Co bude mít za následek ukrajinská ofenzíva na Donbasu?
Začátek rozsáhlého vojenského konfliktu se startem na ukrajinském Donbasu je stále pravděpodobnější. Za současných okolností je nutné podat co nejpřesnější zprávu o povaze konfrontace s Ukrajinou a posoudit typ, povahu a stupeň hrozby z ní plynoucí, jakož i nezbytný rámec pro postoj k této hrozbě a způsob práce s ní.
Zachování územní celistvosti Ukrajiny je stále teoreticky možné a je určováno minskými dohodami uzavřenými v důsledku rozsáhlé vojenské porážky Ukrajiny u Debalceva a Ilovajsku. Ukrajina musí být jednoznačně neutrální a federální (konfederativní), musí se zřeknout vnitřní i vnější rusofobie. Tento program do jisté míry připomíná osud poválečného Německa. A není to náhoda.
Ukrajina dnes nedodržuje minské dohody, ale neodvažuje se od nich odstoupit. Ukrajinská ofenzíva na Donbasu bude samozřejmě znamenat nezvratné faktické odstoupení Ukrajiny od minských dohod, a tedy faktické odmítnutí územní celistvosti. Kromě ukrajinské záležitosti bude v tomto případě vyřešena také otázka ochrany ruských občanů. Ta druhá okolnost nemá nic společného s minskými dohodami a Rusko zde bude jednat v rámci své vlastní suverenity bez ohledu na diplomacii.
Rozumně však vidíme hrozbu ze strany Ukrajiny nejen pro ruské občany na ukrajinském Donbasu, ale také pro ruská území sousedící s Ukrajinou. Tato hrozba jasně vyplývá nejen z přímých prohlášení představitelů ukrajinského vedení a ukrajinských ideologů, ale i ze samotného typu ukrajinské militarizace založené na specificky pronacistických mechanismech agrese.
Právě takový případ představuje Ukrajina, která přijala zdánlivě dobře vypadající politický vektor „usilování o Evropu“, v jehož kontextu však je „evropství“ jednoznačně vnímáno nejen ideology, ale také významnou částí populace jako projev rasové nadřazenosti. V tomto ohledu je nesprávné a nemožné považovat náladu ukrajinských mas za projev takzvaného stockholmského syndromu, který předpokládá soucit rukojmích s teroristy, kteří je zajali. Ve skutečnosti dochází k masivnímu přesunu takzvaných rukojmích do tábora teroristů, ve kterém přestávají být rukojmími a sami se stávají teroristy.
Ukrajinský represivní stát využívá četné jednotky smrti, jako je Azov, Pravý sektor* a prapor Tornádo. Vražda opozičního novináře Olese Buziny byla spáchána s úmyslnou krutostí. Protestující v Oděse byli demonstrativně upáleni. Na Ukrajině existuje represivní soudní systém, který ignoruje zločiny nacionalistických teroristů a chrlí falešná obvinění proti jejich oponentům – až po velezradu, která se obvykle přičítá novinářům.
Země systematicky heroizuje nacismus a praktikuje antisemitismus – a to nejen v podobě rituálů (například slavných hitlerovských průvodů s pochodněmi s nacistickými symboly), ale také v podobě zahrnutí biografií nacistických válečných zločinců a jejich verzí historických události do povinných vzdělávacích programů, kulturní politiky, mediálního obsahu. Novináři jsou zatčeni a vězněni na základě fiktivních obvinění (například Kirill Vyšinskij, Vasilij Muravickij, Ruslan Kocaba a další).
Ukrajinský nacismus je na Donbasu ve válce s ruským lidem žijícím na území Ukrajiny. Ukrajinské jednotky zabíjejí nejen ty, kteří bojují se zbraněmi v rukou ve vojenských uniformách s insigniemi kombatantů, ale také bez rozdílu všechny civilisty. Ukrajinský nacismus během sedmi let války, kterou rozpoutal, spáchal téměř celou řadu zločinů kvalifikovaných a odsouzených Mezinárodním norimberským tribunálem a Norimberským procesem v letech 1946-1949, stejně jako soud s válečnými zločinci v Tokiu.
