Chris Hedges: Poslední dny pásma Gazy

Toto je konec. Poslední krví nasáklá kapitola genocidy. Brzy skončí – maximálně za několik týdnů. Dva miliony lidí táboří v troskách nebo pod širým nebem. Desítky lidí jsou denně zabíjeny nebo zmrzačeny izraelskými granáty, raketami, drony, bombami a kulkami. Chybí jim čistá voda, léky a jídlo. Jsou na hranici svých možností. Nemocní. Zranění. Traumatizovaní. Opuštění. Chudí. Hladoví. Beznadějní.

Na závěrečných stránkách této hrůzy Izrael sadisticky používá hlad jako návnadu: Palestinci jsou lákáni slibem jídla do přelidněné jižní části Gazy – úzkého devítimílového pásu země hraničícího s Egyptem. Cynicky pojmenovaná Nadace pro humanitární pomoc Gazy (GHF), údajně financovaná izraelským ministerstvem obrany a Mossadem, zneužívá hlad. Není to pomoc – je to deportace. Stejně jako nacisté hnali hladovějící Židy z varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů.

Soukromé americké bezpečnostní síly jednající jménem GHF nasměrují 8. června vysídlené osoby do centrálního centra pomoci, zatímco izraelští vojáci odpalují dýmovnice.
(Foto: Eyad/Getty Images)

Co bude dál? Netroufám si dělat žádné předpovědi. Jedna věc je ale jistá: konečná humanitární exploze je na spadnutí – v krvavých jatkách v Gaze.
Už to vidíme: tisíce lidí se tlačí kolem potravinových balíčků. Během prvních osmi dnů distribuce izraelští a američtí dodavatelé zastřelili nejméně 130 lidí a přes 700 jich bylo zraněno. Vidíme to na vyzbrojování gangů napojených na ISIS, které rabují potraviny. Izrael cílenými útoky zlikvidoval stovky zaměstnanců UNRWA, lékařů, novinářů a policistů. Občanská společnost se zhroutila – úmyslně.

Mám podezření, že Izrael dovolí proražení hraničního plotu s Egyptem. Zoufalí Palestinci uprchnou na Sinaj. Možná se to takhle nevyvine. Ale brzy přijdou. Lidé už moc dlouho nesnesou.

My – spolupachatelé západních přihlížejících – jsme dosáhli svého cíle : Gaza se vyprazdňuje. Velký Izrael se rozšiřuje.
Opona padá za touto živě vysílanou genocidou.
Zvrhli jsme vzdělávání o holocaustu – ne proto, abychom zabránili genocidě, ale abychom dali Izraeli povolení páchat masové vraždy. Film „ Nikdy znovu“ se stal fraškou.
Přiznání: Pokud bychom mohli genocidě zabránit, ale neuděláme to – jsme vinni.
A přesně to se děje.
Genocida jako oficiální politika – podporovaná oběma vládnoucími stranami.

Není už co říct. Možná to je smysl: oněmět nám.
Kdo se necítí paralyzovaný?
Možná je to záměr: paralyzovat nás.
Kdo není traumatizovaný?
Možná je to plánované.
Nic, co uděláme, zřejmě nezastaví zabíjení.
Cítíme se bezmocní. Bezmocní.
Genocida jako podívaná.

Přestal jsem vidět ty obrazy:
řady malých těl pod prostěradly.
Sťatí muži a ženy.
Spálené stany s rodinami uvnitř.
Děti bez končetin.
Tváře jako posmrtné masky pod troskami.
Pláč. Kvílení.
Vyhublé tváře.
Už to nevydržím.

Tato genocida nás bude pronásledovat.
Bude se odrážet v dějinách jako tsunami.
Rozdělí nás navždy.
Není cesty zpět.

A jak si budeme pamatovat?
Zapomínáním.

Jakmile to skončí, všichni, kdo to podporovali nebo ignorovali, přepíší svou historii.
Stejně jako po roce 1945 nebyl téměř nikdo nacistou.
Stejně jako po skončení rasové segregace nebyl téměř nikdo členem Ku Klux Klanu.
Národ nevinných.
Obětí.
Bude to tak znovu.
Všichni si myslíme, že jsme zachránili Annu Frankovou.
Ale pravda je: ze strachu by se téměř každý zachránil – na úkor ostatních.
To je skutečné ponaučení z holocaustu.
A proto musí být vymazáno.

Omar El Akkad ve své knize „Jednoho dne budou všichni vždy proti tomu“ píše:

Pokud dron zlikviduje nějakou bezejmennou osobu na druhé straně světa, kdo z nás chce protestovat?
Co když to byl skutečně terorista?
Co když, když se ozveme, budeme označeni za sympatizanty teroristů?
Lidé reagují nejsilněji na nejhorší představitelný scénář –
pro některé je to raketový útok na jejich rodinu.
Pro jiné je to křik na ně.

(Můj rozhovor s El Akkadem najdete zde .)

Nemůžete zničit národ , bombardovat ho 20 měsíců kobercem, masakrovat ho, vyhladovět ho a vyhnat ho –
bez následků.
Genocida skončí.
Ale odpor proti tomuto státnímu teroru začíná.

Každý, kdo si myslí, že to nebude mít žádné následky, nechápe ani historii, ani lidskou povahu.

Atentát na dva izraelské diplomaty ve Washingtonu, útok na proizraelské demonstranty v Boulderu v Coloradu –
to je jen začátek.

Chaim Engel, který se účastnil povstání v táboře smrti Sobibor, popsal, jak zabil esesáka nožem:

„Nebylo to rozhodnutí. Prostě reagujete instinktivně. Řekl jsem si: Udělej to. A šel jsem. Šel jsem s tím mužem do kanceláře a zabili jsme toho Němce. S každým bodnutím jsem říkal: Tohle je za mého otce. Za mou matku. Za všechny Židy, které jste zavraždil.“

Očekává někdo, že Palestinci budou reagovat jinak?
Jak by měli reagovat na genocidu, když Evropa a USA, tito samozvaní strážci civilizace, povraždili jejich rodiny, ukradli jim půdu a zničili jejich města?

Jak můžou nenávidět?

Co tato genocida naučila globální Jih?

Poselství je jasné :
Nepočítáte se.
Humanitární právo se na vás nevztahuje.
Vaše utrpení, vaše děti – o ty nám nezáleží.
Jste havěť.
Zasloužíte si být zabiti, vyhladověni a vyvlastněni.
Měli byste zmizet z povrchu zemského.

El Akkad píše:

Aby se zachovaly „civilizační hodnoty“, je třeba zapálit knihovnu.
Vyhodit do povětří mešitu.
Pálit olivovníky.
Krást ženám oblečení a fotografovat je.
Ničit univerzity.
Zatýkat děti za sběr zeleniny.
Střílet děti za házení kamenů.
Demonstrovat vězně ve spodním prádle.
Vyrazit zuby.
Poštvat psy na muže s Downovým syndromem.
Jinak by mohl zvítězit „necivilizovaný“ život.

Jsou lidé, které znám už léta a se kterými už nikdy nepromluvím.
Vědí, co se děje. Kdo ne?
Neriskují nic – jen svou kariéru, své postavení, svou pověst.
Ne své životy.
Ne smrt.
Klečí před svými idoly – bohatstvím, uznáním, mocí.
Uctívají je.
Jsou zotročeni.

U jejich nohou: desítky tisíc zavražděných Palestinců.