OSN tiše snižuje své populační prognózy

Po celá desetiletí nám bylo říkáno, že největším problémem světa je přelidnění. Od Thomase Malthuse v 18. století až po Populační bombu v 60. letech 20. století zněla vždycky hrozná varování: více lidí povede k většímu hladomoru, větší chudobě a většímu ničení životního prostředí. Stalo se však něco nečekaného. Demografické výpočty se změnily – a Organizace spojených národů, světově nejcitovanější autorita v oblasti populačních prognóz, si toho všimla.

Až donedávna jeho modely předpokládaly, že světová populace bude po celé 21. století dále růst a do roku 2100 dosáhne vrcholu téměř 11 miliard lidí. Ve svých revizích z let 2022 a 2024 však OSN své projekce tiše snížila. Nejnovější odhad předpovídá vrchol pouze 10,3 miliardy lidí – téměř o dvě desetiletí dříve, kolem roku 2084.

I když se to stále zdá být ohromující číslo, představuje to jasný odklon od pojmu „nekonečný růst“ – předpokladu, na kterém je založeno mnoho politických rozhodnutí, investic a institucionálního plánování. Skutečný problém nespočívá jen v tom, že OSN nyní předpovídá méně lidí – mnoho demografů se domnívá, že i tato čísla jsou stále příliš vysoká.

Kolaps plodnosti

Posun v prognózách není způsoben tím, že by lidé umírali rychleji. Právě naopak – průměrná délka života se ve většině regionů světa nadále zvyšuje, i když jen mírně. Hlavní změnou je, že lidé mají méně dětí – výrazně méně.

V roce 1970 byla globální míra plodnosti (průměrný počet dětí, které žena za život porodí) přibližně pět. Dnes je to 2,25 – a stále klesá. V téměř 70 % všech zemí světa je míra plodnosti již pod tzv. „mírou náhrady“ – úrovní potřebnou k udržení stabilní populace. V industrializovaných zemích se tato míra pohybuje kolem 2,1 dítěte na ženu a v zemích s vyšší úmrtností je mírně vyšší.

Globální pokles porodnosti probíhá rychleji, než většina expertů očekávala. Z tohoto důvodu OSN v posledních pěti letech dvakrát revidovala své modely. Ne všichni experti se však shodují, že tyto úpravy jsou dostatečné.

Během posledního desetiletí několik nezávislých výzkumných skupin vypracovalo alternativní prognózy. Většina z nich předpokládá, že míra porodnosti bude klesat rychleji, než odhaduje OSN. Například tým z Institutu pro metriky a hodnocení zdraví (IHME) Washingtonské univerzity v roce 2020 způsobil rozruch, když předpověděl, že světová populace dosáhne vrcholu kolem roku 2064, kdy dosáhne něco málo přes 9 miliard a do roku 2100 klesne na přibližně 8,8 miliardy.

Wolfgang Lutz, jeden z nejznámějších světových demografů, také publikoval výpočty s dřívějším a nižším vrcholem. Lutzův tým z Wittgensteinova centra pro demografii a globální lidský kapitál zakládá své modely na trendech v oblasti vzdělání a urbanizace, které úzce souvisejí s plodností. Ve studii publikované v roce 2024, založené na průzkumech více než milionu žen v subsaharské Africe, Lutz a jeho spoluautoři zjistili, že míra plodnosti zde také klesá rychleji, než se očekávalo – zejména v důsledku rostoucí úrovně vzdělání žen.

Kanadští novináři Darrell Bricker a John Ibbitson ve své knize Empty Planet z roku 2019 shrnují své argumenty pro nižší prognózy. Ačkoli nejsou akademickými demografy, provedli hloubkové rozhovory a fokusní skupiny se ženami v přibližně tuctu zemí o jejich postojích k rodině a touze mít děti. Jejich závěr: Pokles porodnosti má jak kulturní, tak ekonomické příčiny – přičemž kulturní faktory pravděpodobně sníží porodnost ještě prudčeji a rychleji, než se dříve myslelo.

„Předpovědi jsou obtížné – zvláště když se týkají budoucnosti“

Tuto frázi zavedl americký filozof Yogi Berra. Všechny modely proto používají pravděpodobnostní varianty, které představují široké spektrum možných budoucností. Zatímco mediánový odhad OSN předpovídá vrchol 10,3 miliardy lidí v roce 2084, jejich model zahrnuje i scénář s nízkou porodností: V tomto případě by světová populace dosáhla vrcholu 9,5 miliardy kolem roku 2060 a poté by klesala. Tato trajektorie je více v souladu s akademickými prognózami.

Všechno se točí kolem Afriky

V zemích, kde žijí přibližně tři čtvrtiny světové populace, míra porodnosti již klesla na úroveň potřebnou k reprodukci nebo pod ni. V dalších 15 % zemí je míra plodnosti jen mírně nad úrovní potřebnou k reprodukci a rychle klesá.

Pouze asi dvacet zemí v subsaharské Africe a částech jihozápadní Asie má stále velmi vysokou míru porodnosti. Přestože tyto země tvoří pouze asi 11 % světové populace, budou se podílet na téměř veškerém budoucím růstu, dokud nebude dosaženo globálního vrcholu. Mezi společné charakteristiky těchto zemí patří náboženský fundamentalismus (zejména islámský fundamentalismus), nízká mezinárodní integrace a slabé státní struktury.

Nicméně i v těchto zemích klesá porodnost – byť v různé míře. Velká část debaty o budoucí světové populaci se točí kolem toho, jak rychle a do jaké míry budou tyto země následovat globální trend posledních 50 let.

Proč je to důležité

Populační projekce, na které se spoléháme, ovlivňují vše od urbanistického plánování a penzijních systémů až po imigrační politiku, výstavbu škol, vojenskou brannou povinnost a dlouhodobý ekonomický rozvoj. Odchylka o jednu miliardu lidí nebo dvě desetiletí není statistická zaokrouhlovací chyba – je to seismický posun v matematických základech našeho budoucího plánování.

Přesto mnoho institucí stále funguje v režimu autopilota a předpokládá neustále rostoucí populaci – se stále rostoucím počtem pracovníků, spotřebitelů a daňových poplatníků. Data však vypovídají jiný příběh: Tato éra se rychle blíží ke konci. Na některých místech je tomu již nyní. Například Čína zaznamenala v posledních třech letech pokles populace.

To, co z toho vyplývá – a jak se s tím vypořádáme – je jedním z nejdůležitějších, ale nejméně pochopených vývojů naší doby.

O autorovi:
Bill King je podnikatel, právník a bývalý autor názorových komentátorů a člen redakční rady deníku Houston Chronicle . Zastával volené i jmenované veřejné funkce, včetně funkce starosty svého rodného města. Pravidelně píše o politických a sociálních tématech a v roce 2015 vydal antologii Unapologetically Moderate . V současné době spravuje blog BillKingBlog.com a je členem Bakerova institutu na Rice University v Houstonu.