Jan Campbell: Epilog jako prolog (1)

Epilog představuje diskurs, který se vrací zpět k předcházejícím událostem (demonstracím), zahrnující shromažďování záležitostí, postav a emocí, a jeho úkolem je také, jak říká Plato, aby konečně připomněli posluchačům to, co bylo řečeno. Prolog představuje v širším smyslu předmluvu jakéhokoli druhu. Z několika důvodů jsem se dnes rozhodl pro záměnu: z výšky současného působení podívat se na okamžik historie a na kořeny současného dění ve světě.

Světové ekonomické fórum (WEF) Davos 2022: 22 – 26. května

První den WEF byli účastníci konfrontováni zážitkem meta-vesmíru ve svém vlastním digitálním avatáru. Meta-vesmír patří k řadě instrumentů s funkcí, která se používá pro vytvoření transformačního zážitku. O něm a jeho významu jsem psal v příspěvku – Jak se mění svět a člověk. Digitální avatár, především jako vizuální reprezentace uživatele ve virtuální realitě je v podstatě místo, do kterého technologičtí vizionáři chtějí přivést lidstvo. Ke vstupu do meta-vesmíru lákají klamem. Jakým? V digitální realitě totiž požitek ze zdrojů nezahrnuje skutečné využití zdrojů reálného světa. Jinými slovy: když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají.

Druhý den WEF se věnoval především diskusi o tom, jak mohou výrobní společnosti urychlit implementaci automatizace. Jejím cílem je nahradit většinu lidské pracovní síly roboty a umělou inteligencí. Realizace automatizace a robotizace jako cíl 4 IR dovoluje očekávat, že velká část lidstva se stane zbytečnou. Na otázku – Co s těmi zbytečnými? – Schwabův poradce, profesor Yuval Noah Harari, o kterém jsem také psal v posledním příspěvku, uvedl, že věří, že odpovědí bude kombinace drog a videoher. Takovou radu bych se styděl dát, i kdyby tázající mne považoval za kvalitního poradce nebo proroka islámu a za radu hodně platil.

Do třetice se zmíním o médiích. Mezi novináři pozvanými na WEF 2022 byla i šéfredaktorka New York Times Rebecca Blumenstein. Reportér Avi Yemini (Rebel News) konfrontoval Blumenstein otázkou – jak má veřejnost věřit reportáži NYT o průběhu WEF, když je pozvaným hostem. Rebecca Blumenstein odmítla odpovědět na otázku. Tím upevnila dojem, že na WEF není nezávislou novinářkou, ale částí akce a podporovatelkou mocného a zvláštního klubu.

Že se jedná o mocný klub s nestandartními privilegii, dokázal pokus ozbrojených policistů WEF zadržet konzervativního novináře Jacka Posobiece. Když jiní novináři začali natáčet a klást otázky, policie ukázala svoji pravou tvář. Lze proto tvrdit, že WEF má svoji policii. Je-li mé tvrzení pravdivé, měli bychom být pozorní. O to víc, protože WEF není jednou z mnoha nevládních organizací. Je víc, než si mnozí dovedou představit a uvědomit. Co mám na mysli?

Když na WEF, Klaus Schwab a jeho spojenci mluví o přerozdělování bohatství, ve skutečnosti mají na mysli přerozdělování zdrojů od nás k nim. WEF bez studu veřejně oznámilo, že do roku 2030 nebudeme vlastnit nic. Vše, co potřebujeme, si pronajmeme. Rozhodující faktory pro to, co si budeme moci pronajmout, bude zahrnovat věci, jako jsou uhlíkové kredity, skóre sociálního kreditu a další inovace, o kterých, bude-li mi shora dáno, napíši odděleně a jindy.

Dnes pouze upozorňuji na přítomnost, ve které pracujeme, dostáváme výplatu a utratíme ji podle svého srdce, zájmu či (zlo)zvyků. V představitelné budoucnosti tomu bude jinak. Digitální měna bude programovatelná, emitent bude moci rozhodnout na základě digitální identity, kdy a za co svoji výplatu budeme moci utratit. To není ale všechno. Protože prakticky vše bude automatizováno a provozováno UI, možnost stěžování si, soudního sporu nebo nápravy rozhodnutí fiktivní moci, odpadne. Jinými slovy: pandemický zákon, nouzový stav a podobné méně známé prostředky podléhají pokroku bez parlamentární diskuze. Odkud se vzala tato vize, kdo ji realizuje a jaké mezivýsledky byly dosaženy na východě, v RF a ČLR?

