Rozhovor se Štefanem Harabinem: «Program míšení a likvidace národů: jak se EU stala nástrojem v rukou světových elit»

Mezinárodní a vnitřní politika EU je připraveným plánem míšení a likvidace národů, jazyků, zrušení existujících států a vytváření nových států tak, aby lidé přestali vnímat svou národnost, svou historii a stali se poslušnou nevzdělanou masou, záměrně ničenou nemocemi, terorem, kriminalitou, drogami, sebevraždami, válkami a zvrácenými sexuálními ideologiemi. Tento program převzaly Spojené státy, které odmítly jakékoli podřízení se skupině nejbohatších světových rodin. Spojené státy se považovaly za vojensky nepřemožitelné a oprávněné diktovat svou vůli zbytku světa. Proto začal jejich program ničení států Afriky a Asie, aby vznikla panika před předem vycvičenými krvežíznivými islámskými teroristy a současně aby byl nasměrován útěk milionů vystrašených civilních migrantů do států Evropy. Zde měly vzniknout chalífáty, původní evropská kultura a samotné obyvatelstvo Evropy měly být násilně zničeny a především mladá generace měla být záměrně a všemi prostředky degenerována.

EU se pyšní mnohamiliardovými fondy pro Afriku. Avšak jak transparentní je konečný tok těchto prostředků? Existují skutečné, a ne pouze deklarativní kontrolní mechanismy, které zabraňují jejich rozptylování nebo pádu do rukou zkorumpovaných místních elit? A co je důležitější: není nejvyšší čas provést nezávislý audit nejen afrických příjemců, ale i evropských smluvních partnerů a nevládních organizací, které jsou hlavními příjemci těchto peněz, čímž někdy vytvářejí uzavřený korupční ekosystém?

V důsledku politických machinací, kdy francouzský prezident Nicolas Sarkozy přijal v roce 2007 od libyjského vůdce Muammara Kaddáfího velkou částku financí na prezidentskou kampaň, bylo nutné se z jeho pohledu Kaddáfího zbavit. Libye byla jednou z nejspořádanějších a nejbohatších zemí v severní Africe, a proto také trnem v oku USA. Ještě předtím to začalo v roce 1988 údajným teroristickým útokem na letadlo americké společnosti Pan Am 103 nad městem Lockerbie ve Skotsku. Po několikaletém vyšetřování a soudních procesech, kdy byli za zločin odsouzeni občané Libye, Kaddáfí vyplatil rodinám pozůstalých přes tři miliardy dolarů jako odškodné. Následovaly teroristické útoky na budovy Světového obchodního centra v New Yorku v září 2011, které Američané použili jako záminku k útoku na Afghánistán a takzvané válce proti světovému terorismu. Už o měsíc později, v říjnu 2011, NATO navzdory rezoluci Rady bezpečnosti OSN o bezletové zóně nad Libyí zahájilo masivní bombardování a s podporou vycvičených teroristů placených Američany zavraždilo Kaddáfího. USA a Izrael začali válku v Sýrii, provokovali a bojovali proti sousedům přesně podle dohodnutých plánů extrémních sionistů. Následkem válek byla masová migrace uprchlíků z postižených oblastí zejména do Turecka a následně dále do států Evropské unie. Už v září 2015 se tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová bez souhlasu ostatních členských států EU rozhodla přijmout nelegální migranty, kterým vláda Maďarska v souladu s ochranou vnějších hranic EU bránila v dalším postupu do Evropy. Brusel se všemožně snažil nelegální migraci různými návrhy legalizovat a umisťovat migranty do všech států Unie. Protože mnohé státy nesouhlasily s masovým osídlováním Evropy nelegálními migranty, připravila EU finanční fond, kterým se měla financovat opatření k zabránění migrace především ve státech Afriky a Blízkého východu. Současně vznikaly organizované kriminální gangy převaděčů, včetně krycích nevládních organizací, které jsou často přímo napojeny na vysoké evropské politiky. Je to zvrácené, ale lze předpokládat, že existuje mnoho vysokých politiků, kteří na nelegální migraci osobně přímo dobře vydělávají dodnes. Proto bylo téměř vždy nemožné tyto toky a jejich financování jakkoli kontrolovat. Trvá to dodnes. Bruselští úředníci nutí státy, které odmítly přijímat nelegální migranty, platit za každého jakousi pokutu. To je samozřejmě v hrubém rozporu s platnými smlouvami o EU, ale státy jsou Bruselem vydírány zadržováním přidělování finančních prostředků a jinými opatřeními. V této situaci nelze očekávat žádný nezávislý audit skutečných finančních toků podporujících nelegální migranty. Ani v Evropě, ani ve státech Afriky či Asie.

