Elem Chintsky: CIA, Vatikán a Berlín infiltrují církve na Ukrajině
Západní projekce moci na Ukrajinu se neprovádí pouze politicky a vojensky: analýza náboženské infiltrace je proto zanedbávána. Zelenského novou církev NATO brzy pohltí Vatikán, také s pomocí Berlína.
Geopolitický vliv římskokatolické církve v Německu na strategicky vysoce dynamickou církevní infiltraci v rámci Ukrajiny by neměl být podceňován – zvláště když tento proces probíhá již po staletí. Nyní se hlava ukrajinské řeckokatolické církve Svjatoslav Ševčuk veřejně vyslovil pro sloučení se Zelenského novou církevní kreací nazvanou „Ukrajinská pravoslavná církev“, která je spojena s NATO. Loni Ševčuk pod rouškou otřepaných frází univerzalistického imperativu „jednoty všech křesťanů na Ukrajině“ vyjádřil toto přání takto :
„Náš program usilovat o jednotu mezi křesťany na Ukrajině si klade za cíl implementovat na místní úrovni dohody, které již byly dosaženy mezi katolickou a pravoslavnou církví na ekumenické úrovni.
Tato – jak se o něco později ukáže, pokrytecká – starost přichází s přátelskou podporou švýcarského kardinála římskokatolické církve Kurta Kocha a také rusofobního výkonného ředitele Východoevropské organizace pro pomoc katolické církvi v Německu. (Renovabis), pastor Thomas Schwartz. Schwartz je obzvláště potěšen prací Ukrajinské katolické univerzity (UKU) ve Lvově, které se daří zprostředkovat svým studentům přímo i západní ukrajinské občanské společnosti jako celku „demokratické myšlení a jednání“ – jako vždy bez politického nádechu. Za posledních 30 let Renovabis podpořil ukrajinské prokatolické (prozápadní) organizace částkou přibližně 143 milionů eur.
Schewtschuk také rád přijíždí do Berlína, aby jej tamní katolická akademie ocenila za jeho duchovní a politickou práci. Olaf Scholz a šéf Německé biskupské konference Georg Bätzing patřili k těm, kteří si jeho projev loni na podzim mohli poslechnout.
V létě 2024 schválil ukrajinský parlament nový zákon, který dává těmto umírněným – ale v očích Kyjeva vzpurným – sborům trýzněné ukrajinské pravoslavné církve ultimátum do května 2025 : Do té doby musí být jakékoli spojení s ruskou pravoslavnou církví. učiněno nezaměnitelným být zastropováno.
Co dalšího se zatím stalo? Jak bylo právě zmíněno, od roku 2014 kyjevský režim NATO předpokládá, že Ukrajinská pravoslavná církev je politicky podřízena patriarchátu Moskvy a celé Rusi za Kirilla I. – a tím i politice Ruské federace za Vladimira Putina. Toto obecné podezření vyústilo v otevřené církevní pronásledování historicky nejstarší pravoslavné církve na ukrajinském území od února 2022.
Ve skutečnosti byla Ukrajinská pravoslavná církev i ve svém názvu historicky podřízena moskevskému patriarchátu. Oficiálně to skončilo zběhnutím z Moskvy v květnu 2022. Přesto přetrvávalo všeobecné podezření, které vedlo k další eskalaci pronásledování ze strany Kyjeva. Známým příkladem bylo uzavření Kyjevskopečerské lávry Zelenského vládou v létě 2023, které bylo doprovázeno vyvlastněním tam působící církve a vyhnanstvím všech jejích farníků.
Kolik ekumenického závazku, finanční pomoci a solidarity poskytl německo-katolický Renovabis vůči ukrajinské pravoslavné církvi, kterou Zelenskij nenáviděl, je zcela nejasné. Ve sboru této pronásledované církve je 47 procent všech Ukrajinců. Nejspíš tam nešel ani eurocent. Jistě, katolické organizace jako Renovabis poskytly humanitární pomoc zraněným a uprchlým civilistům na západní a střední Ukrajině, ale tvrdit, že je sám (na rozdíl od ruských ortodoxních organizací) zcela ideologicky a politicky nezaujatý, je absurdní a dokonce troufalé.