Zelený úděl

Jít zelenou cestou zní lákavě, cítí se jako správná věc, protože zeleň podporuje zrak a s pomocí mýtů a fiktivních elit zelená cesta se stává pro mnohé nezbytnou. Jakkoliv to může znít neskutečně, zelená agenda byla vymyšlena Římským klubem, vědeckou rukou držící se WEF jako klíště. Ospravedlňoval vylidňování a s ním spojenou potřebu kontroly populace v knize z roku 1972 Meze růstu. Kniha varuje, že pokud budou světové spotřební vzorce a populační růst pokračovat ve stejně vysokém tempu té doby, země během jednoho století narazí na své hranice.

V další knize z roku 1991, nazvané První globální revoluce, Římský klub tvrdí, že politika vylidňování by mohla získat širokou podporu, pokud by mohla být spojena s existenčním bojem proti společnému nepříteli. Krátký citát mluví za mnohé: Při hledání společného nepřítele, proti kterému se můžeme sjednotit, jsme přišli s myšlenkou, že znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně by se hodily. Jinými slovy, zamýšleným výsledkem zeleného údělu a cesty je vylidňování. Záměr se nyní stává viditelným.

Redukce s následnou eliminací těžby ropy a zemního plynu, aniž bychom měli k dispozici životaschopné alternativy, to indikuje. O skutečnosti, že potřebujeme olej k výrobě hnojiva, že nemáme zemědělskou mechanizaci, která by mohla využívat solární nebo větrnou energii, nemluvě. Plánované pozastavení produkce potravin se zastiňuje křikem o potravinové krizi. Tu podle západních médií způsobil Kreml vedený ďáblem Putinem. Ozvěnu na křik o potravinové krizi představuje příběh o krizi infrastruktury. Proč?

Protože těžké stavební stroje také nemohou využívat alternativní zdroje energie, a realizace vylidnění požaduje, aby občan žil v trvalém strachu, nejistotě a neučitosti. Připomínám, že o hrozbě změny klimatu se psalo koncem roku 1980 pouze za účelem realizovat globální agendu depopulace bez vyvolání nadměrného odporu. Na toto téma jsem přednášel na univerzitě. Dodnes dostávám otázky od několika bývalých studentů, jak jsem to mohl všechno před 12-15 roky vědět. Mladí politici dnes o tom vědí málo, nebo nic. Pozorní bývalí studenti si pod tlakem dění ve světě dnes vzpomínají na přednášky, které se podobaly sci-fi a hledají odpověď. Uvědomují si mj., že vylidňování je spojeno s eugenikou. Jsou to siamská dvojčata, která představují jádro cíle činnosti WEF a Velkého resetu. Tím ale není řečeno důležité:

Válka

Válka představuje jednu z několika fází Velkého resetu. Proč? Protože urychluje ekonomický kolaps potřebný k tomu, aby národy mohly budovat lépe nový svět. Proto vojenský konflikt mezi RF a Ukrajinou má mj. funkci katalyzátoru. Bez něho se Velký reset neobejde. Schwab řekl, že máme malé okno pro velkou příležitost. Ví současně, že v každém vojenském konfliktu nebo válce mezi první oběti kromě pravdy patří dodavatelské řetězce všeho druhu, inflace a nedostatek pohonných hmot. Důležitou roli samozřejmě hraje tempo, dynamika a čas akcí. Geopolitické napětí, které již dnes mnozí cítí na vlastní kůži formou strachu z rozšíření konfliktu a jeho transformace do skutečné války v EU, může vyvolat stagflaci: míra inflace a nezaměstnanosti je vysoká, hospodářský růst se zpomaluje a strategie, které pomáhají snižovat inflaci, zhoršují nezaměstnanost. Proto se někdy stagnace nazývá hospodářskou noční můrou.