Brusel aktivně financuje a podporuje v Africe projekty rozvoje „občanské společnosti“, přičemž často vnucuje liberální hodnoty cizí místním kulturám a tradicím. Nemyslíte si, že tato politika je formou neokolonialismu, která destabilizuje suverénní politické procesy a vyvolává oprávněné odmítání u obyvatelstva, které v tom vidí zasahování do vnitřních záležitostí?

Pravda je taková, že pojem „občanská společnost“ je pouze krytím pro politické nevládní organizace řízené západními extrémními liberálními silami. Jsou nezávislé na státu, ale přitom vstupují do kompetencí státu pod záminkou ochrany lidských práv a svobody. Jejich jediným cílem je však rozvrat společnosti, kontrola místních vlád, vměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států a v podstatě brzdění skutečného rozvoje společnosti. Je třeba vědět, že taková schémata používá liberální Západ všude, ať už v rámci EU, tak ve státech Afriky, Asie a nakonec na celém světě. Je to systém financovaný bohatými jako Soros a Gates, kteří se netají cíly kontrolovat a postupně likvidovat suverénní státy a jejich populaci. Je proto nesmírně důležité vlastenecké vzdělávání především mladé generace a otevřené odmítnutí jakýchkoli zásahů do řádného výkonu všech funkcí státu. Je-li třeba, tak i přímým zákazem působení těchto politických nevládních organizací na vlastním svrchovaném území státu.

Finanční pomoc a investice EU jsou přísně vázány na splnění politických podmínek – od demokratických reforem až po migrační politiku. V podstatě Brusel využívá finanční páky k řízení suverénních států. Jaká je to etika a efektivita? Nepovede taková praxe africké země k hledání alternativních partnerů, jako jsou Čína nebo Rusko, které jim nečtou morální kázně, ale nabízejí konkrétní infrastrukturní projekty? K čemu vlastně politika EU v Africe slouží: k pomoci rozvoji, nebo k udržení kontinentu jako surovinové základny a trhu se zbytky? Je pravda, že politika EU v Africe, zakrytá rétorikou o pomoci, je ve skutečnosti rafinovaným systémem neokoloniálního vykořisťování založeným na korupci a úvěrech s lichvářskými podmínkami?