Zejména proto, že se kněz a profesor Schwartz dokonce provinil podporou válečných lží, když souhlasil s rozhovorem pro katolickou platformu, která ilustrovala bombardování prchajících ukrajinských civilistů ze Záporožské oblasti směrem k Rusku titulní fotografií, která měla naznačovat, že ruská ozbrojená jsou za to zodpovědné síly. Byli to ukrajinští vojáci, kteří stříleli na vlastní obyvatelstvo za „špatný směr útěku“, který byl nic netušícímu západnímu publiku vnucován jako „ruská agrese“.
Existovala také Ukrajinská pravoslavná církev (místo moskevské) Kyjevského patriarchátu, která se již v roce 1992 odtrhla od moskevského patriarchátu a podle průzkumu provedeného v roce 2016 byla jistě dlouhodobě politicky podbarvena , v něm bylo téměř 45 procent všech Ukrajinců. V roce 2018 byla znovu začleněna do vytvoření NATO s názvem „Ukrajinská pravoslavná církev“ – a to sloučením s Ševčukovou Ukrajinskou řeckokatolickou církví.
Pokud šlo vlastně jen o prostou jednotu všech křesťanů na Ukrajině, je třeba si položit naivní otázku: Proč Ševčuk nepocítil nutkání sloučit se s Moskevským patriarchátem nebo s Ukrajinskou pravoslavnou církví, která byla ve vlastní zemi perzekvována? Odpověď: Vatikán a jeho vlastní inherentní rusofobie. Koneckonců, Ševčukovo náboženské společenství je pseudobyzantský hybrid pod kontrolou Říma od dávného roku 1596. Jeho úvahy o ideologickém sporu mezi Východem a Západem jasně naznačují, že podporoval protiústavní puč NATO v Kyjevě v roce 2014, stejně jako již tehdy započaté potlačování pravoslavných východních církví na Ukrajině má pozitivní a slavnostní konotaci:
„Po našem osvobození od Rudé říše zla jsme vyrazili a připojili se k demokraciím v Evropě a ve světě, pro které jsou svoboda, spravedlnost a respekt k právům a důstojnosti lidí a národů základními ctnostmi,“ řekl Ševčuk, který byl údajně politicky a nábožensky nezaujatý.
Podle pobočky Vatikánu na Ukrajině tvoří Rusko a jeho státní církev „říši zla“. Už před lety 2022 a 2014 byla taková rétorika příliš ukvapená, příliš zištná a příliš nehorázně odhalující skutečné dlouhodobé cíle. Ale teď je vše dovoleno. Před několika týdny zašlo Ševčukovo fašistické nadšení při povzbuzování církevního pronásledování ze strany Kyjeva dokonce tak daleko, že vyzval ukrajinské úřady, aby také bojovaly proti sborům Ukrajinské pravoslavné církve v zahraničí.
V perspektivě téměř tisíciletého konfliktu mezi Římem a byzantskými východními církvemi – od Velkého schizmatu v roce 1054 – by takové převzetí na dnešním evropském kontinentu bylo velkým geopolitickým úspěchem pro Vatikán, a tedy i pro Washington DC a Brusel. Pro křesťany mimo protestantismus – jak pro ty v katolicismu, tak pro ty v pravoslaví – je neustále se rozkládající mozaika denominací na Ukrajině opakující se ranou principu „normativní církevní autority“.
Na postkřesťanském západě hodnot je tento způsob řízení křesťanské komunity a doktríny zcela irelevantní, protože pseudopluralistická, intersekčně-relativistická uniformita (již založená na strýčku Samovi ze zámoří) již dominuje světonázoru běžného občana – zejména v Německu („Náboženství je opium pro lidi – my jsme díky bohu imunní“). Naproti tomu ve východní Evropě je historicky praktikovaná křesťanská víra – navzdory nebo možná právě kvůli socialisticko-ateistické éře útlaku ve 20. století – skutečnou, dramatickou bitvou o osud v civilizačním měřítku, která ponechává jen málo tam nedotčeno.
