Žene se Biden do války s Ruskem?
Američtí demokratičtí jestřábi
Ze strany Washingtonu není dobrý nápad dávat svým partnerům falešný dojem, že mají bianco šek jít do války s tím, že USA přispěchají na pomoc, pokud se situace na bitevním poli nebude vyvíjet dobře. Bidenova administrativa ujišťuje ukrajinskou vládu, že má podporu USA a NATO v rostoucí konfrontaci s Ruskem podporovanými separatisty na Donbasu. 2. dubna vydal Bílý dům tiskovou zprávu oznamující, že v telefonátu s prezidentem Volodymyrem Zelenským potvrdil Biden „neochvějnou podporu ukrajinské suverenitě a územní integritě čelící pokračující ruské agresi na Donbasu a Krymu.“ Další vysoce postavení činitelé včetně ministra obrany Lloyda Austina a státního tajemníka Antonyho Blinkena učinili totéž.
Takové konfrontační rétorické cvičení je problematické samo o sobě. Nicméně v situaci, kdy vypukly nové boje mezi ukrajinskou armádou a separatisty, je mnohonásobně nebezpečnější. Příměří vyjednané v roce 2020 se dosud dařilo dodržovat, avšak nyní napětí prudce roste. Jako odpověď na obnovení bojů přesunulo Rusko své jednotky na hranici s Ukrajinou. Ministr zahraničí Sergej Lavrov varoval Kyjev, že pokud restartuje válku na Donbasu, povede to ke zničení Ukrajiny. K dalšímu vyostření došlo poté, kdy ukrajinská vláda oznámila společné vojenské cvičení s jednotkami NATO v průběhu tohoto léta. Mluvčí Kremlu D. Peskov varoval, že „jakékoliv rozmístění jednotek NATO na Ukrajině by přinutilo Rusko přijmout opatření k zajištění vlastní bezpečnosti.“
Déjà vu: Gruzie 2008
Bidenova administrativa si zahrává s ohněm, pokud chce kopírovat katastrofální politiku George Bushe ml., jenž povzbuzoval tehdejšího gruzínského prezidenta M. Saakašviliho ve víře, že jeho země je cenným americkým spojencem, a že USA a NATO přispěchají Gruzii zachránit v případném ozbrojeném konfliktu s Ruskem. Saakašvili si mohl oprávněně myslet, že disponuje neochvějnou podporou Washingtonu. Bushova administrativa poskytla Tbilisi miliony dolarů na vyzbrojení a organizovala výcvik gruzínské armády. Bush nešetřil superlativy na Saakašviliho a gruzínskou „demokratickou revoluci“, kterou označil za vzor pro další barevné revoluce. Pro Gruzii a Ukrajinu prosadil status kandidátských zemí na členství v alianci navzdory odporu Francie a Německa. Saakašvili zjevně věřil, že NATO půjde do vojenského střetu s Ruskem v případě ozbrojeného konfliktu mezi Tbilisi a Moskvou. V srpnu 2008 proto zahájil ofenzivu, aby obnovil kontrolu nad odštěpeneckým regionem Jižní Osetie spočívající pod ruskou ochranou od počátku 90. let. Tato ofenziva způsobila ztráty na životech ruských mírových jednotek, na což Moskva zareagovala protiofenzivou vedoucí k rychlé okupaci několika gruzínských měst, přičemž hrozil bezprostřední pád Tbilisi.
Jakékoliv naděje, že mohutná chvála a podpora „demokratického spojence“ se promění v americké zapojení do války, se rychle rozplynuly. Když Bush telefonoval Saakašvilimu po zahájení ruské ofenzivy, gruzínský prezident na něj naléhal, aby neopouštěl svého spojence. Bush ho ujistil, že USA stojí za teritoriální integritou Gruzie, ale vojenskou podporu již nezmínil. I přes všechna dřívější vyjádření podpory USA ani jejich evropští spojenci nehodlali riskovat nebezpečnou a nepředvídatelnou konfrontaci s jadernou mocností kvůli obskurnímu teritoriálnímu sporu. Jednotky NATO zůstaly v kasárnách a Saakašvili musel přistoupit na ponižující mírovou dohodu ponechávající Jižní Osetii a Abcházii pod ruskou kontrolou.
Dva scénáře: špatný a ještě horší
Paralely mezi aktuálním americkým povzbuzováním Ukrajiny a Bushovým trapasem ve vztahu ke Gruzii jsou alarmující. Putinova vláda Západ již mnohokrát varovala, že pokus učinit z Ukrajiny vazala NATO bude vnímán jako překročení červené linie ve věci ruské národní bezpečnosti. Anexe Krymu v roce 2014 byla de facto odpovědí na euro-americkou kampaň pomoci demonstrantům při svržení proruského demokraticky zvoleného prezidenta V. Janukovyče a jeho nahrazení prozápadním režimem. Přesto se zdá, že Bidenova administrativa má v úmyslu pokračovat dál. Špatným a také nejpravděpodobnějším výsledkem je opakování gruzínského dobrodružství – země, kterou Washington podněcoval ke konfrontačnímu postoji proti Rusku, bude jednat za nereálného předpokladu podpory USA, utrpí rozhodující vojenskou porážku a bude ponížena, zatímco američtí vůdci se přes všechna svá rétorická cvičení války obezřetně zdrží.
Ještě horší možností je nebezpečí, že Bidenova vláda dospěje k závěru, že musí respektovat implicitní závazek k bezpečnosti Ukrajiny a skutečně přistoupí k vojenské reakci na vypuknutí bojů mezi ruskými a ukrajinskými silami. Byla by to pošetilost nejvyššího kalibru, protože by mohla vyvrcholit jadernou válkou. Avšak vzhledem k intenzivnímu nepřátelství vůči Moskvě, které je patrné ve velké části washingtonské politické elity, to je varianta, jíž nelze vyloučit.
