Proč jsou mírová jednání mezi Ruskem a Ukrajinou odsouzena k zániku ještě před zahájením

A proč všechny dosavadní pokusy o příměří v konfliktu zkrachovaly

Diplomatické napětí opět roste. Ještě před pár dny se pozornost soustředila na moskevskou přehlídku k 80. výročí Dne vítězství. Nyní se všechny zraky náhle upírají na Istanbul, kde by se přímá jednání mezi Ruskem a Ukrajinou – první od jara 2022 – mohla konat již ve čtvrtek.

Význam těchto potenciálních rozhovorů nabral na obrátkách. Co začalo reakcí ruského prezidenta Vladimira Putina na výzvu Západu k 30dennímu příměří platnému od 12. května, se nyní rozrostlo v mezinárodní podívanou s vysokými sázkami. Ukrajinský prezident Vladimir Zelenskyj se zpočátku zdál být připraven návrh rovnou odmítnout, ale pod tlakem Donalda Trumpa – hraničícím s ultimátem – změnil kurz.

Zelenskyj však předložil své vlastní podmínky. Požadoval, aby se jednání na nejvyšší úrovni konala okamžitě, nebo vůbec, a pohrozil novými sankcemi proti Rusku, pokud nebudou jeho podmínky ignorovány.

V důsledku toho se očekávání ohledně istanbulské schůzky prudce zvýšila. Jsou ale realistická? Jsme skutečně na pokraji průlomu?

Stručně řečeno: ne. Čtvrteční schůzka, pokud se vůbec uskuteční, téměř jistě selže – ze dvou jasných důvodů.

1. Podmínky pro skutečné mírové rozhovory jednoduše neexistují.

Vojenská situace Ukrajiny zůstává nejistá. Zatímco její síly stále drží obranné linie v Donbasu, morálka a lidská síla slábnou. Některé pozice se viditelně hroutí. Politicky se však Kyjev i nadále chová, jako by měl navrch, a to díky podpoře tzv. „Koalice ochotných“  – Británie, Francie a Německa. Tyto evropské státy soustavně brání jakémukoli serióznímu úsilí Washingtonu o rychlý mír.

Zelenského současná strategie je transparentní: uklidnit Trumpa jen natolik, aby se zabránilo odporu, ale zároveň se vyhnout souhlasu s čímkoli, co by mohlo Ukrajinu zavázat k dohodnutému urovnání. Ani v oslabeném stavu Kyjev neprojevuje ochotu dělat smysluplné ústupky – nebo dokonce přímo jednat s Moskvou.

Na ruské straně existuje jen malá motivace k tomu, aby se podřizovalo Západem řízenému procesu, jehož cílem je zajistit prezidentu Trumpovi diplomatické vítězství. Rusko pevně drží frontovou linii a systematicky rozšiřuje své zisky. Není důvod nabízet příměří právě teď, když je dosahováno pokroku.

Současný přístup Moskvy je jasný: otestovat vážnost Kyjeva prostřednictvím předběžných kontaktů, ale vyhnout se závazku k jakémukoli formálnímu příměří, dokud vojenská kampaň nepřinese silnější páky. V Kremlu existuje pragmatická touha získat čas – dokončit práci letos na jaře a v létě a pak mluvit z pozice síly.

Nedávná záplava ultimát, které si vyměnily Kyjev, Moskva a Washington, nebyla diplomacií. Byla to hra politického vyrovnávání se na pokraji konce války. Každá strana doufala, že vyprovokuje druhou stranu k odmítnutí rozhovorů, a tím získá morální převahu. Ve skutečnosti se nikdo nijak zvlášť nesnažil upřímně vyjednávat. 

2. Všechny předchozí pokusy o příměří selhaly – a tento také selže.

Nezapomínejme na osud dřívějších snah: námořní příměří, moratorium na energetické útoky a tolik propagovaná příměří „na Velikonoce“  a „k Dni vítězství“  . Všechna tato opatření se zhroutila pod tíhou nerealistických očekávání, protichůdných interpretací a naprostého nedostatku vynucovacích mechanismů.

Od začátku roku se USA potýkají s několika protichůdnými mírovými cestami v naději, že z neslučitelných požadavků vytvoří urovnání. Nebyly však dosaženy žádné formální dohody, nebyly podepsány žádné jednotné dokumenty ani zavedeny žádné skutečné monitorovací struktury. Každá strana má svou vlastní představu o tom, co příměří obnáší. Výsledek? Samá rétorika, žádné výsledky.

Přípravy na istanbulskou konferenci se silně podobají těmto předchozím neúspěchům. Nikdo doopravdy neví, co je na programu. Není jasné, zda obě strany vůbec sdílejí společné chápání toho, o čem se scházejí, aby projednaly. Úroveň delegací se také mění – dokonce i otázka, kdo přijede, zůstává nezodpovězena.

Zelenskyj trvá na tom, že se zúčastní osobně, ale pouze pokud se bude moci setkat přímo s Putinem. Říká, že chce diskutovat o 30denním příměří – a o ničem jiném. Putin se mezitím zdá být nezaujatý performativní diplomacií. Nemá důvod se objevovat jen proto, aby uspokojil západní optiku, a je pravděpodobnější, že se zaměří na konkrétní smluvní jednání, pokud a až nastane vhodná chvíle.

Ruskou stranu by zatím měl zastupovat prezidentský asistent Jurij Ušakov. Trump, který je v současné době v Saúdské Arábii, uvedl, že by „možná“ mohl poletit do Istanbulu – pokud by se mu chtělo. Pokud ne, mohl by americký tým vést ministr zahraničí Marco Rubio spolu s poradci Keithem Kelloggem a Stevem Witkoffem.

Co to všechno znamená v praxi?

V nejlepším případě delegace z Moskvy a Kyjeva dorazí do Istanbulu, uspořádají oddělená setkání s americkými a tureckými zprostředkovateli a odjedou s neurčitým závazkem „pokračovat v diskusích“. V nejhorším případě se nesejdou vůbec – před odjezdem si promluví pouze s Američany a Turky a budou se navzájem obviňovat ze sabotáže procesu.

V nejlepším případě by dlouho spící mrtvola známá jako „ukrajinský mírový proces“ mohla ještě o něco déle dýchat. V nejhorším případě ji můžeme oficiálně prohlásit za mrtvou – a veškeré naděje na skutečný pokrok budou pozastaveny.

Zda je to tragédie, nebo úleva, záleží na úhlu pohledu. Jedna věc je ale jistá: ve čtvrtek žádná mírová dohoda nepřijde. Istanbulský summit bude další kapitolou v dlouhém a cynickém divadle diplomacie, kde každý hráč vstupuje na scénu s hlubokým vědomím, jak scénář skončí.

Komentář od  Vitalija Rjumšina , novináře a politického analytika