Válka vede přímo ke zvýšené závislosti na vládních dotacích. A ty jsou jedním z cílů Velkého resetu a WEF. Podobně jako univerzální základní příjem je jednou z plánovaných strategií, jak vytvořit závislost. V konečném výsledku máme být všichni stejně chudí a neschopní ohrozit monopol fiktivních elit na moc a bohatství. Vplývající všeobecná chudoba znamená, že nikdo nebude mít nic, nikdo nebude mít ani naději dostat se do elitní technokratické – ne politické třídy. Na cestě k všeobecné chudobě se proto mluví o tom, jak učinit svět spravedlivým a nestranným. Na cestě se proto musel objevit vojenský konflikt. Dnes máme jeden na Ukrajině. Objevil se, protože snižuje závislost Evropy na ruské energii, posiluje naléhavost cílů WEF a urychluje pomocí sankcí proti energetickému sektoru RF přechod na zelenou cestu a energii.

Potravinová krize

Rozhodnutí ruské vlády a Kremlu zakázat vývoz hnojiv, osiva a potravinářských plodin v reakci na varování od odpojení ze systému SWIFT, což se mezitím stalo částí šestého sankčního balíčku EU, paradoxně podporuje jeden z cílů Velkého resetu. Proč? Na nedostatek potravin upozorňoval již před léty vševěd Bill Gates. Přejít z příjmu skutečného masa na syntetické laboratorně pěstované představuje zneužití vědy proto, že lidé se stanou závislými na patentovaných syntetických potravinách, vymyšlených, většinou granty zkorumpovanými a ješitnými vědci. Závislosti oslabují imunitu člověka. Ta vede k větší nemocnosti, závislosti na státu a menší mobilitě. V konečném výsledku fiktivní elity budou moci snadněji kontrolovat populaci i s pomocí patentů. O jednom z mnoha etickými výhradami napíši příště.

Dobře načasovaná a provedená mediální masáž, například s pomocí opičích neštovic, bude dále podporovat růst strachu v již v nic nevěřící, nejisté a kriticky nemyslící společnosti. Národ a stát se tak přibližuje k vzdání se suverenity ve prospěch zkorumpované fiktivní moci WHO.

Více než dvě desetiletí sleduji dění na WEF v Davosu. Proto si dovoluji tvrdit, že až do nedávna davoští miliardáři, bankéři a hlavy států měli příležitost dokázat, že jsou skutečně schopni spravovat planetu. Tu po celá desetiletí nabízím vnímat jako kosmickou loď. Takovou loď nemohou plánovat, realizovat, řídit nebo opravovat polovzdělaní nebo fiktivní elita. Ta nezvládla pandemii prasečí chřipky, nevyřešila problémy s dodavatelskými řetězci a nevyřešila nic podstatného a prospěšného pro občany v době Covid-19, kromě umlčení kritiků, posílení lži a pokrytectví a zavedení auto,- korporátní a státní cenzury. Neznám ani jednoho člena fiktivních elit, který by byl potrestán za následky své neschopnosti, neodpovědnosti a deficitu morálky a etiky. Všechno zůstalo stejné, protože jsme zapomněli, že po staru se žít nedá.

Proto dnes globalisté tlačí na WHO, aby se stala jediným rozhodčím se svými vlastními pravidly, minimálně, co týče pandemií. Proto jsme se octli na nebezpečné křižovatce. Na ní bychom měli zastavit, reflektovat a mít na paměti, že osud světa nezávisí od WEF a Schwaba, ale od nás. Je na nás přijmout nebo odmítnout jejich verzi budoucnosti, která zahrnuje demolici a radikální přepracování několika vzájemně propojených pilířů civilizace: technologie, společnost, ekonomika, životní prostředí a geopolitika. Potraviny a zdraví spadají do těchto kategorií. Na toto téma jsem před více než deseti léty napsal příspěvek nazvaný Kultura výživy jako model nového hospodářského řádu. Převzetím kontroly nad zmíněnými základními pilíři civilizace a kultury, včetně výživy, ze strany WEF a jeho spojenců znamená převzetí kontroly nad národy euroatlantické civilizace, centralizaci moci a vlastnictví přírodních zdrojů. Uvedené si uvědomila RF a ČLR. Proto došlo k boji na život a smrt s představiteli euroatlantické civilizace, jinými slovy Západem. Ten se snaží izolovat RF a ČLR, aniž by si uvědomil, že sám je již izolován od ostatních států světa. I proto RF nedovolí být poražena a rozložena na části.

