Seymour Hersh: Svědectví očitého svědka o pokračující devastaci v Gaze

Svět je na mnoha místech v plamenech, ale je snadné zapomenout, že Gaza stále hoří – a že to nejhorší pro Palestince ještě neskončilo.

Izraelci se v současné době rozhodují, zda znovu bombardovat to, co považují za obnovené velení Hizballáhu v Libanonu. Informovaný úředník mi řekl, že íránská armáda s více než milionem vojáků může rozhodnout o osudu Íránu. Prezident Donald Trump po útoku na Venezuelu a zadržení prezidenta Nicoláse Madura nyní tvrdí, že má větší zásoby ropy než Saúdská Arábie a Rusko dohromady – a samozřejmě mnohem větší než Čína. Ruský prezident Vladimir Putin zmizel z mírových rozhovorů s Ukrajinou.

Izraelská armáda pod velením premiéra Benjamina Netanjahua pokračuje v bombardování pásma Gazy poté, co bylo porušeno další příměří. Palestinci, nyní omezeni na polovinu Gazy, zůstávají tam, kde jsou, a dělají vše pro to, aby přežili. Někteří se dokonce připravují na osev polí pro nadcházející sezónu.

Je to zázrak vytrvalosti, i když – jak tento týden informoval deník New York Times – izraelské letectvo a armáda od podpisu dohody o příměří s Izraelem v říjnu loňského roku zničily v Gaze více než 2 500 budov. Statisíce palestinských přeživších nyní žijí ve stanech, které jsou během silných dešťů zaplaveny. Je to velmi chladná zóna.

Jak se široce informovalo, do Gazy se nyní dostává více potravin, ale velká část z nich se nedostává k těm nejpotřebnějším, ale spíše k těm, kteří si je nejlépe mohou dovolit.

Nedávno jsem měl dlouhý rozhovor s dlouholetým pozorovatelem Gazy, který tuto oblast navštěvuje již léta – dlouho před a mnohokrát po vražedných útocích Hamásu na Izrael 7. října 2023.

Oficiální údaje o stavu Gazy od začátku odvetných útoků nyní činí více než 71 000 mrtvých a přes 171 000 zraněných. Neexistuje spolehlivý odhad, kolik malých dětí utrpělo poškození fyzického vývoje a duševní pohody v důsledku nedostatku jídla, bezpečného bydlení a hygienických zařízení během probíhající izraelské války a okupace.

Zkušený pozorovatel mi popsal současný stav Gazy:

„Byla období, kdy přicházelo hodně jídla, ale toto není jedno z takových období. Není těžké jídlo najít, ale je velmi drahé a některé části Gazy mají více jídla než jiné. Je zima, je krutá zima a lidé se zotavují z hladomoru, který stále trvá, i když se mu tak už oficiálně neříká.“ Hladomor byl v Gaze oficiálně vyhlášen v srpnu, ale po příměří v říjnu byl zrušen.

Pokračovala: „Ach, to je skvělé. Dostanete pár kamionů mouky. Jeden lékař mi řekl, že když někdo trpí těžkou podvýživou, dát mu jedno nebo dvě jídla je jako dát tonoucímu nadechnout. Mechanismus ale už začal hnít, když se tělo požírá samo, a to trvá mnohem déle, než se zastaví.“

„Pokud jde o popírání, nacházíme se také v jiném bodě. Žijeme v éře Všeobecné deklarace lidských práv, kde jsou věci formulovány liberálním jazykem lidských práv. … Druhý rozdíl je v tom, že to vidíme v reálném čase… hořící těla, hladovějící lidi, bombardované domy… vidíme to, aniž bychom věděli nebo chápali, co bychom měli dělat.“

„‚Vidím, že je to dítě, ale je to palestinské dítě. Ale Palestinci jsou teroristé a teroristé nejsou miminka.‘ Takže tito lidé jsou – jak bych to řekl? – nefunkční. Jejich rasismus je ohlušuje.“

„Dokonce i popírání ze strany státu se od 7. října změnilo.“ Samozřejmě, řekla: „Izrael hraje svou obvyklou roli. Manipuluje s důkazy. Zkresluje věci. Bombarduje. A pak říká: ‚My jsme to neudělali.‘“