Praxe odsouzení válečných zločinů německého a japonského nacismu (druhý zmíněný, stejně jako v případě Ukrajiny, bez speciální strany) umožňuje mimo jiné práci tribunálů v rámci nikoli mezinárodní, ale výjimečné vojenské jurisdikce vítěze. Procesy jsou odůvodněny bodem 10 Postupimské deklarace, podle kterého „všichni váleční zločinci, včetně těch, kteří se dopouštěli zvěrstev na vězních, musí být přísně potrestáni“, a jehož platnost nikým nebyla zrušena – stejně jako všechny následné právní úkony proti válečným zločinům a osobám, které se jich dopustily.
V případě ofenzívy na Donbasu nebude stačit použití vůči Ukrajině metod prosazování míru, podobně jako u operace proti gruzínským ozbrojeným silám v roce 2008. Nebude možné se omezit na izolaci a obranu území, které jsou přímo vystaveny vojenské agresi, teroru a válečným zločinům ze strany ukrajinských pronacistických formací. V tomto ohledu by si člověk neměl dělat iluze.
Kromě velkého objemu politické práce na nacifikaci, která se důsledně prováděla v období po puči roku 2014, byla ukrajinská nacifikace připravována strategicky, důsledně po celé období ukrajinské nezávislosti na ideologické úrovni, prostřednictvím odpovídajících změn obsahu vzdělávání, kulturní a sociální politiky. Na prezidentství Viktora Janukovyče se v tomto stavu nic nezměnilo. Naopak, jeho prezidentství jí sloužilo jako efektivní zástěrka. Téměř všechny ukrajinské politické strany, široká škála veřejných organizací a média byly nacifikovány. Pronacistická elita dokázala – a to především kvůli pokračující válce proti ruskému lidu na Donbasu a na Ukrajině jako celku – vytvořit skutečný faktor společné viny nacistických vůdců a ukrajinského obyvatelstva (lidí). Odstranění tohoto faktoru viny a zabránění oživení ukrajinského nacismu proto nebude možné bez adekvátní a přiměřené denacifikace s přihlédnutím k pozitivním i negativním zkušenostem po druhé světové válce.
Jak je známo, nejtěžší v praxi denacifikace Německa byla personální otázka. Nejen následný socialistický model rozvoje, ale také sovětská verze denacifikace Německa položily hluboký rozdíl mezi východními a západními Němci, který pozorujeme i dnes.
Denacifikace německých satelitů – Československa (které pohltila Říše), Maďarska, Rumunska a Bulharska (podmínečně můžeme sem zařadit i Polsko, které plánovalo účast na kampani proti SSSR a podílelo se na rozdělení Československa) – skoro prováděna nebyla, tyto země a národy byly vystavovány námi jako oběti a osvobozeny od systematické denacifikace pod podmínkou přijetí socialistického modelu rozvoje a vstupu do vojenského bloku se SSSR. Odmítnutí plnohodnotného spravedlivého trestu pro nacionalisty ze západní Ukrajiny, jakož i selektivní a nepružná politika potrestání kolaborantů Pobaltí, Krymu a Kavkazu, stály Moskvu draho.
V moderní ukrajinské variantě specifikum denacifikace má do značné míry být určováno právě „amorfní“ povahou nacifikace provedené v letech 1991–2021.
Každý, kdo se dobrovolně účastnil tzv. ATO („antiteroristické operace”), každý, kdo veřejně podporoval a ospravedlňoval její provedení, v zásadě váleční zločinci v příslušných kategoriích, by měl být potrestán a zbaven výkonu státních, politických, právních a vzdělávacích funkcí (v Německu to byli: hlavní zločinci, zločinci, méně vinni, souputníci). Všechny materiály (koncepce, učebnice, literatura, filmy atd.), které jsou kvalifikovány jako elementy rasové doktríny na základě údajné nadřazenosti, záměrného zkreslení historických skutečností, nepřípustného hodnocení v duchu nepřátelství, urážky, ponížení a nenávisti, by měly být odstraněny ze vzdělávacích programů a kulturní politiky. Bude zapotřebí zakázat a rozpustit všechny organizace, které se tak či onak účastnily vojenské agrese a propagandy ukrajinského nacismu.
* Extremistická organizace zakázána v Rusku