WEF a WHO jsou organizace, které profitují z hladu v širším smyslu slova a z nemocí. Používají transformační proces k prosazování své agendy, takové, která diktuje, co jíte, co vlastníte, co si myslíte, vše pod rouškou udržitelné budoucnosti. WEF tvrdí, že kapitalismus je mrtvý, stejně jako je mrtvý mýtus o volné ruce trhu. Proto WEF propaguje vládu shora dolů, tj. nový světový řád, který dokáže zajistit spravedlivé a nestranné rozdělování ubývajících zdrojů, energie a potravin, protože zbyteční (lidé) představují existenční hrozbu pro luxusní životní styl fiktivních elit. O švábském příběhu ve druhé části příspěvku. Souhlasu netřeba. 03.06.2022

…………………………………………………………………………………………………..

Epilog jako prolog (2)

Založení Světového ekonomického fóra (WEF) umožnilo Klausu Schwabovi stát se jedním z nejvlivnějších lidí na světě. Velký reset, který prosazuje na globalistickém poli ho dělá jedním z nejdůležitějších vůdců současné doby. Není proto divu, že napsat příběh o Schwabovi představuje komplexní úkol spojený s osobním rizikem, utajovanými, v některých případech odstraněnými, zřejmě důležitými, informacemi. Uvedené dovoluje předpokládat, že Schwab je člověk s kvalitní maskou, hrající dobře inscenovanou roli, který dává přednost pobytu ve stínu a vychází na světlo dne, když je to skutečně potřeba a nehrozí úžeh nebo úpal.

Švábský příběh

Příběh rodiny Schwabů nutí ptát se: 1) Je Klaus Schwab skutečně přátelská osoba, která chce udělat dobro pro lidstvo, nebo jako syn nacistického kolaboranta pokračuje v práci otce, který aktivně pomáhal nacistům? 2) Je Klaus Schwab podnikatel, kterému můžeme věřit, že chce vytvořit spravedlivější společnost a pracovní místa pro obyčejného člověka, nebo je to člověk, který pomohl společnosti Sulzer Escher-Wysse k technologické revoluci a pomohl nelegální výrobě jaderných zbraní v jihoafrickém rasistickém režimu apartheidu? 3) Co měl Klaus Schwab v roce 2006 skutečně na mysli, když prohlásil: Znalosti budou brzy dostupné všude – říkám tomu ‚Googlizace‘ globalizace. Už to není o tom, co víte, ale o tom, jak tyto znalosti používáte. Musíš být kardiostimulátor.

Nežiji v době, ve které bych měl prostor a čas přiblížit čtenářům podrobněji životní příběh Schwabů a tak kvalitně dokázal na základě omezené znalosti faktů, analýzy fyziognomie, řeči a činnosti WEF, že Klaus Schwab nepraktikuje to, co káže. Osobně mu apriori nevěřím. Skutečnost, že jednou ze tří priorit WEF je nešíření jaderných zbraní, protiřečí skutečnosti, že Klaus Schwab a jeho otec Eugen pracovali na šíření jaderných zbraní, kdy byli podnikateli. V případě Schwabů, historie rodiny odhaluje mj. zvyk pracovat s genocidními diktátory kvůli zisku a moci. Nacisté a jihoafrický režim apartheidu jsou dva z nejhorších příkladů krátkozraké orientace Schwabů. Otázkou je, zda to v té době mohli nebo nechtěli vědět, a zda případný obrat k prioritě o nešíření jaderných zbraní je skutečně výsledkem funkce (s)vědomí Schwaba.

Klaus Schwab se totiž úspěšně pokusil zakrýt svoji účast v nacistické éře. Prostřednictvím WEF pomohl rehabilitovat politiku kontroly populace pomocí eugeniky, o které jsem se také zmínil v jednom z posledních příspěvků. Proto se nabízí otázky: 1) Existuje nějaký důvod domnívat se, že Schwab se zásadně změnil, a že není ničím jiným než moderní veřejnou tváří staré agendy, jejíž přežití musí být zajištěno? 2) Nesnaží se Schwab realizovat čtvrtou průmyslovou revoluci s cílem vybudovat základ čtvrté říše? K odpovědím na uvedené a jiné otázky vede mj. článek nezávislého žurnalisty z Cardifu (Wales), Johnny Vedmorea: Schwab Family Values a také The Bob Murphy Show.

