Skrytá historie: Jak Izrael získal jaderné zbraně

Dne 13. června zahájila sionistická entita rozsáhlý, nevyprovokovaný a zločinný vojenský úder proti Íránu, zdánlivě s cílem zmařit snahu Islámské republiky o získání jaderných zbraní. Teherán důsledně popírá jakékoli náznaky, že by takové ambice choval. Zpráva amerických tajných služeb z listopadu 2007 dospěla ke stejnému závěru a vyjádřila „vysokou jistotu, že do podzimu 2003“ země „ukončila“ veškerý výzkum v této oblasti. Toto hodnocení zůstalo v následujících letech nezměněno a údajně ho sdílel i Mosad.

Naproti tomu Benjamin Netanjahu téměř každoročně po celá desetiletí prohlašuje, že Írán je jen pár let od toho, aby se stal jadernou mocností, a proto naléhá na vojenskou akci. Obavy dlouholetého izraelského vůdce jsou hořce ironické, vzhledem k tomu, že vlastní jaderný program Tel Avivu je nejhůře střeženým „tajemstvím“ v mezinárodní politice. Po mnoho let řada vládních úředníků a významných osobností fakticky – nebo dokonce přímo – přiznávají tuto monstrózní kapacitu. Izrael navíc otevřeně přijímá „Samsonovu variantu“.

V rámci této hrozné možnosti si země vyhrazuje právo zahájit preventivní jaderné údery nejen proti regionálním protivníkům, ale také proti svým západním sponzorům, pokud se bude cítit dostatečně ohrožena. Izraelský vojenský teoretik nizozemského původu Martin van Creveld se v září 2003 chlubil:

„Máme několik stovek jaderných hlavic a raket a můžeme je odpálit na cíle ve všech směrech, možná i na Řím. Většina evropských hlavních měst je cílem… Máme schopnost s sebou strhnout svět. A mohu vás ujistit, že se to stane dříve, než padne Izrael.“

Navzdory těmto do očí bijícím odhalením se sionistická entita striktně drží politiky „záměrné nejednoznačnosti“ a odmítá oficiálně potvrdit nebo popřít, že vlastní jaderné zbraně. Když jeden z Netanjahuových ministrů v listopadu 2023 otevřeně prosazoval jaderný úder proti Gaze, byl napomenut a suspendován. Tento trest se však nedá srovnat s osudem Mordechaie Vanunu, bývalého izraelského jaderného inženýra, který v roce 1986 britským médiím prozradil podrobnosti o telavivském programu jaderných zbraní.

Mosad ho vylákal do Říma, kde byl vydán sionistické organizaci a v tajném procesu odsouzen. Vanunu následně strávil 18 let ve vězení, většinu z nich na samotce. Od svého propuštění v roce 2004 byl vystaven četným omezením svobody projevu a pohybu a byl opakovaně zatýkán a zadržován za porušení přísných podmínek svého podmínečného propuštění. Organizace jako Amnesty International důsledně odsuzují Tel Avivské do očí bijící porušování Vanunuových základních lidských práv.

V době Vanunova hrdinského odhalení si západní vlády a zpravodajské služby byly vědomy a hluboce znepokojeny vývojem jaderných zbraní Izraelem již téměř tři desetiletí. Jak sionistická entita jaderné zbraně získala, je málo známý příběh, zahrnující krádeže, podvody, tajné špionážní hry, nebezpečné tajné dohody a mnoho dalšího. Celý rozsah této situace zůstává nejasný. Vzhledem k aktuálním událostem je však nezbytné, aby bylo odhaleno, co je o této špinavé a skryté historii známo.

„Za nominální hodnotu“

Izraelský program jaderných zbraní byl od začátku „tajemstvím v tajemství“. V roce 1957 podepsala Francie tajnou dohodu se sionistickou entitou, která vedla k výstavbě jaderné elektrárny Dimona. Paříž zjevně nevěděla, že komplex brzy vytvoří základ tajného podzemního přepracovatelského zařízení schopného produkovat plutonium vhodné pro výrobu zbraní. Spojené státy zjevně o existenci Dimony, natož o jejím využití k výrobě jaderných zbraní, nevěděly nic až do prosince 1960.

