Jindřich Kulhavý: Pohroma viděná na vlastní oči
Víkend trávený v Jeseníku při pomoci potřebným v nás zanechal hořkou pachuť. V nejvíce postižených oblastech chybí silnice, mosty, z vodovodu teče tekutina podobná odstředěnému mléku. Pár domů se změnilo v hromadu suti, jinde ty pevnější stojící u vody mají třeba i pětimetrový roh ve vzduchu podepřený trámy. Zmizely kusy zahrad, koryta vodních toků se rozšířila někdy io desetky metrů.
Síla vody je neskutečná, s obrovskými balvany si pohrála jako s kostičkami na hraní a dokázala je vyrvat z hrází i uměle vytvořených břehů. Jedna tuna? Žádný problém. Ocelové mosty poházené v řečišti? Hračka. Všude nyní už schnoucí blato a nově obrovské množství prachu. Zdevastované interiéry, všude hromady dřeva a různých odpadků, poházená nepoužitelná auta často i plná nářadí. Některá z nich dosud stojí na místech, na která doplula, a jejich zoufalí majitelé je snad ani nehledají. Přívěsný vozík, který odněkud přinesla voda, nikdo neví, čí je. Dřevostavby? Nechcete ji tam teď mít.
V tom všem se pohybují lidé. Nejhorší to mají ti staří v domech pamatujících obě světové vojny. Řada z nich je sepíše na demolici než k opravě. Jenže co s těmi, kteří se v nich narodili, prožili své životy, na jejichž sklonku přišli o všechno? Ta bezmoc je o to hroznější, že v roce 1997 to prožili takové. A od té doby se nic nezměnilo. Jen oni zestárnuli, ztratili sílu a elán, které jim nyní k návratu do běžného života budou chybět. Blíží se zima, v noci byla v Jeseníku teplota blízko u nuly. Mokré domy čeká zatěžkávací zkouška v podobě zimy. Jde o závod s časem, který lidé bez pomoci nemůžou stihnout. Složité to mají taková domácí zvířata, která se podařilo zachránit. Psi jsou zavření v kotcích, protože vypustit vlčáka na zahradu bez oplocení jaksi moc nejde. Což platí io jiných druhých zvířat, tedy pokud nezměnila po velké vodě majitele.
Práce začaly hned po opadnutí vody. Všude vidíte hasičské vozy, občané vynáší na ulici vše zničené au některých domů už těžká technika odváží odpad. V sousedních Lázních Lipová vznikla obrovská hromada trosek z domácností o objemu deset tater. Našli byste tam všechno. Nejvíce dřeva, ale také lednice, pračky, televize. Po městě musíte jezdit opatrně, chybí kusy silnic a krajnice jsou podemleté. Takové v Jeseníku se vše odváží, jen toho bude mnohem víc. Domy zůstávají prázdné. Do provozu se uvádí kotle, město rozdalo vysoušeče. Čerpadla vysávají vodu ze sklepů, pojišťovny mají zahlcené stránky. Internet většinou nefunguje, a to především ten po drátech. Ani vzduchem to není ideální. Obchody jsou většinou zavřené, Lidl a Kaufland nabízející své šmakulády už ale běží naplno.
Všichni jsou si rovni, jen někteří rovnější. Na některých pozemcích vidíte ploužit se majitele s vystěhovávaným zařízením domů, jinde na jedné parcele stojí 3 hasičské vozy, střídá se těžká technika a naváží se tuny štěrku. Rozdíl je v tom, kdo aké má styky. Příbuzní politiků a movitější lidé budou mít brzy hotovo. Ostatní bojují sami za sobě. Někde běží těžké nářadí a vsadí se, jinde se sešli příbuzní, existují i ti, kteří si přivezli basu piva a místo dřiny zapíjí žal. Přístup je rozličný. Mezi troskami se proplétají dobrovolníci z charitativních organizací nabízející potraviny. Ptali jsme se, z jakých jsou. Na Člověka v tísni či Lékaře bez hranic jsme nenarazili. Lidé si tu a tam vzali vodu či trochu jídla, ale nejvíc budou chybět ruce a peníze. Přeci jenom, teď by se hodili všichni ti ukrajinští dělníci, kterých je u nás tolik.
Ukrajinštinu jsme po měsících nepočuli za tři dny ani jednou. To bylo jedno za dvou pozitiv. Tým druhým bylo neskutečně modré nebe bez jediné chybičky. Takové, jaké jsme znali v dobách mladosti. A když už letělo letadlo, kondenzační stopa mizela čtyři jeho délky za ním, tedy přesně tak, jako kdysi. Do toho média přinesla zprávu, že se Britové rozhodli ochladit planetu rozprašováním látek odrážejících sluneční svit. Bylo by fajn, kdyby se ti stejní Britové starali o to, aby jim nečernalo a neteplalo obyvatelstvo a na vlivování temperatury planety se vykašlali. To vzkazujeme naprosto všem, kdo se to snaží.
Příroda má obrovskou sílu, ale také rozum. Naše Země zde byla miliardy let bez člověka a dokáže zde bez něj být další dlouhou dobu. A ve společném mezičasu jsme to my, kdo se jí musí přizpůsobovat, nikoli ji měnit. Když se o to snažíme, dopadá to tak katastrofálně, jak je tomu v Jeseníkách i jinde nyní. Dokud to nepochopíme, budeme otravovat s Green Dealem a myslet si, že nás zachrání nesmysly v něm ukryté, budeme často svědky událostí, které smetly část Jeseníku a dalších měst či obcí. Navíc se to v Evropě opakuje až příliš často.