Doporučuji seznámit se s příběhem otce Klause Schwaba, Eugena Schwaba, který řídil nacisty podporovanou německou pobočku švýcarské strojírenské firmy Escher-Wyss. Ta byla během války vojenským dodavatelem, a byla označena jako Nationalsozialistischer Modell-Betrieb. Společnost využívala mj. nucené dělníky a podporovala úsilí nacistů vyrábět těžkou vodu pro jaderný program. Mladý Klaus Schwab byl členem představenstva zmíněné společnosti. Podílel se tudíž na rozhodnutí poskytnout rasistickému režimu apartheidu v Jižní Africe potřebné vybavení pro vstup do klubu jaderných mocností. Proto trochu historie, nikoho nezabije (https://unlimitedhangout.com/2021/02/investigative-reports/schwab-family-values).

10. července 1870 dědeček Klause Schwaba, Jakob Wilhelm Gottfried Schwab se narodil v Německu, v Bádenském velkovévodství. V roce 1870 v něm vládl 43letý bádenský velkovévoda Fridrich I. V roce 1893 se 23letý Gottfried Schwab vzdal německého občanství, opustil Karlsruhe a emigroval do Švýcarska. Tam se setkal s o pět let mladší Marií Lappertovou z Kirchbergu u Bernu. 27. května 1898 se vzali v Roggwilu a 27. dubna 1899 se jim narodil syn Eugen. Když bylo Eugenovi asi rok, Gottfried a Marie Schwab rozhodli vrátit se do Karlsruhe, kde Gottfried opět získal německé občanství.

Eugen Schwab kráčel ve šlépějích svého otce. Stal se strojním inženýrem a radil svým dětem, aby dělaly totéž. Eugen začal svoji kariéru v Ravensburgu u německé pobočky zmíněné společnosti Escher-Wyss. V kontextu uvedeného se nachází historie pronásledování Židů v Ravensburgu. Jedná se o smutný příběh, který dokazuje, že nebylo to poprvé, co antisemitismus v regionu ukázal svou skutečnou tvář. Připomínám pouze, že ve středověku byla v centru Ravensburgu synagoga. Byla zmiňovaná v roce 1345, sloužila malé židovské obci v letech 1330 až 1429. Na konci roku 1429 a až do roku 1430 byli cílem pronásledování Ravensburští Židé, což vedlo k odpudivému masakru, týrání a zatýkání Židů v nedalekých městech Lindau, Überlingen, Buchhorn (dnes Friedrichshafen), Meersburg a Konstanz.

Klaus Martin Schwab

Narodil se 30. března 1938 v německém Ravensburgu jako nejstarší dítě rodiny. V letech 1945 až 1947 Klaus navštěvoval základní školu v německém Au. V rozhovoru pro Irish Times v roce 2006 Klaus Schwab vzpomíná: Po válce jsem byl předsedou německo-francouzské Národní asociace mládeže. Mými hrdiny byli Adenauer, De Gasperi a De Gaulle.

Klaus a jeho mladší bratr Urs Reiner šli ve stopách dědečka Gottfrieda a otce Eugena. Proto se stali strojními inženýry. Klaus navštěvoval Spohn-Gymnasium v Ravensburgu. V letech 1958 až 1962 pracoval pro různé inženýrské kanceláře. V roce 1962 dokončil studium na ETH v Curychu. Poté ekonomii na univerzitě ve švýcarském Fribourgu. V letech 1963 až 1966 pracoval jako asistent generálního ředitele Německé federace strojírenských inženýrů (VDMA) ve Frankfurtu. V roce 1966 získal doktorát na ETH Curych, v roce 1967 doktorát z ekonomie ve Fribourgu a později Master of Public Administration na J. F. Kennedy School of Government (Harvard) v USA. Během studia na Harvardu Klause Schwaba učil mj. Henry Kissinger. O něm později řekl, že byl jednou ze tří až čtyř osobností, které po celý život nejvíce ovlivňovaly jeho myšlení. V článku v Irish Times z roku 2006 Klaus píše o tomto období jako o velmi důležitém pro formování svého současného ideologického myšlení: O několik let později, když jsem se vrátil z USA po studiích na Harvardu, došlo ke dvěma událostem, které na mě měly rozhodující vliv: (1) Kniha „Americká výzva“ od Jeana-Jacquese Servan-Schreibera, ve kterém byla předložena teorie, že Evropa prohraje s USA, protože evropské metody řízení jsou horší než metody USA; (2) A to je relevantní pro Irsko – že Evropa Šesti se stala Evropou Devíti. Tyto dvě události zaměřily Klause Schwaba na změnu ve správě a řízení obchodní a občanské společnosti.

