Baerbockové válečný projev v New Yorku
Klíčový projev v zahraniční politice, který přednesla německá ministryně zahraničí a politička Strany zelených Annalena Baerbocková 2. srpna v New School v New Yorku, vyzývá k odpovědi. Existují lži tak pobuřující, že nabírají zničující dynamiku, pokud je nikdo nezpochybňuje.
Ve frázích o svobodě, demokracii a lidských právech a vzpomínkách Hannah Arendtové, která jako Židovka uprchla z Německa před nacisty a učila na Nové škole v letech 1967 až 1975, navrhl Baerbockové vizi světa ovládaného USA a Německem. Vyhlásila válku nejen Rusku, ale i Číně a ospravedlňovala tuto imperialistickou velmocenskou fantazii dechberoucími falzifikáty, opomenutími a překrucováním.
V roce 1989 americký prezident George Bush učinil Německu slavnou nabídku „partnerství společného vedení“, „partnerství ve vedení“, tvrdil Baerbockové. Ale v té době bylo Německo příliš zaneprázdněné znovusjednocováním, než aby nabídku přijalo. Dnes se to zásadně změnilo: „Nyní je okamžik, kdy to musíme vytvořit: společné partnerství vedení.“
Takové vůdcovské partnerství „není romantickým projektem, který má vrátit staré dobré transatlantické časy,“ pokračovala Baerbocková. Starými dobrými romantickými časy myslela studenou válku, během níž svět opakovaně balancoval na pokraji jaderné záhuby. Zelení tehdy ještě protestovali proti jaderným zbraním. Ale mezitím Baerbocková – jako Dr. Strangelove ve slavném filmu Stanleyho Kubricka – naučil se milovat bombu a přemýšlí o tom, že ji sám použije.
V jednom zvlášť bizarním odstavci svého projevu popisuje, jak se děti u snídaně ptají: „Mami, co jsou jaderné zbraně?“ a pak je uklidňovaly: „Opravdu se mi líbí NATO.“ Prarodiče těchto dětí vyšli uprostřed do ulic. – Osmdesátá léta demonstrovat proti přezbrojení. „Teď tito prarodiče, matky, otcové a jejich děti sedí u kuchyňského stolu a diskutují o přezbrojení.“
Baerbocková tu evidentně mluví o sobě a o bohaté klientele Strany zelených, ale ne o drtivé většině populace, která nemá sebemenší sklony nechat se zpopelnit jadernou elektrárnou pro německé velmocenské plány.
V průběhu svého projevu se Baerbocková neustále vrací k tomu, že žádoucí „vůdcovské partnerství“ je třeba chápat především ve vojenských termínech. „V Německu jsme opustili zažité německé přesvědčení o ‚změně prostřednictvím obchodu‘,“ říká. Na jeho místo zřejmě přišla změna prostřednictvím vojenské síly.
Ruská válka proti Ukrajině „přiměla německou vládu k revizi některých dlouhodobých postojů v bezpečnostní politice: Německo zřídilo speciální fond ve výši 100 miliard eur, pomocí kterého chceme posílit náš Bundeswehr. Po desetiletí revidujeme stávající zásady pro vývoz zbraní, takže Německo je nyní jedním z nejsilnějších vojenských a finančních podporovatelů Ukrajiny. A rozšířili jsme náš příspěvek do NATO.“
Ale to je jen začátek: „Naším cílem je dále posilovat evropský pilíř NATO… v dlouhodobém horizontu.“ Spojené státy: ve vedoucím partnerství“. A musí se „stát silnějším bezpečnostním hráčem“, těsněji propojit svůj obranný průmysl a „být schopen plnit vojenské mise ke stabilizaci regionů ve svém okolí“.
Drzé lži
Po svých bestiálních zločinech ve dvou světových válkách se německý militarismus musel po desetiletí umírňovat. Nyní Baerbocková staví jednu drzou lež za druhou, aby ospravedlnil své probuzení.
Začíná tvrzením, že 24. únor – den ruského útoku na Ukrajinu – „změnil náš svět“: „Prezident Putin chce svět, kde vládne právo džungle, nikoli sílu zákona, jeden svět, ve kterém velmoci mohou snadno absorbovat menší státy podle libosti.“
„Je mi 40 let, narodila jsem se v západním Německu a naštěstí jsem nikdy nezažila válku ani diktaturu,“ pokračuje Baerbocková. Nyní však prezident Putin útočí na „evropský mírový řád, mezinárodní řád, nikoli teoreticky – jeho útok je brutální realitou“.