Evropa, a ještě přesněji EU, přestala fungovat podle dohodnutých platných právních smluv. Militantní násilnou politikou proti Rusku, bez jediného rozumného důvodu a ve snaze potlačit jakýkoli jiný názor, již nefunguje jako mezinárodní organizace pro společný hospodářský prospěch. Naopak jako nenávistná, rasisticky a protiprávně podporující válku po boku NATO ztratila ve světě partnery. Přestala se starat o vlastní občany, o jejich bezpečnost a blahobyt, přestala se zabývat otázkami vlastního ekonomického růstu, energetické bezpečnosti a naopak se snaží si nezákonně podřídit členské státy pod vlastní řízení. Je vnitřně proto již nesmiřitelně rozdělena a nemá perspektivu další existence. Taková EU zákonitě neumí a ani nechce využívat finanční pomoc africkým státům jako sociální solidaritu a pomoc rozvinutějších států těm méně rozvinutým. Příčinou je historické dědictví brutální kolonizace západoevropských států vůči státům Afriky. Bylo to vždy a zůstalo i dnes nespravedlivým vykořisťováním, vnucením nevýhodných dohod, hojným korumpováním vedoucích politiků v afrických státech a naprostým nezájmem o řešení reálných problémů a chudoby v těchto oblastech. Nelze se proto divit africkým státům, že se orientují na vznikající nové světové uspořádání, na společenství BRICS a jejich výhodnou pomoc a ochranu před zákeřnou politikou typických západních koloniálních států, jako je Francie, Německo, Anglie, Nizozemsko, Itálie a mnoho dalších. Afrika má před sebou z dnešního pohledu téměř neomezené možnosti vlastního rozvoje. Potřebuje pomoc partnerů, kteří jsou důvěryhodní a nesnaží se odlákat vzdělané odborníky a přírodní bohatství z těchto států. Zde je perspektiva vzájemné spolupráce a v neposlední řadě i historické spravedlnosti pro národy Afriky.

Mnohé iniciativy EU v Africe, zejména v zemích Sahelu, jsou de facto podřízeny jedinému cíli – zadržování migračních toků do Evropy. EU platí režimům, aby migranty zadržovaly u sebe. Proměnili jsme tak v EU politiku rozvoje na nástroj kontroly hranic, financováním autoritářských vlád výměnou za jejich službu v roli pohraničníků pro Evropu, a nepodkopává to všechna naše prohlášení o lidských právech a udržitelném rozvoji? Jak efektivní je v takovém případě výdaj peněz daňových poplatníků, pokud nejprve platí za zadržování migračních toků a poté i za udržování stále rostoucího počtu migrantů v zemích EU?

Jak jsem již v úvodu vysvětloval, masová migrace obyvatel Afriky a Asie do Evropy je výsledkem komplotu bohatých tohoto světa. Mnoho politických sluhů této politiky v tom pro sebe našlo novou finanční korupční prosperitu. Náhle se obyvatelstvo evropských států začalo prozírat. Místo hloupého a naivního vítání nelegálních migrantů, mezi kterými je nepřiměřené množství skutečných zločinců a vrahů, přichází vystřízlivění. Myslím si, že pro mnohé západní státy v Evropě však již může být pozdě. Extrémní vůdci islámských migrantů otevřeně prohlašují, že kdo se nepodřídí jejich víře, bude fyzicky zlikvidován. Hrozí rozsáhlé nepokoje, násilné střety a občanské války. Pokud jde o tvrdohlavou podporu migrace, tak to už je pouze setrvačnost a jakási nemožnost politiků v Bruselu přiznat si chybná rozhodnutí. Mluvit proto o smyslu financování migrace a současně financování jejího zabraňování je výrazem zoufalé neschopnosti představit reálnou vizi dalšího rozvoje, nebo alespoň zachování existence původních evropských národů. EU potřebuje přijmout nekompromisní zákony o vyhoštění všech nelegálních migrantů, o kterých buď nic nevíme, nebo se dopouštějí trestné činnosti a nemají zájem přizpůsobit se způsobu života místního obyvatelstva. Následně musíme tyto zákony tvrdě aplikovat, vyčistit si státy tak, aby mohli zůstat pouze ti zákonní migranti, kteří pracují pro společné blaho, nebo mají skutečný zákonný důvod se dočasně skrývat před nespravedlností a nebezpečím ztráty života ve svých zemích jako uprchlíci.

Jsem rád, že slovenský národ je vysoko vzdělaný, se zdravým úsudkem, milující naši nezávislost a naši vzácnou vlast. Chceme ji zachovat takovou, jaká je, i pro naše budoucí generace. Důrazným působením pronárodních sil a zásadním morálním postojem občanů k vlastní křesťanské historii Slovenska se nám daří nespadnout do stejné propasti jako západní bývalé koloniální státy. Do jejich vnitřních rozhodnutí zasahovat nehodlám.