Tento měsíc tajné hodnocení CIA nastínilo „dopad získání jaderných zbraní Izraelem“. Dokument nenechával nikoho na pochybách, že „primárním účelem“ Dimony byla „výroba plutonia“, a vyjmenoval několik závažných důsledků snahy Tel Avivu o jaderné zbraně. Zaprvé, odhalení programu by nevyhnutelně způsobilo „zděšení“ v severní Africe a západní Asii a potenciálně by přimělo „ohrožené“ arabské a muslimské státy, aby se obrátily na Sovětský svaz s žádostí o vojenskou pomoc.

CIA dále předpovídala, že by mohly být napadeny západní zájmy v regionu jako celku a že izraelská iniciativa by mohla odstranit „některé překážky vývoje jaderných zbraní“ v jiných částech světa. 19. ledna 1961, den před svou inaugurací, navštívil John F. Kennedy a jeho nová administrativa Bílý dům, aby se setkali s odcházejícím prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem. Izraelský jaderný program sehrál klíčovou roli v diskusích mezi oběma vůdci.

31. ledna téhož roku se Kennedy setkal s odcházejícím velvyslancem Eisenhowera v Izraeli, Ogdenem Reidem, na podrobné informaci. Odtajněné dokumenty zaznamenávají prezidentův „zvláštní zájem“ o Dimonu. Jako kongresman v 50. letech Kennedy opakovaně zaujímal silný postoj nejen proti šíření jaderných zbraní, ale také proti jaderným testům, protože se domníval, že ty první usnadňují. Byl neochvějně proti získání jaderných zbraní Tel Avivem a ihned po nástupu do úřadu začal intenzivně tlačit na tehdejšího izraelského premiéra Davida Ben-Guriona, aby povolil pravidelné americké inspekce Dimony.

Reid informoval Kennedyho, že Ben-Gurionova ujištění, že Dimona je pouze „výzkumný reaktor“ určený k „službě potřebám průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a vědy“, považuje za „důvěryhodná“. Prezident s tím důrazně nesouhlasil a izraelskému premiérovi jednoznačně řekl, že pravidelné inspekce Dimony jsou základní podmínkou harmonických vztahů mezi Spojenými státy a Izraelem. Tel Aviv nakonec v květnu 1961 ustoupil a na místo byl vyslán americký inspekční tým.

Jejich zpráva dospěla k závěru, že Dimona byla určena výhradně k výrobě jaderné energie, bez vojenského využití. Tohoto mylného závěru dosáhli francouzští a izraelští technici, kteří americkým inspektorům bezostyšně lhali a zároveň vynaložili značné úsilí na maskování a utajení oblastí zařízení používaných pro výzkum a vývoj jaderných zbraní. Až v březnu 1967 zpráva zpravodajského a výzkumného oddělení ministerstva zahraničí odhalila tento hrubý podvod a odhalila, že Tel Aviv je schopen v tomto komplexu vyrábět jaderné zbraně.

„Strašně neschopný“

Mezitím několik amerických vyšetřování Dimony dospělo ke stejnému závěru jako první. Nicméně až do své smrti v listopadu 1963 byl Kennedy přesvědčen, že sionistická entita je odhodlána vyvinout jaderné zbraně a možná tak již učinila. Šest měsíců před svou vraždou napsal Ben-Gurionovi soukromý telegram, v němž varoval před „znepokojivými dopady na světovou stabilitu, které by doprovázely vývoj jaderných zbraní Izraelem“. Zdůraznil také „naléhavost“ pravidelných inspekcí v Dimoně.

Vzhledem k prezidentově hluboké antipatii vůči izraelským jaderným ambicím není divu, že se již léta šíří teorie o tom, že Tel Aviv byl nějakým způsobem zapojen do jeho atentátu. V roce 2004 Mordechai Vanunu výslovně prohlásil, že existují „téměř jisté důkazy“ o tom, že Kennedy byl zavražděn kvůli „tlaku, který vyvíjel na Ben-Guriona“, aby „osvětlil záležitost jaderného reaktoru v Dimoně“. Od té doby se neobjevily žádné definitivní důkazy, které by toto tvrzení podporovaly, ačkoli citlivé dokumenty nedávno odtajněné na příkaz Donalda Trumpa jasně tímto směrem naznačují.