V roce 1967 Klaus Schwab oficiálně vstoupil do švýcarské ekonomiky s úkolem realizovat fúzi společností Sulzer a Escher-Wyss a vytvořit ziskovou aliancí s Brown Boveri a dalšími. V prosinci 1967 promluvil na akci v Curychu mj. před Asociací zaměstnavatelů švýcarského strojírenského a kovoprůmyslu. V prezentaci správně předpověděl význam využití počítačů v moderním strojírenství: V roce 1971 budou výrobky, které dnes ještě nejsou na trhu, pravděpodobně představovat až čtvrtinu prodeje. To předpokládá, že společnosti systematicky zkoumají možný vývoj a identifikují mezery na trhu. Dnes má 18 z 20 největších společností v našem strojírenském průmyslu plánovací oddělení pověřená takovými úkoly. Samozřejmě, každý musí využít nejnovější technologické úspěchy a počítač je jedním z nich. Mnoho malých a středních podniků v našem strojírenském průmyslu jde cestou spolupráce nebo využívá služeb speciálních poskytovatelů služeb, včetně zpracování dat.

Počítače a data jsou považovány za důležité pro budoucnost, řekl před více než 50 léty Schwab. To se odrazilo v reorganizaci Sulzer Escher-Wyss a v moderní webové stránce té doby. V roce 1968 uvedla: Činnosti materiálového inženýrství jsou zesíleny [v Sulzer] a tvoří základ pro produkty lékařské techniky. Začíná se objevovat zásadní změna ze strojírenské společnosti na technologickou skupinu. Schwab prokazatelně pomohl proměnit Sulzer Escher-Wyss v technologickou skupinu rychle směřující do high-tech budoucnosti a tím položil základ pro výrobu zdravotnických prostředků. Ty předtím nebyly cílem Sulzer a Escher-Wyss.

Eugen Schwab, již před válkou známá osobnost v Ravensburgu jako generální ředitel společnosti Escher-Wyss, se stal prezidentem obchodní komory v Ravensburgu. V roce 1966, kdy byl založen Německý výbor pro železniční tunel ve Splügenu, definoval založení tohoto výboru jako projekt, který vytváří lepší a rychlejší spojení pro velké kruhy v naší společně rostoucí Evropě a nabízí tak nové příležitosti pro kulturní, hospodářský a sociální rozvoj. Analýza mně dostupných dokumentů dovoluje předpokládat, že touha Schwabů po kontrole má neurotický původ se všemi potřebnými charakteristikami. Schwabové seděli na jehlách, aby utlumili a zkrotili úzkost snahou o realizaci svých kontrolních ambicí na základě přesvědčení, že jejich vize je brilantní a dobrá pro svět. Ale bez ohledu na to, v co a nač věřili a dnes věří Klaus Schwab, hlad a žízeň po kontrole představují patologický úzkostný výraz. Ten nedovoluje závislost na svobodné vůli jiných lidí. Proto se snaží porazit i již tak silně omezenou svobodu člověka. Jakým způsobem se o to snaží? Nabízím příklad jako vysvětlení.

Technologický pokrok v Sulzer Escher-Wyss nebyl jediným vylepšením, kterého chtěl Klaus Schwab dosáhnout. Jeho cílem bylo a dodnes zůstává změnit způsob, jakým společnost přemýšlela a přemýšlí o stylu vedení. Schwab a jeho blízcí spolupracovníci prosazovali firemní filozofii, která má umožnit všem zaměstnancům přijmout potřeby motivace a poskytnout flexibilitu a agilitu doma. Například v lednu 1969 uspořádali švýcarští podnikatelé-giganti akci nazvanou Tiskový den strojírenského průmyslu. Akce byla zaměřena na otázky podnikového managementu. Schwab mj. řekl, že společnosti s autoritářským stylem vedení nejsou schopny plně jednat na základě ‚lidského kapitálu‘.

