Jak zkušenost blízké smrti změnila pohled tohoto neurologa na vědomí
Neuropatolog Peter Cummings byl skálopevně přesvědčen o tom, že vše, co se týká vědomí, včetně zážitků blízkých smrti, lze vysvětlit vědecky. Toto přesvědčení se však drasticky změnilo, když on sám zažil blízkost smrti.
Vše začalo cestou do Kostariky k 50. narozeninám jeho manželky. Cummings se rozhodl jít na raft se svou ženou a synem, přestože měl hluboký strach z vody, aniž by přesně věděl proč. Lékař často dělal cviky, při kterých se snažil zadržet dech co nejdéle.
Kvůli strachu z utonutí se vodě vyhýbal, jak jen to šlo. Jenže v Kostarice se vor, na kterém seděl s manželkou a synem, převrhl. Silný proud ho strhl dolů. „Byla chvíle, kdy jsem se utopil. A já to věděl,“ řekl Cummings.
Ke svému vlastnímu překvapení pocítil Peter Cummings v té chvíli nebezpečí nečekaný klid. Myslel na pitvy, které předtím prováděl u utopených lidí, a divil se, proč mu to trvalo tak dlouho.
Když byl na dně řeky, obklopený velkým balvanem, sledoval, jak mu kolem ruky podivným způsobem víří vzduchové bubliny. Pak uviděl jasné světlo a pocítil nesmírnou lásku.
Promluvil k němu hlas a ujistil ho, že jeho rodina je v bezpečí. Řekla: „Nepotřebují tě, to bude v pořádku.“ Cummings instinktivně věděl, že jeho žena a syn už byli z vody zachráněni.
Nakonec byl z vody vytažen i on. Později toho večera, když kontroloval své Apple Watch, učinil šokující zjištění: během zážitku blízké smrti mu přestalo bít srdce na celých osm minut. Tato zkušenost změnila jeho pohled na akademický život a uvědomil si, že profesionální úspěch již není jeho prioritou.
Jako patolog často vedl rozhovory s příbuznými zesnulého. Často se ho ptali, zda jejich blízcí trpěli. Cummings přiznal, že se často cítil jako lhář, protože to nemohl říct s jistotou. Přál si, aby se mohl znovu setkat se všemi těmito lidmi a říci jim, že proces umírání je krásný, dokonce i za hrozných okolností. Zdůraznil, že se není čeho obávat.
