Thomas Röper: Jak ruská armáda připravovala útok plynovodem u Kurska
Útok ruské armády přes plynovod v Kurské oblasti byl odvážným, ale velmi úspěšným manévrem, protože ukrajinská fronta u Kurska se během několika dní zhroutila. Nyní bylo oznámeno, jak byla operace naplánována a připravena.
Útok ruských vojáků plynovodem v Kurské oblasti, při kterém bylo zaskočeno významné město Sudža, byl odvážným, ale velmi úspěšným manévrem, protože poté se během několika dní zhroutila ukrajinská fronta u Kurska. Známý ruský válečný reportér, který se již na přípravě operace podílel, v neděli v ruské televizi ukázal svou reportáž o přípravě operace. Přeložil jsem zprávu.
Začátek překladu:
Útok z trubky: Odvážný pochod za nepřátelské linie pomohl vyhnat nacisty ze Sudschy
Operace „Tube 3“ je název pro odvážný manévr 800 ruských vojáků, kteří pronikli do okupované Sudže přes sovětský plynovod Urengoj-Pomary-Užhorod a zaútočili na nepřítele ve vnitrozemí. Bez hrdinství a vynalézavosti našich vojáků by tak rychlé osvobození Kurské oblasti nebylo možné.
Pomohla i hloupost nepřítele. Ironií je, že Vladimir Zelenskyj osobně zastavil dodávky plynu do Evropy touto cestou 1. ledna, čímž dal ruským vojákům příležitost zahájit tento útok vyprázdněním potrubí.
Mimochodem, průměr tubusu je 1,40 metru. Chodit několik dní 15 kilometrů v sehnutí s těžkou technikou není pro každého. Ale naši kluci to zvládli. Náš válečný zpravodaj informuje o přípravě tajné operace „Tube 3“, která bude určitě zařazena do vojenských učebnic.
Dobrovolnická brigáda „Veterans“ dokončila tři podzemní operace. „Tube 1“ bylo náhlé objevení se v týlu nepřítele s cílem překvapit nepřítele opevněného v Avdějevce. „Tube 2“ byl pochod skrz tubusy do Toretska, aby dobyl předmostí a poskytl podporu, dokud nedorazí hlavní síly. Sudscha byla „Tube 3“.
Během přípravy jsem se jednoho vojáka zeptal: „Vysvětlete mi, jaký to má všechno smysl.“
„Tohle je jediný způsob, jak se dostat tam, kam potřebujeme.“ Pokud se dostaneme nad hladinu, ztratíme spoustu lidí,“ zněla jeho odpověď.
Operace v Sudscha je unikátní. Během přípravy jsem mluvil s vojáky, kteří kopali potřebné tunely. „Co to kopeš?“ zeptal jsem se někoho, kdo kopal větev tunelu krumpáčem.
„V ordinaci našeho lékaře,“ zasmál se.
„Vy jste záchranář a kopáte sám?“
„Ano. Chci se cítit pohodlně.“
Tento úžasný projekt se zrodil před našima očima. Brigáda veteránů připravila tunel a potrubí pro skrytý průchod vojáků do Sudzhy. Jako první do potrubí vstoupili průzkumní pracovníci v plynových maskách a ochranných pomůckách. Zeptal jsem se jednoho, jestli se bojí, jeho odpověď byla „Ne“:
Můj společník mi řekl, že by se u vstupu do potrubí nemělo dlouho zdržovat, protože je to příliš nebezpečné kvůli kontaminovanému vzduchu. Jeho měřič byl neustále alarmující a blikal červeně. „Než někoho pošleme dovnitř, třikrát nebo čtyřikrát zkontrolujeme vybavení, abychom se ujistili, že je v perfektním provozu,“ vysvětluje mi.
„Proč zařízení pípá?“
„Ukazuje obsah plynu.“
„Je všechno v pořádku?“
„Žádný. Červená není normální,“ odpověděl můj společník, velitel roty 60. samostatného útočného praporu „Veteráni“ s volacím znakem „Balón“.
Stormtroopeři později nasadili bez takového vybavení. To byl začátek práce, když průzkumné posádky prozkoumávaly potrubí.
