Jordánský král a projev na Valném shromáždění OSN v roce 2024, který by měl slyšet každý

ABDULLAH II BIN AL-HUSSEIN:

„Za poslední čtvrtstoletí jsem stál na tomto pódiu uprostřed regionálních konfliktů, globálních otřesů a humanitárních krizí, které prověřily naši globální komunitu.

Často se zdá, že nebyl okamžik, kdy by náš svět nebyl ve zmatku.

A přesto si nepamatuji dobu, která by byla nebezpečnější.

Naše Organizace spojených národů čelí krizi, která zpochybňuje její legitimitu a hrozí, že podkope důvěru a morální autoritu ve světě.

OSN je pod útokem – doslova a do písmene.

Téměř rok nebesky modrá vlajka, která vlála nad kryty a školami OSN v pásmu Gazy, nedokázala ochránit nevinné civilisty před izraelskými vojenskými bombovými útoky.

Pomocné vozy OSN stojí nehybně jen pár kilometrů od hladovějících Palestinců.

Humanitární pracovníci, kteří hrdě nosí znak této instituce, jsou hanobeni a terčem útoků.

A rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora OSN jsou ignorována a jeho názory ignorovány.

Není divu, že důvěra v základní principy a ideály OSN uvnitř i vně této komory slábne.

Pro mnohé je krutá realita, že některé národy jsou nad mezinárodním právem, že globální spravedlnost poslouchá vůli mocných a že lidská práva jsou selektivní, výsadou, kterou lze libovolně udělit nebo odepřít.

To nemůžeme přijmout a musíme uznat, že podkopání našich mezinárodních institucí a globálních struktur představuje jednu z největších hrozeb pro naši dnešní globální bezpečnost.

Musíme si položit otázku, jaký svět nás čeká, pokud jako národy nejsme jednotní ve víře, že všichni lidé mají stejná práva, důstojnost a hodnotu a že všechny země jsou si před zákonem rovny.

Útoky na izraelské civilisty ze 7. října loňského roku odsoudily země po celém světě včetně Jordánska. Neexistuje však žádné ospravedlnění pro bezprecedentní teror, který se od toho dne v Gaze rozpoutal.

Útok izraelské vlády měl za následek jednu z nejvyšších úmrtností v nedávných konfliktech, jednu z nejvyšších hladomorů souvisejících s válkou, nejvyšší počet dětí po amputaci a bezprecedentní úroveň ničení.

Izraelská vláda zabila více dětí, novinářů, humanitárních pracovníků a zdravotníků než v jakékoli jiné válce v nedávné historii.

A nezapomeňme na útoky na Západní břeh Jordánu.

Izraelská vláda tam od 7. října zabila více než 700 Palestinců, včetně 160 dětí.

V izraelských internačních táborech je drženo více než 10 700 Palestinců, z toho 400 žen a 730 dětí.

Více než 4000 Palestinců bylo nuceno opustit své domovy a půdu. Ozbrojené násilí ze strany osadníků vzrostlo. Celé vesnice byly zničeny.

A v Jeruzalémě očividné porušování historického a právního statusu quo na muslimských a křesťanských svatých místech pokračuje bez omezení, s ochranou a podporou izraelských vládních úředníků.

Aby bylo jasno: To se děje na Západním břehu Jordánu, ne v Gaze.

Od 7. října bylo zabito téměř 42 000 Palestinců.

Není divu, že se mnozí diví, jak nelze tuto válku vnímat jako cílený útok na Palestince.

Rozsah utrpení civilního obyvatelstva nelze považovat za nevyhnutelný vedlejší účinek.

Vyrostl jsem jako voják v kraji, kde jsou konflikty až příliš známé.

Tato válka a násilí rozpoutané od 7. října jsou však všechno, jen ne známé.

Bez globální odpovědnosti se opakovaná zvěrstva stávají normou. Hrozí budoucnost, ve které je všude na světě dovoleno vše. Chceme to?

Je čas zajistit ochranu palestinského lidu.

Je morální povinností mezinárodního společenství vytvořit pro ně ochranný mechanismus na okupovaných územích.

To zajistí bezpečnost Palestinců a Izraelců před extremisty, kteří tlačí náš region na pokraj totální války.

Patří sem také ti, kteří nadále prosazují myšlenku Jordánska jako alternativní vlasti.

Řeknu to velmi, velmi jasně: to se nikdy nestane.

Nikdy nepřijmeme násilné vyhnání Palestinců, je to válečný zločin.

Žádná země v regionu nemá představu o eskalaci.

Jasně jsme to viděli na nebezpečném vývoji v Libanonu v posledních dnech.

Tohle musí skončit.

Arabský svět po léta napřáhl ruku k Izraeli prostřednictvím Arabské mírové iniciativy a nabízí plné uznání a normalizaci výměnou za mír.

