Jiří Vyvadil: Co udělá Fiala, když bude Ukrajina poražena…
Nikdy od roku 1945 nebyla světová situace horší než nyní, protože nikdy žádný předchozí americký prezident včetně Baracka Obamy, který resetoval vztah s Ruskem, neignoroval na rozdíl Joa Bidena alespoň částečně nejostřejší výhrady všech prezidentů Ruska počínaje již Jelcinem a potom Vladimíra Putina v jeho známém Mnichovském projevu, obklopit Rusko pro něj nepřátelskými státy NATO. v projevu na Mnichovské konferenci…Dnes tedy nejde o válku na Ukrajině, ale téměř plnohodnotnou válku států NATO s Ruskem.
Nikdo příčetný si také dnes nemyslí, že Ukrajina do konce roku může objektivně získat území, získané v mezidobí Ruskem. A kdo jen trochu přemýšlel musel si to myslet od počátku.
Myslím, že pro dokreslení reality bude vhodnější citovat úvahu z ukrajinského vysoce fundovaného nezávislého portálu Strana EU, který v obsáhlé analýze už několik týdnů má vyvěšenu úvahu s s poněkud záhadným názvem nazvaném Putinova „dlouhá vůle“ aneb na co Kreml ve válce autoři vychází ze zvlášť vzájemně kruté 2. čečenské války, která trvala 10 let a hodnotí ji následovně
Příkladem takové „dlouhé vůle“ je druhá čečenská válka a „pacifikace“ severního Kavkazu. Válka, která začala v roce 1999, byla velmi dlouhá a tvrdá. Čečenci útočili po celé Ruské federaci a páchali teroristické útoky, mimo jiné v Moskvě a dalších velkých městech. V boji proti nim mocenské struktury Ruské federace a obecně státní aparát prokázaly zrůdnou neefektivitu a udělaly obrovské množství chyb. Rok co rok však Rusko vynaložilo úsilí, ignorovalo teroristické útoky a poučilo se z chyb a dokázalo zvrátit vývoj ve svůj prospěch. Do roku 2006 se situace v Čečensku stabilizovala. Později – v dalších republikách severního Kavkazu. Postupně také opadla vlna teroristických útoků.
Hlavní podmínkou „dlouhé vůle“ je však připravenost společnosti vydržet léta války a vnímat oběti jako nutné a přijatelné při zachování důvěry ve vedení země. A k tomu by válka na jedné straně neměla být pro společnost příliš zatěžující a na druhé straně by nemělo být pochyb o nutnosti v ní pokračovat a přinášet oběti. To bylo cílem celé vnitřní politiky ruských úřadů. Teze „dlouhé vůle“ zněla takto: „Na Kavkaze je válka, ale zbytek země žije svým normálním životem, lidé jezdí nakupovat, jezdí do Turecka a Thajska, sledují seriály , pořady a program „Problém s bydlením“, dochází k teroristickým útokům, ale tyto oběti musí být tolerovány jako nezbytné pro vítězství a za žádných okolností by se neměly dělat žádné ústupky.
A proto vše, co tuto tezi zpochybňovalo, bylo považováno za odporující „dlouhé vůli“. To jsou například otázky úřadům po teroristických útocích v Beslanu a „Nord-Ost“ – proč dovolily takové oběti, kdo by za to měl nést odpovědnost? A není čas zasednout k jednacímu stolu s Maschadovem, abychom konflikt urovnali pokojně a ukončili tuto noční můru teroristických útoků? A vůbec, proč začala válka a kdo vlastně v roce 1999 vyhodil do povětří domy v Moskvě?
Právě snaha Kremlu vyloučit takové záležitosti z informační agendy země byla jedním z hlavních důvodů totální očisty ruského mediálního prostoru na začátku 21. století.