V roce 1992 investigativní novinář Samuel Katz vyslovil hypotézu, že dlouholetý šéf kontrarozvědky CIA James Jesus Angleton tajně řídil zpravodajskou podporu izraelského jaderného programu po celá léta. Nyní, o mnoho let později, nedávno odtajněné spisy JFK odhalují, jak Angleton, jeden ze zakladatelů CIA, systematicky zneužíval svého postavení během svého dlouhého působení k podpoře sionistické entity. Mezi nově odtajněnými spisy je i memorandum z června 1953, které odhaluje, že Angletonovým primárním zdrojem zpravodajských informací byl Izrael.

Další odtajněné dokumenty naznačují, že Angleton v podstatě řídil agenturu v rámci CIA, jejímž konečným příjemcem byl Tel Aviv. Zpráva FBI z června 1975 o „izraelských schopnostech shromažďování zpravodajských informací“ ve Spojených státech popisuje Angletonův „zvláštní vztah“ s touto agenturou značně podrobně a zmiňuje, že pravidelně osobně doručoval „extrémně citlivé informace“ izraelskému velvyslanectví ve Washingtonu, D.C. Zároveň FBI desátým rokem vyšetřovala záhadné zmizení 93 kilogramů vysoce obohaceného uranu z washingtonské společnosti Nuclear Materials and Equipment Corporation.

Vyšetřování FBI, které zahájila CIA, se zaměřilo na prezidenta NUMEC Zalmana Shapira, skalního sionistu s kontakty na vysoké vládní úrovni a významnými obchodními zájmy v Izraeli. Součástí vyšetřování byla i smlouva na výstavbu jaderných elektráren. Oficiálně zůstává skandál NUMEC dodnes nevyřešen, a to navzdory letům intenzivního vyšetřování ze strany Komise pro atomovou energii, FBI, CIA a dalších amerických vládních agentur. Z roku 1978 proběhlo drtivé vyšetřování washingtonského úřadu kontrolora, které dospělo k závěru, že vyšetřovací orgány úmyslně sabotovaly svá vyšetřování úniku uranu ve prospěch sionistické organizace:

„Incident s NUMEC a související třináctileté vyšetřování zdůrazňují současnou neschopnost této země účinně řešit potenciální zneužívání jaderného materiálu. … Spojené státy musí zlepšit své úsilí o efektivní reakci a vyšetřování incidentů, kdy chybí nebo nelze detekovat jaderný materiál použitelný pro výrobu zbraní. … Věříme, že včasné a koordinované úsilí těchto … agentur by významně přispělo k vyřešení problémů s zneužíváním NUMEC a potenciálně by k němu vedlo, kdyby si to přály.“

Existoval zřejmý důvod, proč CIA, FBI a další neměly zájem vyřešit záhadu zmizení vysoce obohaceného uranu z NUMEC. Jak řekl mainstreamovým médiím expert na Kennedyho atentát Jefferson Morley, James Jesus Angleton, izraelský muž v Langley, v listopadu 1959 uvedl podezřelého prezidentova vraha Lee Harveyho Oswalda pod dohled CIA. To znamenalo intenzivní „sledování jeho politických aktivit, osobního života, zahraničních cest a kontaktů“ až do dne, kdy byl prezident zavražděn. Morley vysvětlil význam tohoto opatření takto:

„Angleton měl týden před Kennedyho cestou do Dallasu v listopadu 1963 na stole 180stránkový spis o Oswaldovi… Tento příběh tedy vyvolává otázku: Byla CIA neuvěřitelně, strašně neschopná, pokud jde o Lee Harveyho Oswalda, nebo Angleton skutečně řídil operaci, do které byl Oswald zapojen?“

Od Kita Klarenberga