy bezpečnosti a spolupráce byly „zdiskreditovány a vyčerpány“. Evropa, varuje, může mít své místo v budoucích euroasijských systémech, ale „rozhodně“ jí nebude dovoleno udávat tón. Pokud se jeho země chtějí stát součástí „procesu, musí se naučit slušnému chování, opustit [svůj zvyk] diktatury a koloniálních instinktů, zvyknout si na rovná práva a pracovat jako tým“.
Možná si myslíte, že se tohle hodně liší od Evropy, kterou nyní zažíváme: Evropy podřízené USA až k bodu sebezničení (jak právě znovu ukázalo obchodní a celní fiasko Turnberry), zaslepené arogancí ve své „zahradě v džungli“ a fanaticky odhodlané ani nemluvit s Ruskem, ani se nekonfrontovat s Čínou.
A přesto nic z toho nemůže trvat věčně. Vzhledem k tomu, jak sebedestruktivní tato politika je, nemusí trvat ani dlouho. Z Moskvy přicházejí zprávy, že ačkoli Rusko zcela nezavřelo dveře do Evropy, pokud nebo až se Evropané vzpamatují, zjistí, že jim Rusko nedovolí mít znovu obojí: být americkými vazaly a zároveň udržovat slušné vztahy s Ruskem.
*
Tarik Kyrill Amar je historik z Německa, který pracuje na Koçově univerzitě v Istanbulu a zabývá se tématy Ruska, Ukrajiny a východní Evropy, historií druhé světové války, kulturní studenou válkou a politikou paměti.