V tomto duchu Schwab vytvořil firemní kulturu, která pomohla Pretorii vyrobit šest jaderných zbraní a částečně sestavit sedmou. V oficiální zprávě NRP jménem Švýcarské federální vlády Peter Hug vysvětlil, jak společnost, po fúzi známá pouze jako Sulzer AG, dodala jihoafrické vládě životně důležité komponenty a našla důkazy o roli tehdejší BRD při podpoře rasistického režimu. Odhalil také, že švýcarská vláda věděla o nelegálních obchodech, ale ‚tiše tolerovala‘, zatímco některé z nich aktivně podporovala nebo je jen polovičatě kritizovala. Hugova zpráva byla shrnuta v práci nazvané Švýcarsko a Jižní Afrika 1948-1994 – Závěrečná zpráva NRP jménem Švýcarské federální rady a publikována v roce 2007. Ale zpět k WEF.

Světové ekonomické fórum vzniklo v roce 1971. Předtím napsal mladý Schwab Evropské komisi (EK), požádal ji o pomoc při zakládání nekomerčního think tanku pro evropské obchodní lídry a nabídl jí převzetí patronátu. EK vyslala francouzského politika a komisaře EU pro hospodářské a finanční záležitosti Raymonda Barreho jako intelektuálního mentora fóra. Po odchodu z Escher-Wyss, Schwab organizoval v Davosu dvoutýdenní konferenci pro obchodní manažery v roce 1971. První zasedání WEF, tehdy ještě nazývaného European Management Symposium, bylo na světě. Zúčastnilo se ho cca 450 účastníků z 31 zemí, většinou manažeři evropských společností, politici a američtí vědci. Projekt organizovali Klaus Schwab a jeho sekretářka Hilde Stoll, později jeho manželka. Sympozium nebylo podle spisovatele Ganga Jey Aratnama originálním nápadem. Ten napsal v roce 2018: Duch Davosu Klause Schwaba byl také „Duchem Harvardu“. Nebylo to totiž poprvé, kdy byla v Davosu podobná konference. V letech 1928 až 1931 se konaly v hotelu Belvédère tzv. Davoské univerzitní konference. Spoluzaložil je Albert Einstein a jejich pokračování znemožnila Velká hospodářská krize a hrozba války. Podobné podmínky – pandemie, hospodářská krize a hrozba války na prahu dne si vynutily zvláštní výroční zasedání WEF v Singapuru v srpnu 2021.

Výroční zasedání bylo prvním globálním summitem, který se zabýval výzvami spojenými s pandemií a položením základů pro inkluzivnější a udržitelnější svět. Zasedání mělo přivést lídry tváří v tvář, aby se zaměřili na řešení nejnaléhavějších výzev doby. Summit globálního vedení vyžaduje účast všech globálně zaměřených stran, tak nějak to řekl Klaus Schwab a dodal: Zvláštní výroční zasedání v Singapuru v srpnu poskytne místo pro setkání vedoucích představitelů podniků, vlád a občanské společnosti, aby se zabývali kroky pro globální oživení. Takže, nic nového pod sluncem: písnička je známá. To ale nelze tvrdit o podporovateli WEF:

Římský klub (ŘK)

V příspěvku předem zmíněný klub byl založen v roce 1968 italským průmyslníkem Aureliem Pecceiem a skotským chemikem Alexanderem Kingem během soukromého setkání v rezidenci rodiny Rockefellerů v krásném místě, Bellagiu v Itálii. To mluví samo za sebe i proto, že není pochyb, že po založení WEF nejvlivnější skupinou, která propagovala WEF sympozia, byl Římský klub. Tento mozkový trust vědecké a měnové elity té doby v mnoha ohledech i dnes odráží cíle WEF a je odhodlán prosazovat globální model vlády vedený technokratickou, ne však politickou elitou. V posledních letech elita ŘK a Světového ekonomického fóra často tvrdila, že metody kontroly populace jsou nezbytné pro ochranu životního prostředí. Není proto divu, že Světové ekonomické fórum využívá klimatické a environmentální otázky včetně Velkého resetu k prosazení nepopulárních politických rozhodnutí ve stínu fiktivní demokracie.

