Je dovoleno nepokleknout na pohřbu své matky?
Aniž bychom to vnímali, bez toho že bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, od chvíle, kdy opouštíme svět dětství, kdy přestáváme být jen ostrovem sami pro sebe a začleňujeme se do společnosti, řídí naše kroky ideologie.
Cože? Není to tak? Co si to dovoluju? Z čeho vás to obviňuju? Sklopte na chvíli zrak, podívejte se pod nohy, možná že už po kotníky vězíte v ideologickém marasmu, který vám nenápadně rozleptává kůži i svědomí. Třeba jste si toho doteď jen nevšimli, ale co je potom ten mlžný opar, co se rozprostírá evropskými městy a dusí starý kontinent?
Opravdu jste si nevšimli, kolik věcí už neříkáte nahlas? Kolik si toho vyslechnete za zavřenými dveřmi kanceláří, kolik toho vyřvete v hospodě do piva, ale když se to pak má vyslovit, derou se vám z úst úplně jiná, líbivější slova? Přece si pravdou nebudete působit problémy, máte svých starostí dost. Hlavně na sebe moc neupozorňuj, soudruhu! Autocenzura je průvodním jevem každé diktatury. Jazyk se vyprazdňuje a pravda hlásaná z médií neodpovídá realitě. Jako by ideologie dokázala ochromit člověku jazyk.
Ale kde se berou ideologie? Už dávno nejsou jen výplodem chorých fanatiků, nerodí se při vojenských převratech, pučích ani na barikádách. Nevlají na praporech politických stran. Popsali jsme je ve studiích, učeně před nimi varujeme děti, a přitom si vůbec neuvědomujeme, že jsou tady pořád s námi, jen chytře přetransformovány do latentní, avšak o to zrůdnější podoby.
Každý diktatura užívá symboly. Pomocí nich si ověřuje loajálnost svých obyvatel. Ať už je to dobrovolně povinné vyvěšování vlajek, potupné zdobení nástěnek, májové průvody, hromadný nářek na náměstích, holá lebka nebo vztyčená pravice. Diktaturám ovšem nejde ani tak o demonstraci příslušnosti k ideologii, jako o vyhledávání a trestání lidí s jiným názorem. Říká se tomu progresivní totalita – spravedlnost pro vyvolenou menšinu. A takovým symbolem dnešní doby je dobrovolně povinné pokleknutí před začátkem sportovních utkání. Oko velkého bratra zatím bedlivě monitoruje stadion a vyhledává, kdo že si dovolil nepokleknout a veřejně nevyjádřil podporu ideologii! Jak se jmenuje tam ten vzadu, co neklečí? Zjistěte mi ho! Postavte ho ke zdi! Rasisti nemají v naší spravedlivé společnosti místo! Akční výbory a etické komise vynášejí rozsudky bez soudu a důkazů. Fotbalista dostal zákaz činnosti jen pro pouhé podezření z rasismu, který mu nikdo nedokázal. Přijde o vrchol kariéry v podobě mistrovství Evropy, dvacet let dřiny a tréninku přijde nazmar. České sportovní kluby čelí hackerským útokům na své webové stránky. Východoevropané jsou za rasisty – protože život je naučil, před nikým si neklekat, před nikým se neponižovat.
Tak co, budete nečinně přihlížet, jak lidové soudy bez důkazů staví lidi ke zdi? Jak se pořádají pogromy na nevinné? Společnost, v níž začala platit presumpce viny, kde se soudí bez důkazů, už není bezpečnou demokracií, ale bohapustou diktaturou. Progresivní ideologie si mezi námi žije svým vlastním životem a my zbabělci ji sami krmíme. Kolik musí člověk každý den strávit lokajských projevů o tom, že Západ je vůči otázkám rasismu citlivější. Jak z hloubi duše říkáme ne rasismu, jak nás trápí sociální, sexuální a genderové rozdíly – přitom nesneseme ani jeden druhého. Podlézavě se kajeme a omlouváme za koloniální minulost, která ještě před pár lety nikoho nepálila. Unie evropských fotbalových soutěží (pozn. něco jako novodobý ku-klux-klan) zatím úspěšně rozsévá po Evropě zrnka rasové a etnické nenávisti a nevědomky vytváří tisíce nových perspektivních rasistů.
Sociologové, historici, filozofové se přou, jak je možné, že miliony lidí napáchaly v minulosti tolik zvěrstev ve jménu ideologií. Vážně nevíte? Často máme tendenci to hodit na jednotlivce, dobu, národ, ale to je jen falešná a zkratkovitá teze. V etických komisích, které stanovují normy společnosti, totiž nezasedá žádný diktátor, ideolog ani všemocný bůh. Neschází se tam náboženský koncil, inkvizice ani výbor pro veřejné blaho. Sídlí v nich náš strach. Strach říkat pravdu a jednat podle pravdy. Krčíme se pod ochrannými křídly kolektivní neviny. Ptáme se, proč se děje to, co si nikdo z nás nepřál? Kdo za to všechno vlastně může? Když člověk nedokáže identifikovat viníka, měl by se podívat, jestli on sám není tím viníkem. Máme své názory, ale když dojde na lámání chleba, ze strachu před potrestáním se podvolíme. Ti, co nás přijdou trestat, budou zase trestat jen ze strachu před ideologií, před neexistujícím zákonem, před Hlavou XXII. Liberální hydra, utržená z řetězu, likviduje školství, rodinu, sport i mezilidské vztahy a nikdo za ni nenese zodpovědnost.
Každá diktatura potřebuje mít pevně pod palcem kulturu a umění. Možná se zase brzy budou pálit knihy na náměstích, z kin stahovat závadné filmy, vzpurným umělcům bude zakazováno vystupovat v médiích. Ve jménu ideologie se budou ničit lidem životy. Cože? Co říkáte? Neslyším vás. Aha, že už se tohle všechno dávno děje?
Camusův Cizinec byl odsouzen k smrti nikoli za to, že zabil člověka, což by mu bylo bývalo prominuto, ale za to, že podle svědků neplakal na pohřbu své matky. To bylo v roce 1942. Dnes, o osmdesát let později, byl exemplárně potrestán člověk, kterému nikdo neprokázal řádný zločin.
Prošlo by mu rozpárat soupeři kopačkou hlavu, vyťat mu jednu pěstí, pošlapat bezbranně ležícího člověka i vynadat mu do zkurvysynů – ideologií opitá společnost jej však odsoudila za to, že nepřijal její pravidla hry. Hej, vy! Ano, vy, co se snažíte přepisovat dějiny. Jsme už opravdu tak vzdálení středověkým honům na čarodějnice? Upalování na hranicích, politickým procesům a justičním vraždám? Protože tam, kam si v létě jezdíte opalovat své tlusté zadky, tam se ještě docela nedávno kopaly masové hroby.
Proto zbystřete, až se vám to stane znovu – a věřte mi, ono se to stane! Až se zase budete hrbit a říkat něco jiného, než si ve skutečnosti myslíte. Až zase budete jako ovce klečet před ideologií, podívejte se, jestli už nevězíte po kolena v ideologických sračkách. Ať potom nejste překvapeni, až vám jednou pravice automaticky vystřelí nad hlavu. Mohlo by vám to totiž připadat úplně normální a správné…
