Martin Jay: Po grónském triku následuje hra s Íránem. Trump se ocitá v dilematu
Trump je možná blázen – a poprvé v historii používají přesně tyto termíny i špičkoví evropští politici. Ale není hloupý.
Trumpův nedávný ústup v otázce Grónska je zajímavý v tom smyslu, že to byl nervózní trh s dluhopisy a jeho vlastní slabé výsledky v průzkumech veřejného mínění, které mu zabránily prosadit nejbanálnější krok americké zahraniční politiky, jaký kdy úřadující prezident za poslední století provedl. Evropané rádi věřili, že to byl jejich odpor – několik zemí dokonce vyslalo vojenské kontingenty – aby demonstrovali něco, co si Trump údajně nedokázal představit: že ačkoli byl připraven zničit NATO pro svůj vlastní politický prospěch, nikdo neočekával, že státy EU udělají totéž, jen aby se postavily „šílenému Donaldovi“.
Zahnat se do kouta a pak se s pomocí kouřových clon a davoského tiskového cirkusu elegantně vymanit z rozhodnutí, které by skončilo katastrofálně a dále by ho izolovalo od světových lídrů, by se dalo jistě popsat jako geniální tah. Vyhnul se kulce – z vlastní zbraně.
Ale Írán je něco jiného.
Vzhledem k tomu, že dvě americké letadlové lodě nyní míří k Perskému zálivu (nebo alespoň tímto obecným směrem), sotva kdo ví, jaký bude Trumpův další krok – z prostého důvodu, že to neví ani Trump. Zkušení komentátoři jako Alastair Crooke správně poukazují na to, že Trump usiluje o čistý a rychlý úder, který může považovat za vítězství. Realisticky to však bude obtížné. Teherán již prohlásil, že jakýkoli útok povede k totální válce. Už žádné omezené reakce.
S blížícími se volbami do poloviny volebního období Trump opravdu nepotřebuje válku na Blízkém východě, která by domů přinesla americké pytle na mrtvoly. To by s velkou pravděpodobností vedlo k tomu, že by jeho strana prohrála obě komory parlamentu, což by připravilo cestu k právním sporům. I když se ho ty druhé osobně nemusí týkat, stojí za zmínku.
Skutečná otázka zní: Jak se mu podaří vyvléknout z masivní konfrontace s Íránci a zároveň klamat, že vyšel s plnou vervou, vyhrožoval teheránskému vedení – a že se podvolilo? Odpověď zní: s obrovským množstvím falešných zpráv, které západní média ochotně poskytnou. Jakmile se „armáda“ přiblíží k Perskému zálivu, naše televizní obrazovky se zaplní záběry stíhaček řítících se po ranvejích a stoupajících k nebi – doprovázené, jak se dá očekávat, videozáznamy CIA/Mossadu, které zobrazují Írán na pokraji kolapsu a režim jako rozpadající se.
Většina z toho pravděpodobně nebude pravda. Trump vede americkou armádu proti Íránu a zasadí poslední ránu falešným zprávám. I když velká část aktivit Mossadu v Íránu byla nyní odhalena – zadržení demonstranti a všechna jejich zařízení Starlink jsou nyní v rukou úřadů – Trump má v Íránu stále určitou politickou volnost. Íránci až příliš dobře vědí, že kráčejí po laně: Na jedné straně nechtějí podporovat Izrael a USA hlasitým volání po změně; na druhé straně chtějí nové vedení, které nicméně udrží tyto nepřátele daleko od jejich břehů.
Levicový komentátor a ekonom Yanis Varoufakis nedávno napsal:
„…vzdělanější a/nebo přemýšlivější lidé se obávali toho, co by mohlo přijít: občanské války, masivní destabilizace, která by podkopala základní bezpečnost společnosti. Doslova nikdo, s kým jsem mluvil, režim neobhajoval. Obávali se však, že vzhledem k současnému vnitropolitickému kontextu nedostatku životaschopné opozice a mezinárodnímu kontextu zlověstných zahraničních sil existuje jen malá naděje na mírový přechod k lepší vládě. Sdílím tento strach. Věci by se mohly ještě zhoršit a mnozí jsou tak reflexivně proti režimu, že si neuvědomují skutečná nebezpečí a omezení této chvíle.“
Trump by klidně mohl hrát obrovský blaf, když přiblížil letadlové lodě. Rád – jak říkají vojáci SAS – „strčí ocas na stůl“, ale je nepravděpodobné, že by se skutečně zapojil do konfrontace s Íránem. S postupem času je stále jasnější, že kampaň z 12. června byla pro Izrael a USA ještě větším selháním, než se dříve myslelo. Bomby svržené na íránská podzemní jaderná zařízení nebyly ani takzvanými „bunker busters“ a nemohly proniknout do jeskyní, kde byl uložen materiál – materiál, který byl stejně přemístěn o několik dní dříve.
Nejpodivnější na bombardování bylo, že Trump věděl, že nebude mít vůbec žádný vojenský význam – a právě proto to pro něj byl perfektní tah. Je to muž, který se vyhýbá konfliktům a – podobně jako jeho otec, který se vyhýbal vojenské službě – jeho odporné poznámky o britských vojácích, kteří nebojují na frontové linii v Afghánistánu, jsou obzvláště odporné. Během jeho prvního funkčního období Íránci sestřelili americký dron a on krátce zvažoval útok na vojenský cíl. Když však vedení Pentagonu nastínilo důsledky, rychle od toho ustoupil.
Trump je možná blázen – a poprvé v historii vysoce postavení evropští politici používají přesně tento termín. Není ale hloupý a neudělá nic, co by mohlo Írán vyprovokovat k útoku na Izrael a státy Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) nebo k blokování Hormuzského průlivu na několik měsíců. To by mělo tak masivní dopad na ceny ropy, že by to dále destabilizovalo trhy s dluhopisy – což je scénář, který si nemůže dovolit. USA a Izrael již v Íránu utrpěly velkou porážku; jejich špionážní síť byla odhalena. Vyslání letadlových lodí je z velké části trik na záchranu tváře a možná i pokus přesvědčit Netanjahua, že Amerika stojí za ním a jeho šíleným nápadem na útok na Írán. Ve skutečnosti však Trump není připraven přijmout ani jediný pytel s mrtvolami.
A Íránci to vědí.