Technokracie nahrazuje politiku

Technokracie je ve své podstatě ekonomickým systémem, nikoli politickým. Jedná se o nepřirozený, neorganický systém, který vyžaduje nepřirozené prostředky pro provoz a údržbu. Obecně známé cenové mechanismy, nabídka a poptávka, volný obchod a další jsou v technokratickém systému modifikovány nebo zaměněny založením na energetických zdrojích. Ty v důsledku diktují typy výrobků, které se musí vyrábět, kupovat a spotřebovávat. Technokratický systém proto vyžaduje rozsáhlý dohled, kontrolu a technologie, které lze řídit umělou inteligencí. Energie a její zdroje v podstatě nahrazují i koncept peněz jako komodity. Kdo má zdravé oči a rozum, vidí a ví, o čem píši, a co to znamená. Na toto téma a proč WEF představuje instrument technokracie a Klaus Schwab není politikem, ale technokratem, jsem před léty psal a přednášel. WEF a Římský klub, Klaus Schwab a globalisté vlastnící platformy vystupují jako páry ovlivňující politiku jako málokdo jiný a širší veřejnosti známý. Proč?

Technokracie se totiž objevila v roce 1930 během Velké hospodářské krize, přežila světovou válku, stala se mocnější než politika a nemá s demokracií v propagovaném smyslu nic společného. Proč? Protože autory technokracie jako systému byly mozky vědců a inženýrů a technokratický systém vyžaduje sociální inženýrství ke svému fungování a kompetence, které nejsou vlastní politickému systému a politikům, především těm rychle vzdělaným, bez životní zkušenosti, zkorumpovaných pocitem fiktivní moci, osobní neodpovědnosti a penězi.

V technokratické ekonomice totiž existuje potřeba spotřebitele nasměrovat, třeba i násilně, aby konzumovali to, co systém vyžaduje. Ne to, co konzument potřebuje. Pro žádanou konzumaci je především potřeba vymýt mozek, tj. změnit jeho kognitivní funkce. Proto mnoho let se zmiňuji o kognitivním kapitalismu. V důsledku i toho mála uvedeného se podle Schwaba objeví společnost, ve které jsou lidé sloučeni se strojem a umělou inteligencí (AI). Jako vedlejší efekt se očekává extrémní dlouhověkost, ne-li nesmrtelnost prostřednictvím technologických prostředků, popírání potřeby duchovních hodnot a myšlenek spojených například s přežitím duše. Technokrat nevěří v nelokálnost vědomí.

Kdyby se pouze pokusil věřit, začal by současně nevěřit. Technokrat si myslí, že prostřednictvím technologií a UI bude možno nahradit Boha a přeformátovat přirozený řád lidstva umělými životními formami podle jejich plánů a představ. Technokrat věří, že je lepší, vyvinutější než my ostatní. Proto si bere do rukou právo rozhodovat o osudu lidstva, o nás, bez nás. Odmítá představu svobodné vůle. Zmiňuji se o těchto výzvách, protože je to naše vina, že nechápeme a neuvědomujeme si, proč si technokrat nemyslí, že zbavuje člověka svobody a schopnosti rozhodovat sám za sebe. Tessa Lena píše v The Mind of a Technocrat: What Drives Them?: Pro technokrata je lidská bytost nedokonalým strojem, skromným pytlem na maso, který je ovládán softwarem, který je produkován v mozku. Technokratovo chápání života je založeno na velmi primitivní, lineární vizi; je bez duchovního tajemství (volný překlad autora).

Krátce a jinými slovy formulováno: Silou, která pohání mysl technokrata, je emocionální potřeba totální kontroly, odstranění základních funkcí států, tj. trestní, daňovou a ochranou a neschopnost zvládat pocit nejistoty a neurčitosti v kombinaci s patologickou nedůvěrou k ostatním lidem obecně. Technokraté kompenzují emocionální chudobu fiktivními úspěchy, které jsou ve skutečnosti a mnohdy založeny na krádeži výsledků vyplývajících z práv lidí se svobodnou vůlí. Touha technokrata po kontrole má prokazatelně objektivně neurotický původ. Dopředu ke světlým zítřkům s neurotiky, nedojde-li k velké válce a k pohřbu tradiční politiky! Souhlasu netřeba.

Jan Campbell
03.06.2022