Smrt Milice Rakić. Její krev je na rukou konkrétních lidí
Od samého začátku bylo zřejmé, že útok na Jugoslávii je podle mezinárodního práva agresivní válkou. Vedle např. Billa Clintona, Madelaine Albrightové, Gerharda Schrödera, Tony Blaira, Javiera Solany nebo útoku velícího Wesley K. Clarka mají na rukou krev nevinných i představitelé České republiky počínaje předsedou vlády Milošem Zemanem a konče dnes již zapomenutým ministrem obrany Vladimírem Vetchým.
Česká republika patří mezi agresory, když vláda vyslovila s operací NATO bez souhlasu Rady bezpečnosti souhlas a zejména umožnila přelety bombardujících letadel vzdušným prostorem republiky. Později ve druhé etapě bombardování vyslovila souhlas se zaměřením na mezinárodně zapovězené cíle.
Nepochybnou spoluodpovědnost má i tehdejší prezident Václav Havel, který dokonce k bombardování vyzýval a je autorem hanebného pojmu „humanitární bombardování”. Protože stoupenci Havla často tento skandální výrok popírají, je třeba citovat z francouzského Le Monde z 29. dubna 1999: „Domnívám se, že existuje za NATO intervencí na Kosovu element, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární …“
Navzdory téměř všeobecnému odporu české veřejnosti není možné utéct od spoluzodpovědnosi České republiky za agresi a také za smrt všech zabitých, včetně Milice Rakić a dalších dětských obětí.
NATO tvrdilo, že důvodem agrese je politika Bělehradu v Kosovu. Jugoslávská armáda v té době bojovala s teroristickou tzv. Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK), která ostatně byla v té době i na americkém seznamu teroristických organizací a byla z něho vyřazena v roce 1998. Tady je třeba uvést, že W. Clark později ve své knize Vedení moderní války přiznal, že plánování operace NATO proti Jugoslávii bylo v plném proudu již v polovině června 1998.
Útokem na Jugoslávie se svět stal mnohem nebezpečnější, protože se stal světem bez pravidel, světem lži, práva toho, kdo shodí bombu z výšky pěti kilometrů. Hovoříme – a často s chloubou a nadřazeností – o naší euro-atlantické civilizaci. Díky agresi proti Jugoslávii není čím se chlubit. Těžko se totiž můžeme chlubit zločinem. Vražděním dětí zejména.
Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii se zločiny představitelů NATO a jeho členských států, mezi jiným i smrtí Milice Rakić, odmítl zabývat. Zločin zůstane zločinem a lhůta pro spravedlnost nikdy nevyprší. Milica Rakić zůstává ve vzpomínkách slušných lidí.