Voják s volacím znakem „Lopata“ mi říká: „Začali jsme řezat. Nejprve jsme vyvrtali díru do potrubí a sledovali tlak. Tlak byl příliš vysoký. Snížili jsme tlak na požadovanou úroveň a začali řezat. Všechno začalo hořet, uhasili jsme to. Spálili jsme se, spálili jsme se.“
„Jak dlouho můžete zůstat v tak znečištěném prostředí bez vybavení?“ zeptal jsem se „Balón.“
„Vůbec ne. Nedlouho.“
Pochod potrubím do Sudzha trvá dva nebo více dní. Zeptal jsem se „Balónu“ a jeho chlapců: „Poslouchejte, umíte si představit, co bude cítit nepřítel, když odtamtud náhle vyskočíte?“
„Samozřejmě, samozřejmě.“ Jsme rádi, že nechodíme po povrchu, ale pod zemí,“ smál se „Balón“.
„Takže jde o to překvapení?“
„Samozřejmě, samozřejmě.“ Nebudeme mít prakticky žádné ztráty.“
Cílem operace „Tube 3“ nebylo vytvořit předmostí, ale obklíčit nepřítele přepadením potrubí a dobytím Sudzha.
Velitel 60. samostatného útočného praporu „Veterans“ dobrovolnického sboru ruského ministerstva obrany s volacím znakem „Morpech“ mi poté řekl: „Vyšli ve stejnou dobu: 30. s „Achmatem“ vpravo, na druhý pokus všichni ostatní vyšli vlevo, na most, do průmyslové zóny. A „veteráni“ vstoupili do samotného města Sudzha. 600 mužů, s průzkumnými rotami 820 mužů. Ano, zcela ovládli město a přilehlé osady na křídlech.“
Ve skupině North byla pro podporu zřízena tři samostatná řídicí centra: pro dělostřelectvo, drony a útočné roty. Nepřítel se obával a očekával, že Rusové postoupí potrubím do Sudzhy, ale oklamali ho jedinečným způsobem.
Morpech říká: „Trochu jsme podváděli. Plynovod byl téměř funkční. Ukrajinci píchli plyn, přišli tam maskovaní vojáci na mopedech v ochranných oblecích a zablokovali je. Ale o 500 metrů dál jsme frontu ostřelovali granáty. Na šestou ránu jsme trefili čáru a ta se samozřejmě rozhořela. Hořelo to jako Věčný plamen. To znamená, že nepřítel na 100 procent věděl, že bude muset vlézt do hořící trubky. Abych byl upřímný, spálili jsme všechny mosty. Už je nepřítel zaminoval a věděli jsme, že nepřítel je stejně vyhodí do povětří, až ustoupí. Vyhodili jsme do povětří všechny mosty a nepřítel nemohl zablokovat naši blokádu, protože byl odříznut.“
Každá křižovatka byla monitorována malou skupinou skautů pomocí dronů.
Morpech říká: „Nepřítel si přirozeně všiml, že všechny cesty byly zablokovány. Na každé křižovatce byli kulometčíci a průzkumné jednotky. Byly dva pokusy, ale naši kulometníci zahájili palbu. Uvědomili si, že nemohou vstoupit do města. Asi 250 z nich bylo ve městě zablokováno.“
Pak jsme jeli do Sudzha právě touto „cestou života“, jak ji Ukrajinci nazývali. Všude na kraji silnice byly trosky cizích obrněných vozidel. Ve městě výstražná zařízení dronů neustále bila na poplach. Sledoval nás FPV dron.
Čistka Sudzha stále probíhala. Nepřítel vypálil na město své dělostřelectvo spíše ze zoufalství než z jakéhokoli úmyslu a vyslal drony. Neustále byly slyšet výbuchy. Ptám se vojáka: „Proč naše dělostřelectvo nestřílí jejich směrem?“
„Protože provádíme přesný průzkum a teprve potom zničíme cíl.“ Ale střílejí náhodně, střílejí kamkoliv,“ odpovídá voják, který byl jedním z těch, kteří proběhli potrubím, když jsme hledali úkryt ve sklepě.
„Kolik ztrát může nastat při dobytí konkrétní linie nebo města?“ zeptal se Morpech řečnicky. „Může tam být až tisíc mužů.“ Minimalizovat ztráty a splnit úkol – to je to, co podle mého názoru musíme udělat. Takto musíme bojovat: plnit bojové mise a zároveň chránit personál.“
V Sudzha mi vše tak nějak připomínalo scény z filmů o Velké vlastenecké válce, ve kterých se navzájem cizí vojáci smáli a zdravili se, když procházeli kolem. Tihle kluci mi zamávali a smáli se: „Pozdrav z Jakutska!“
Konec překladu