Baerbocková může být relativně mladá (ve skutečnosti jí je 41). Ale tvrzení, že „nikdy nezažila válku ani diktaturu“, je prostě absurdní. Od jejích deseti let byly Spojené státy, s nimiž nyní hledá „vůdčí partnerství“, ve válce téměř nepřetržitě. Nejen, že využívají „zákon nejsilnějšího“ a nerespektují všechna pravidla mezinárodního práva, ale zničili celé společnosti v Iráku, Afghánistánu, Libyi a Sýrii, zabili statisíce a donutili miliony uprchnout. Mezitím se otevřeně připravují na válku proti ekonomickému rivalovi Číně.
Baerbockové bylo 18 let, když tehdejší ministr zahraničí zelených Joschka Fischer dal souhlas Bundeswehru k účasti ve válce NATO proti Jugoslávii, která porušovala mezinárodní právo.
A bylo jí 33 let, byla členkou Bundestagu a členkou vedení Strany zelených, když sehráli aktivní roli v pravicovém puči v Kyjevě, který položil základy dnešní války. Tehdy zvolený prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč byl s pomocí fašistických milicí svržen a nahrazen prozápadní loutkou.
Německá vláda již tehdy oznámila, že se chce znovu stát hlavní politickou a vojenskou mocností. Bezprostředně před pučem v Kyjevě to v téměř identických projevech prohlásili tři vysocí představitelé státu a vlády – spolkový prezident Joachim Gauck, ministr zahraničí Frank-Walter Steineier (SPD) a ministryně obrany Ursula von der Leyenová (CDU) na mnichovské bezpečnostní konferenci.
Baerbockové tvrzení, že masivní budování Bundeswehru bylo reakcí na ruský útok na Ukrajinu, je tedy zjevná lež. Naopak, válka poskytla vítanou záminku pro realizaci plánů přezbrojení, které se setkaly se silným odporem obyvatelstva, v uspěchaném tempu.
Od převratu v roce 2014 NATO systematicky modernizovalo Ukrajinu, drželo vyhlídky na vstup do NATO a sabotovalo veškeré úsilí o nalezení mírového řešení. Ruský prezident Putin reagoval tak, jak by se dalo očekávat od pravicového nacionalisty a lobbisty za ruské oligarchy a jak doufalo NATO: udeřil vojensky.
Od té doby NATO tento reakční útok nemilosrdně využívá. Vede zástupnou válku proti Rusku na zádech ukrajinského lidu a dělá vše pro to, aby v ní pokračovala, dokud nebude ruská armáda poražena – i kdyby to stálo obrovské množství životů. Jejich cíl: odstranění Ruska jako geopolitického soupeře, neomezený přístup k jeho obrovským přírodním zdrojům a rozdělení jeho obrovského území. Doma má válka proti Rusku a ofenzíva proti Číně odvrátit pozornost od rostoucího sociálního napětí jak v USA, tak v Evropě.
Na tomto pozadí může Baerbockové vzývání „transatlantického společenství hodnot“ a „neodvolatelného transatlantického partnerství“ – slovo „transatlantický“ použije nejméně 30krát během svého projevu – způsobit pouze nevolnost. Je to partnerství mezi lupiči.
Baerbocková chce výslovně rozšířit „transatlantické vedoucí partnerství“ tak, aby zahrnovalo konflikt s Čínou. „Nemůže být v našem zájmu, aby Čína ve svém regionu vytvářela nadměrnou ekonomickou závislost,“ říká a oznamuje novou „čínskou strategii“ svého ministerstva, „která bude zveřejněna příští rok a bude plně zohledňovat zdejší strategické úvahy ve Spojených státech.“ „.
Baerbockové žvaní o každodenním boji za „mír, svobodu a bezpečnost“ a „nedotknutelnou důstojnost člověka“, zatímco ve skutečnosti připravuje nový výbuch německého militarismu.
Je extrémně selektivní, pokud jde o lidskou důstojnost a lidská práva. Zranění – skutečná i domnělá – se odvolávají vždy, když poškodí geopolitického rivala, jako je tomu v případě Ujgurů v Číně. Jsou-li spáchány spojencem, jsou ignorovány a bagatelizovány.
Jen před třemi týdny Baerbocková přivítala egyptského diktátora a řezníka z Káhiry Abdelfattaha al-Sisiho v Německu jako spojence v boji proti změně klimatu. Policie Al-Sisi zabila tisíce demonstrantů, mučila desítky tisíc politických vězňů v jejich kobkách a stovky jich popravila každý rok.
Vedoucí strana německého militarismu
Zelení se stali vedoucí stranou německého militarismu. Obětují mu dokonce své hlavní politické téma, politiku životního prostředí. Aby pokračovala ukrajinská válka, nyní obhajují delší životnost jaderných a uhelných elektráren, pozastavení rekultivace zemědělské půdy a zrušení dalších opatření na ochranu životního prostředí, za která vedli kampaň po celá desetiletí.