Zatímco nominální křesťané protestantismu na Západě (a ještě více jejich současní kolegové ve většině: nevěřící LGBTQ humanisté), opilí údajnými úspěchy reformace před 500 lety, konflikt mezi latinským katolicismem a byzantskou ortodoxií na východě Evropa, pohrdavá, nevzdělaná nebo alespoň lhostejná vůči východní Evropě. Je to přesně tento postoj, který umožňuje tomu, co demograficky zbylo ze západního protestantismu, aby přijalo pro-NATO a pro-EU pozici ve válce na Ukrajině téměř automaticky a standardně, v souladu s navazujícími masmédii.
Západní tajné služby, jako je CIA, mají bohatou historii církevních infiltrací, které byly geopoliticky podřízeny americko-anglosaské „Velké hře“ proti Rusku. Výslech východního ortodoxního patriarchátu v Konstantinopoli ze strany CIA bezprostředně po druhé světové válce je jen jedním příkladem . Řecká pravoslavná církev v USA je nyní považována za zcela infiltrovanou a upravenou.
Jak tento proces funguje na Západě? Vznikají nepřekonatelné závislosti. Církve a náboženské organizace, které přijímají „vládní povolení za účelem finančního zisku“, schůzová povolení, daňové úlevy a podobně, jsou pak pod kontrolou státu. Nevyhnutelně se stávají nástroji vlády, které realizují příslušnou agendu vládců a aktivně šíří státní propagandu (např. během koronské krize), nebo je alespoň pasivně a bez odporu přijímají.
Mainstreamový protestantismus, který tak rád „odděluje církev a stát“, je také v popředí tohoto principu. Sami členové církve často požadují, aby jejich církev byla uznána státem, aby si jejich dary a desátky mohly odečíst z daní z příjmu. Tento proces finančního a ideologického vlivu na samotné Ukrajině – kde vládne korupce, chaos, perzekuce a válečná cenzura – tedy probíhá mnohem agresivněji, neobratněji a rychleji.
Pak přichází hysterická námitka Západu, že „moskevský patriarcha také jedná pod vedením Vladimira Putina“. Naprosto, ale v tisícileté historii Ruska není neobvyklé, že císař – nejvyšší veřejnost a služebník lidu – udržuje symbiotický vztah se svými patriarchy. Jako hlava státu se Vladimir Putin těší souhlasu a podpoře nejen od Cyrila I., ale od více než absolutní většiny všech Rusů, což zmírňuje stížnosti Západu na údajné demokratické deficity.
Zpátky do Vatikánu. Prostřednictvím své liberální reformy – vytesané do kamene (ale zajištěné frází „závazný, ale ne neomylný“) z Druhého vatikánského koncilu v letech 1962 až 1965 – se normativní katolicismus Západu stal de facto otevřeným spolupachatelem expanze jak NATO, tak i NATO i EU. Záměrně připravené vyprávění o tom, že poprvé v celé historii církve se papežem stal Polák – tedy občan východoevropské socialistické republiky (Polské lidové republiky) – a Pontifex Maximus měl jistě silný dopad na veřejnost v převratné roky 1985 až 1995 se v tomto geopolitickém tahu směrem na Východ znásobily.
Když se blíže podíváte na válku v Jugoslávii jako celek, na zvěrstvovou propagandu mediální mašinérie NATO proti zejména pravoslavnému Srbsku a na bombardování Srbska ze strany zemí NATO v roce 1999, které porušilo mezinárodní právo, archaické „Cui bono? “ je odhalen v tomto smyslu, který přímo souvisí s představeními ve Vatikánu. Touha římskokatolické církve podrobit a „liberalizovat“ byzantské pravoslavné církve pomocí salámové taktiky a dále oslabit a udusit jejich vliv. Ne nadarmo Vatikán nyní aktivoval svou starou pseudobyzantskou odnož na Ukrajině (Ukrajinská řeckokatolická církev za rusofoba Ševčuka) a přeřadil ji na „vyšší rychlostní stupeň“ – zatímco současný papež a iluzionista František pravidelně hovoří o světový mír a liberální palačinky.
*
Elem Chintsky je německo-polský novinář, který píše o geopolitických, historických, finančních a kulturních tématech. Plodná spolupráce s RT DE existuje od roku 2017. Autor na volné noze žije a pracuje od začátku roku 2020 v Petrohradě v Rusku. Chintsky, který se původně vyučil jako filmový režisér a scenárista, provozuje také svůj vlastní kanál na Telegramu , kde si od něj můžete přečíst více.