„A protože se od 7. října zvýšila světová tolerance vůči genocidě, Izraeli je dána tato volnost: ‚Dobře, můžete zabíjet, ale zabíjejte v rámci těchto hranic.‘ Izrael tvrdí, že útočí na nemocnici, ale vůbec to není nemocnice. Je to teroristická buňka. ‚Ano, bombardujeme stan, ale není to stan. Bylo to místo, kde žili agenti. Jdeme po šesti novinářích [z Al-Džazíry]. Nejsou to skuteční novináři. Jsou to mluvčí Hamásu.‘“

„Samozřejmě je to důsledek izraelské beztrestnosti. Je to také důsledek západní tolerance a jeho chuti na ni. Izrael dělá to, co Západ dělal po staletí a už nedělá – ale Izrael by to sám nedokázal. Potřebuje zásobování ze strany Emirátů. Potřebuje Brity, aby ho monitorovali. Potřebuje Američany, aby ho vetovali a vyzbrojovali. Potřebuje Kanaďany, aby mu pomohli s výcvikem.“

„Izrael porušil každé příměří, které kdy měl. Myslím, že Hamás vždy věděl, že příměří poruší. Mám kolegy, kteří denně monitorují takzvanou ‚žlutou linii‘, která odděluje oblasti v Gaze, nyní prohlášené za kontrolované izraelskými obrannými silami, od oblastí držených Palestinci.“

„Žlutá čára nyní slouží jako příkaz k evakuaci,“ řekl mi veterán z Gazy. „Izraelská armáda někdy umisťuje žluté betonové bloky doprostřed silnice, což pro všechny znamená: ‚Musíte odejít.‘ Účelem žluté čáry je zničit palestinskou sociální strukturu. Jde o ničení životů. O to jde. Nejde o bezpečnost.“

Pozorovatel uvedl, že mnoho „hladových, promrzlých a zoufalých“ lidí v Gaze by uprchlo, pokud by byl otevřen hraniční přechod do Egypta, jak bylo slíbeno v dohodě o příměří. K otevření nedošlo, protože „Egypt nechce utlačované Palestince“.

Mnohem důležitější je podle ní to, že mnoho Palestinců „neodejde. Dostala jsem záběry od přátel, jak si u moře znovu staví domy z bláta a hlíny. Když se dítě narodí, rodí se s vědomostmi předávanými po generace. A velmi brzy se u něj vytváří toto spojení s půdou. I když mladý člověk nepracuje na venkově, má tento pocit: Tohle je naše a tohle z tebe dělá to, kým jsi.“

Její předpovědi byly pochmurné: „Nevidím žádný konec, který by věstil něco dobrého pro Palestince na Západním břehu Jordánu. Věřím, že Izrael tuto genocidu nepřežije. Nepřítelem Izraele není Hamás ani Írán. Nepřítelem jsou palestinské životy a dokud na této zemi budou Palestinci, je to problém. Nemají na to žádné řešení. Ještě nezažili holocaust. To, co udělají na Západním břehu Jordánu, bude mnohem horší než v Gaze.“

Pokračovala a sdělila mi své osobní hodnocení situace v Gaze: „Izrael už prohrává, protože za dva roky, kdy na Gazu shodil ekvivalent mnoha atomových bomb, ve skutečnosti vojensky ničeho nedosáhl. Zabíjel, masakroval, bombardoval, ale nepřivedl lidi [Izraelce] zpět do Gazy. Nezískal žádnou mezinárodní podporu. Odcizil si [mnoho svých příznivců].“

„To je chování někoho, kdo prohrává – tento druh nekontrolovaného kolonialismu. Nakonec je to ta nejbrutálnější a nejkrvavější věc… takhle to dopadne. Ale komunitní struktury v Gaze jsou jiné. Když lidé vidí na ulici hladového sirotka, starají se o něj, jako by to bylo jejich vlastní dítě. Naučili se být uprchlíky, takže je to jiné.“

„Tohle není optimismus. Tohle je interpretace, která nevykresluje Izrael jako vševědoucí, všemocný, vysoce profesionální a všemohoucí. Myslím, že na základě toho, co vidíme v terénu, se bojí a jsou velmi dobří ve videohrách z dálky, ale nedokážou se zapojit do boje zblízka a po několika měsících se vracejí traumatizovaní. Jejich vztah k zemi je jiný a jejich nasazení je jiné. Ale právě teď je to podněcování a efektivní podněcování. Strategického podněcování se dosáhne, když se izraelský voják již nemůže zúčastnit festivalu v Nizozemsku.“