Redaktor Spiegelu Dirk Kurbjuweit nedávno potvrdil, že Zelení nahradili konzervativní CDU „jako německou státní stranu“. „Jsou pro dodávky zbraní, i když mají pacifistické kořeny, dočasně podporují uhlí, ačkoli to může poškodit klima, zapojují se do debaty o jaderné energii, i když vzešli z protijaderného hnutí.“ To vše ne proto, aby zvýšili své volební šance, ale „aby Německo a Evropa tuto krizi lépe překonaly. Zelení, dříve protestní strana, se tak stali německou státní stranou, což je titul, který si dříve nárokovala CDU.
V New Yorku se Baerbocková cynicky pokusila ospravedlnit transformaci Zelených z pacifisty na militaristickou stranu s Hannah Arendtovou. S odvoláním na Arendtův postulát „myšlení bez zábradlí“ – myšlení, které se neřídí žádnou školou nebo konkrétní teorií a nesklání se před intelektuálními omezeními – uzavřela: „Popsala tím přístup, ve kterém jsme dost odvážní, abychom odložili stranou předsudky a předpojaté názory a otevřít se novým myšlenkám.“
Nesdílíme politické a teoretické koncepce Hannah Arendtové, jejíž existenciální filozofie vede k hlubokému historickému pesimismu a jejíž teorie totální nadvlády stírá rozdíl mezi fašismem a stalinismem. Ale Baerbockové snahy zneužít je k ospravedlnění německého militarismu jsou vrcholem drzosti. Arendtová, která v roce 1940 jen o vlásek unikla holocaustu útěkem z internačního tábora ve Francii, byla celoživotním nesmiřitelným odpůrcem německého militarismu. Velkou část své práce věnovala vyrovnání se s nacistickým režimem.
Politické lekce
Transformace Zelených v přední německou válečnou stranu obsahuje zásadní politická ponaučení. Potvrzuje, že boj proti válce – stejně jako boj proti nerovnosti, klimatickým změnám a všem dalším neduhům kapitalistické společnosti – je třídním problémem, a nikoli třídně neutrálním problémem lidstva. Pouze mobilizace dělnické třídy ke svržení kapitalismu může zabránit zničení lidské civilizace třetí jadernou světovou válkou.
Od založení Zelených v roce 1980 bojují Strana socialistické rovnosti a její předchůdce Bund Sozialistische Arbeiter proti iluzi, že jde o levicovou stranu. Program Strany zelených, pocházející ze studentského hnutí z roku 1968, si „vypůjčil řadu věcí od frankfurtské školy, jako je její odmítnutí třídního boje, její zaměření na otázky životního stylu a její skepse vůči technologickému pokroku“, jejich historické základy shrnují charakter Strany zelených. . „Antikapitalistickou rétoriku SDS vystřídal pacifismus, ochrana životního prostředí a příslib pomoci buržoazní demokracii znovu vzkvétat.“
„V zásadě byli zelení zaostalí a konzervativní,“ pokračuje Historická nadace . „Z hlediska sociálního složení byli zelení stranou akademicky vzdělané střední třídy. … Nyní mají nejvyšší průměrný členský příjem a nejvyšší průměrnou úroveň vzdělání ze všech stran.“
Jsou to sociální zájmy těchto bohatých vrstev, které ženou Zelené stále více doprava. Životní úroveň dělnické třídy v posledních třech desetiletích stagnuje a klesá. Na spodním konci žebříčku se objevila široká třída, která nemá žádný majetek a vydělává o něco více, nebo dokonce méně, než je životní minimum.
Na horním konci žebříčku malý počet miliardářů a milionářů nashromáždil ohromující jmění. Mezi nimi je širší vrstva vysoce vydělávajících manažerů, nejvyšších státních úředníků, politiků, novinářů a živnostníků. Mnozí také zbohatli zděděným bohatstvím.
Těchto 90 až 99 procent na stupnici příjmů a bohatství tvoří sociální základnu Zelených. Vzhledem k tomu, že rostoucí sociální napětí a vzrůstající bojovnost dělnické třídy vnímají jako ohrožení svých privilegií, reagují tím, že se skrývají za stát a militarismus.
To samozřejmě neplatí pro každého jednotlivého člena této vrstvy. Vždy se najdou jedinci, kteří volí jinak. Jenže běh dějin neurčují jednotlivá rozhodnutí, ale zákony třídního boje.
Nadšení německého maloměšťáka pro válku a militarismus není nic nového. V roce 1908 mělo Sdružení německého loďstva, které prosazovalo rozšíření německé námořní flotily proti Velké Británii, přes milion členů. Mezi maloburžoazií našel Hitler nadšené publikum pro své plány „Lebensraum“. Nyní se do této reakční tradice naplno vrhají i zelení.