Nyní, tváří v tvář zhroucení původního plánu invaze na Ukrajinu a poté Zelenského odmítnutí rychle ukončit válku na jaře 2022, se Putin zjevně rozhodl znovu povolit režim „dlouhé vůle“ – bojovat, dokud neustane ukrajinský odpor, stejně jako připravenost Západu pomáhat Kyjevu. K tomu se snaží najít rovnováhu mezi potřebou alespoň udržet současnou frontovou linii a potřebou udržet u drtivé většiny obyvatel země pocit, že normální život pokračuje (aby byli lidé připraveni vydržet válku za v případě potřeby dlouhou dobu). Jedním z klíčových úkolů v tomto ohledu je proměnit válku se všemi jejími atributy v „normálnost“ ruské společnosti. Včetně obětí na frontě,
Ve skutečnosti již v tomto směru aktivně pracuje kremelský informační stroj, který vysílá tezi, že „vše jde podle plánu“. Údery na Moskvu jsou prezentovány jako substituční propaganda Ukrajiny (teze: „nedosáhli úspěchu v ofenzivě, rozhodli se rozbít okna v Moskvě“). A raketové útoky na Taganrog nejsou důvodem k tomu, aby se Putin odváděl od rusko-afrického summitu.
Je ovšem nyní mnohem obtížnější zopakovat dřívější zkušenosti , protože současná válka má mnohonásobně větší rozsah než druhá čečenská. A americký prezident Barack Obama na začátku roku 2000 označil Putina za svého spojence „v boji proti mezinárodnímu terorismu“ a nepodepsal dekrety o vojenské pomoci Čečencům v hodnotě desítek miliard dolarů.
Během druhé čečenské války ovšem neexistoval žádný takový faktor jako západní sankce, které tak či onak způsobují ruské ekonomice značné problémy, což může v nadcházejících letech podkopat schopnost úřadů udržet si pocit „normálního života“ na venkově.
Na této analýze se mi líbí velice realistický popis jednání Ruska včetně hrubých chyb, které se pravidelně posléze odstraňují. A bylo tomu tak vždy…
Napoleon se svou Grande Arméé o síle na svou dobu obrovského půl miliónu mužů chtěl ovládnout Moskvu, postupně si k ní cestu a když dorazil, našel Moskvu prázdnou ani kohokoliv, kdo by do s ním nechtěl podepsat kapitulaci. Jenomže následně následně začal v Moskvě hořet dům za domem a on se musel vydat nazpět a cestou dostával ránu za ranou a Vrátil se se zuboženou hrstkou 50 000 vojáků.. Podobně probíhal úprk nacistů z Ruska aby konec války pro Hitlera skončil před vojenským bunkrem v Berlíně.
Rusové často zpočátku prohrávají, mají neskutečně obětí a nakonec jsou vítězi. Mají houževnatost a hlavně neskutečnou obětavost.
Pokud jsem na počátku zdánlivě zažertoval, že premiér Fiala se v noci budí výkřiky Sláva Ukrajině měl jsem na mysli fakt, že se voličům rozhodně jeví jako člověk, který kamkoliv jede, jediné co řeší je boj na Ukrajině proti Rusku. Co se děje v zemi neřeší, maximálně opakuje jalové a plytké bláboly.
Česká zahraniční politika se chová jako náměsíčník. Zatímco v USA roste politický odpor republikánů vůči dalšímu rozšiřování pomoci Ukrajině nepochybně i s ohledem na fakt, že už těžko lze obrátit do zimních měsíců výsledek protiofenzivy i na množství zničené západní techniky.
Zvítězí-li Donald Trump, čili prezident, který NATO chtěl zrušit, stále opakující svůj slib, že ukončí válku do 24 hodin, což u prezidenta USA s jeho vlivem je v podstatě hračkou, naše zahraniční politika vůbec není na tuto alternativu připravena.
Po 1. světové válce i po druhé jsme patřili k vítězné straně. Teď stačí, když se změní americký prezident a my budeme zadlužení se ztrátou levných energetických zdrojů.
Co potom bude dělat tato vláda, když již nyní ji důvěřuje nejméně lidí v historii?