Ale po sobě jdoucí izraelské vlády, povzbuzené léty beztrestnosti, odmítly mír a místo toho se rozhodly pro konfrontaci.

Beztrestnost se zvyšuje. Pokud se nezastaví, nabere na síle.

Palestinci prožili více než 57 let okupace a útlaku.

Během této doby směla izraelská vláda překračovat jednu červenou čáru za druhou.

Nyní se však desetiletí beztrestnosti Izraele stávají jeho největším nepřítelem.

A následky jsou cítit všude.

Izraelská vláda je u Mezinárodního soudního dvora obviněna z genocidy.

Jejich chování je pobouřeno po celém světě.

Ve všech městech se konají masové demonstrace a výzvy k sankcím jsou stále hlasitější.

Mezinárodní frustrace vůči Izraeli již dlouho roste, ale nikdy nebyla zjevnější.

Po desetiletí se Izrael na Blízkém východě prezentoval jako prosperující demokracie založená na západním modelu.

Ale brutalita války v Gaze nutí svět podívat se blíže.

Dnes mnozí vidí Izrael očima jeho obětí.

A ten rozpor, paradox, je příliš do očí bijící.

Moderní, pokrokový Izrael obdivovaný z dálky a Izrael, který Palestinci zažili na vlastní kůži, prostě nemohou koexistovat.

Izrael nakonec bude jedním nebo druhým.

Toto rozhodnutí musí učinit politici a lidé.

Žít podle demokratických hodnot svobody, spravedlnosti a rovnosti pro všechny znamená riskovat ještě větší izolaci a odmítnutí.

Znovu a znovu jsme viděli, jak se Izrael snažil dosáhnout bezpečnosti vojenskými prostředky.

Po každé eskalaci následuje oddech až do další, smrtelnější.

A mezinárodní společenství si po léta volí cestu nejmenšího odporu: přijímá status quo pokračující vojenské okupace Palestinců a zároveň jen líbá řešení dvou států.

Nikdy nebylo tak zřejmé, že status quo je neudržitelný.

A jak zdůraznil Mezinárodní soudní dvůr ve svém stanovisku před dvěma měsíci, je to zjevně nezákonné.

Názor soudu je morálně důležitý pro nás všechny.

Naše národy si nemohou dovolit ignorovat související povinnost – pro dobro našeho světa a budoucnost Palestinců i Izraelců.

Protože oba národy mají právo na důstojný život bez násilí a strachu.

A jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je spravedlivý mír založený na mezinárodním právu, spravedlnosti, rovnosti a vzájemném uznávání.

Na tom se můžeme a musíme shodnout jako národy a lidé na celém světě.

Svět se dívá a historie nás bude soudit podle naší odvahy.

A neseme odpovědnost nejen za budoucnost, ale i za lidi tady a dnes.

Rozhodnou, zda se my, Organizace spojených národů, poddáme nečinnosti, nebo zda budeme bojovat za principy, na kterých je tato instituce a náš svět založen.

V tuto chvíli se nás ptají, zda chceme nečinně přihlížet tomu, jak rodiče sledují umírání svých dětí, jak lékaři sledují, jak jejich pacienti umírají, protože základní lékařská péče je nedostatečná, a jak stále více nevinných lidí přichází o život, protože svět nekoná. .

Tato válka musí skončit.

Rukojmí a vězni se musí vrátit domů.

Ale každý den, kdy čekáme, je jeden den příliš mnoho pro příliš mnoho lidí.

Proto vyzývám všechny země, aby se připojily k Jordánsku a vytvořily mezinárodní humanitární bránu do Gazy – rozsáhlé humanitární úsilí s cílem poskytnout lidem v nouzi jídlo, čistou vodu, léky a další nezbytné zásoby.

Humanitární pomoc nikdy nesmí být prostředkem k vedení války.

Bez ohledu na naše politické názory nemůžeme popřít jednu pravdu: žádný člověk by neměl snášet tolik utrpení, opuštěný a sám.

Nemůžeme ponechat budoucnost těm, kteří prosperují z rozdělení a konfliktů.

Vyzývám všechny zodpovědné země, aby v nadcházejících kritických týdnech stály při Jordánu.

Téměř rok po této válce náš svět politicky selhal, ale naše lidstvo již nemůže zklamat lid Gazy.

Přes 64 let se modlím, aby toto mezinárodní společenství mělo odvahu rozhodnout se moudře a nebojácně a jednat s naléhavým odhodláním, které tato krize a naše svědomí vyžaduje.

Můj otec byl muž, který bojoval za mír až do konce. A stejně jako on odmítám zanechat svým dětem nebo vašim dětem budoucnost, které jsme se vzdali.“