Komu doopravdy patří Amerika? Bankám, miliardářům a hlubokému státu

„ Politici jsou tu proto, abyste měli pocit, že máte svobodnou volbu. Ale nemáte ji. Nemáte na výběr. Máte majitele. Patříte jim. Všechno patří vám… Říká se tomu americký sen, protože abyste v něj věřili, musíte spát .“ – George Carlin

Zatímco prezident Trump propaguje myšlenku 50letých hypoték, Američanům se prodává nová verze amerického snu – taková, kterou nikdy nebudou moci skutečně vlastnit, ale budou si ji moci pronajmout pouze od bank, miliardářů a pronajímatelů soukromého kapitálu, kteří profitují z našeho trvalého dluhu.

To vyvolává otázku: Komu patří Amerika?

Je to vláda? Politici? Korporace? Zahraniční investoři? Americký lid?

Zatímco Hluboký stát udržuje národ rozdělený a rozptylovaný cirkusovou politikou, Amerika je doslova kupována a prodávána přímo před našima očima.

Podívejme se na fakta.

Vlastnictví domu – základní kámen stability střední třídy – se stává celoživotním pronájmem. Auta, domy a dokonce i vysokoškolské tituly se staly smluvně vázanými komoditami v dluhové ekonomice, kde průměrná americká rodina slouží jako zástava pro zisky Wall Street.

To není náhoda.

Je to přirozený vývoj ekonomiky, která je navržena tak, aby obohatila hrstku lidí na úkor mnoha.

Americký sen se proměnil v předplatné – iluzi vlastnictví udržovanou 0% zálohami, predátorskými úrokovými sazbami a drobným písmem, která vydrží celý život.

To, čemu se dříve říkalo „koupě“, je dnes jednoduše pronájem z budoucnosti.

Každý rok ztrácíme stále více půdy ve prospěch korporací a zahraničních zájmů. Zatímco jednotliví Američané se potýkají s placením nájemného, ​​korporace a zahraniční investoři tiše skupují půdu kus po kusu. Podíl zahraničního vlastnictví zemědělské půdy v USA vzrostl na více než 43 milionů akrů – miliony z nich jen v posledních letech. Mezitím velcí institucionální pronajímatelé a provozovatelé rodinných domů nashromáždili po celé zemi statisíce domů. Korporace nyní drží obrovská portfolia a mění potenciální kupce, kteří si nemovitost kupují poprvé, v dlouhodobé nájemníky. Výsledkem je země, kde stále větší část naší půdy a obytných prostor ovládají korporace, jejichž loajalita spočívá primárně na akcionářích – nikoli na komunitách.

Stejnou dynamiku lze pozorovat ve všech odvětvích.

Každý rok ztrácíme stále více našich společností ve prospěch zahraničních korporací a zájmů. Značky, které kdysi definovaly americké podnikání – US Steel, Budweiser, Jeep a Chrysler, Burger King, 7-Eleven – nyní vlají pod mezinárodní vlajky. Globální korporace skoupily jména, se kterými jsme vyrůstali: US Steel (nyní v japonském vlastnictví); General Electric (v čínském vlastnictví); Budweiser (Belgie); Burger King (Kanada); 7-Eleven (Japonsko); Jeep, Chrysler a Dodge (Nizozemsko); a IBM (Čína). Americká ekonomika se stala franšízou vlastněnou světovými oligarchy.

Stále více se zadlužujeme, a to jak jako národ, tak jako populace. Dluh se stal nejziskovějším exportním artiklem Ameriky. Washington si půjčuje biliony, které nemůže splatit; Wall Street balí naši budoucnost do produktů, které může prodat; a domácnosti nesou rekordní dluhy. Státní dluh (částka, kterou si federální vláda v průběhu let půjčila a musí splatit) za prezidenta Trumpa vzrostl na více než 38 bilionů dolarů, což je „nejrychlejší akumulace bilionového dluhu mimo pandemii COVID-19“. V této ekonomice dluh nahradil svobodu jako naši národní měnu.

Čtvrtá moc – údajná kontrola moci – se z velké části sloučila s korporátním státem. Nezávislé tiskové agentury, které měly fungovat jako ochrana proti vládní propagandě, byly podrobeny globálnímu korporátnímu převzetí novin, televize a rozhlasu. Hrstka společností nyní kontroluje většinu mediálního průmyslu a v důsledku toho i informace, které se dostávají k veřejnosti. Vzhledem k tomu, že se Facebook a Google samy jmenovaly arbitry dezinformací, čelíme nové dimenzi korporátní cenzury, která vychází ze společností, jež historicky spolupracovaly s vládami, aby občany udržely nekritické, umlčené a v nevědomosti.

Nejkritičtější však je, že americká vláda, dávno prodaná nejvyšší nabídce, nyní funguje jako fiktivní společnost pro korporátní zájmy. Nikde není tento stav věcí zřetelnější než v zinscenované podívané, kterou je politika. Volby mění tváře, nikoli systém. Členové Kongresu naslouchají mnohem více svým dárcům než lidu, a to natolik, že dvě třetiny svého funkčního období tráví sháněním peněz. Jak uvádí agentura Reuters, „to také znamená, že zákonodárci často tráví více času nasloucháním obavám bohatých než obavám ostatních lidí.“

V oligarchii, která je americkým policejním státem, je zjevně jedno, kdo vyhraje Bílý dům, pokud jsou všichni odpovědní stejným korporátním akcionářům.

Tolik k americkému snu.

„My, lid“, jsme se stali novou, trvalou nižší třídou v Americe.

Jsme nuceni utrácet peníze za nekonečné války, které nás vysávají; peníze za sledovací systémy, které sledují náš pohyb; peníze za další militarizaci naší již tak militarizované policie; peníze na to, aby vláda mohla prohledávat naše domovy a bankovní účty; peníze za školy, kde se naše děti neučí nic o svobodě, ale jen o tom, jak se podřídit; a tak dále a tak dále.

To není způsob života.

Je lákavé tvrdit, že s tím už moc nenaděláme, ale to není tak úplně pravda.

Můžeme udělat několik věcí – požadovat transparentnost, odmítat klientelismus a korupci, trvat na spravedlivých cenách a poctivých účetních metodách, zastavit vládní programy založené na pobídkách, které upřednostňují zisk před lidmi – ale aby se tak stalo, musíme „my, lidé“ přestat hrát politiku a postavit se společně proti politikům a korporátním zájmům, kteří proměnili naši vládu a ekonomiku ve fašistický systém „plati za hraní“.

Bohužel jsme se natolik pohltili politikou identity, která nás nálepkuje na základě našich politických sklonů, že jsme ztratili ze zřetele jedinou nálepku, která nás spojuje: Všichni jsme Američané.

Ti, kdo jsou u moci, chtějí, abychom si osvojili mentalitu „my versus oni“, která nás udrží bezmocné a rozdělené. Ale jak jasně uvádím ve své knize Bojiště Amerika: Válka proti americkému lidu a jejím fiktivním protějšku Deníky Erika Blaira , jediné „my versus oni“, na kterém záleží, je „my, lid“ proti Deep State.

Americký sen by měl slibovat příležitosti, ne otroctví.

Ale v americkém policejním státě je svoboda sama o sobě pouze vypůjčena – s úroky.

Buď si můžeme nadále pronajímat životy od mocných, kteří profitují z naší podřízenosti, nebo si můžeme znovu vynutit svá skutečná vlastnická práva – k sobě, k naší práci, k naší vládě a k naší budoucnosti.

Dokud ho máme, rozhodnutí je na nás.

Od Johna W. a Nishy Whiteheadových