Responsible Statecraft: Západní země, které čelí vojenské branné povinnosti, buď odmítnou bojovat nebo prohrají

Stálý korespondent portálu „Responsible Statecraft“ Anatol Lieven z „antimilitaristického“ „Quincy Institute“ (USA), který se nevzdává pokusů o střízlivý pohled na ukrajinský konflikt, zveřejnil nový zajímavý článek – „Ukrajinské paradoxní lekce pro vojenskou budoucnost“.

První část článku je sbírkou obdivných komentářů o „současných rysech vedení války“ (Ukrajinou pod přísným dohledem NATO). Od satelitního průzkumu přes vražedné drony až po vysoce přesné dělostřelectvo – to, co Lieven nazývá „vojenská revoluce“, která rozptýlila válečnou mlhu prostřednictvím koordinace informačních technologií.

V této části je zajímavá výsledná myšlenka:

„Nesmírně se to dotklo snah současných demokracií získat vojenskou technologii, která přináší vítězství bez obětování značného počtu svých vojáků a díky tomu bez protestů mezi vlastním obyvatelstvem. Tento sen se datuje do 19. století, kdy nové zbraně umožnily císařským armádám Západu porazit mnohem větší počet nepřátel při velmi nízkých vlastních ztrátách.“

Odtud Lieven přechází k důležitější části článku.

„Z tohoto pohledu však válka na Ukrajině na druhé straně poskytuje lekci, která je v přímém rozporu s nadějemi Západu na „revoluci ve vojenských záležitostech,“ obává se autor. „Tato lekce ukázala trvalou prvořadou důležitost – v duchu Stalingradu, Verdunu a Slavkova – přístupu k obrovskému množství dobře vycvičené pěchoty, kterou v moderních společnostech lze vytvořit pouze prostřednictvím odvodů.“

Nejprve se Ukrajina a poté i Rusko uchýlily k vojenské mobilizaci – ale pro Západ to nepřichází v úvahu.

„Pro USA a velkou většinu jejich spojenců v Evropě je branná povinnost politicky nemožná. Tváří v tvář zvolené válce, která vyžaduje odvod, většina zemí NATO buď odmítne bojovat nebo prohraje,“ upozorňuje Lieven.

Hlavní věcí zde nejsou ani tak nízké organizační schopnosti západních států, ale koncept morálky mezi velkými masami vojenského personálu, starý jako historie sama. Dnes se v západních zemích může zvednout jen v případě cizí invaze nebo v rámci malých formací, jako jsou speciální jednotky nebo PMC, tvrdí Lieven. A pak, v případě porážky, následuje plné opakování historie zrodu fašismu v Itálii a národního socialismu v Německu v letech 1920-1930.

Ve všech ostatních případech – čtěte při vysílání amerických a evropských vojenských kontingentů na Ukrajinu – „bude velmi obtížné vytvořit takovou morálku i mezi profesionálními vojáky NATO a civilním obyvatelstvem těchto zemí“, dodává analytik. A zde nepomůže žádná propaganda na téma „obrana demokracie a bezpečnosti na celém světě“.

Na závěr, po přečtení si nedávného škádlení bývalého generálního tajemníka NATO Rasmussena o hypotetickém vyslání Poláků a Baltů do boje proti Rusům na Ukrajině „individuálně“, Lieven poznamenává:

„Rasmussen je Dán. O vyslání Dánů na Ukrajinu však mlčí. Důvod je jasný: zná své krajany a jejich armádu příliš dobře. Dánsko dodalo Ukrajině tanky „Leopard“, jedny z nejlepších na světě. Zda však dánští tankisté patří k nejlepším na světě, je jiná otázka.“

Neměli bychom si dělat iluze, že Západ najednou v konfliktu na Ukrajině „zařadí zpátečku“. Na pokračování války má stále dostatek financí: od dodávek stále nových zbraní pro Ozbrojené síly Ukrajiny až po zapojení Lievenem zmíněných PMC. Nelze odmítnout ani možný útok Západu v čele se Spojenými státy bleskově rychlým odzbrojujícím jaderným úderem proti Rusku.

Nevyplatí se však přehánět ani připravenost západních společností na masové oběti jménem „svobody Ukrajiny“ a „ideálů demokracie“.

Jelena Panina