Drzost zdrženlivosti: Proč Čína nezasáhne

Otázka, kterou mi opakovaně kladou – naposledy v souvislosti s Gazou nebo Íránem – zní: Proč Čína nezasáhne? Nebo pokud se přímo vojensky neangažuje, proč alespoň nezastaví obchod s Izraelem nebo nepodpoří Írán zbraněmi pro sebeobranu?

Abych byl upřímný, nemám žádné jednoduché odpovědi. A lhal bych, kdybych se tvářil, že je mám. Základní pravidlo zní: každý, kdo tvrdí, že má vhled do strategického myšlení čínského vedení, klame. Tito lidé nic neprozradí – doslova nikdo mimo jejich nejbližší okruh neví, co si myslí. Takže kdokoli v západních médiích, kdo cituje anonymní zdroje, které údajně mají přístup k tajným jednáním v Pekingu, s největší pravděpodobností šíří nesmysly. Ani vysoce postavení zaměstnanci Xinhua, oficiální čínské tiskové agentury a mluvčí Komunistické strany, nemají privilegovaný přístup k jednáním vedení strany. Je zcela vyloučené, že by ho západní novináři měli.

Co však můžeme vědět – a s trochou výzkumu by to mohl vědět kdokoli – jsou dějiny Číny a to, co sama zveřejnila o zásadách své zahraniční politiky. Každý, kdo se touto problematikou vážně zabývá, najde překvapivě jasné odpovědi.

Historicky se Čína od konce druhé světové války zapojila přesně do pěti mezinárodních ozbrojených konfliktů: korejské války (1950–1953), v níž bojovala na straně Severní Koreje proti Spojeným státům; vietnamské války, v níž 300 000 čínských vojáků podporovalo Severní Vietnam; pohraniční války s Indií v roce 1962, vyvolané indickými vpády na sporná území, jako je Aksajčin; vojenských střetů se Sovětským svazem na konci 60. let, například během Ussurského incidentu; a krátké, ale krvavé války proti Vietnamu v roce 1979 po vietnamské invazi do Kambodže.

Jiné události, jako je tchajwanská krize, invaze do Tibetu v letech 1950–1951 nebo nedávné incidenty na hranicích v údolí Galwan s Indií, jsou podle mezinárodního práva považovány za vnitřní nebo místní spory, a nikoli za vojenské intervence.

Vzorec je jasný: Čína vojensky zasahuje pouze tehdy, když vidí ohrožení své vlastní územní celistvosti nebo bezpečnosti. Ve své tisícileté historii nikdy vojensky nezasáhla mimo své sousedství – zejména ne v konfliktech, které přímo neovlivňují její bezpečnost. Je extrémně nepravděpodobné, že by čínský vůdce tento historicky hluboce zakořeněný vzorec prolomil.

Zajímavé je také to, že dvě z pěti válek, které Čína vedla, byly proti Spojeným státům – a obě vyhrála, přestože v té době stále patřila k nejchudším zemím světa. Připomínka, která by pro čínské jestřáby ve Washingtonu mohla být nevítaná.

To nás přivádí k otázce principů. Ústředním bodem čínské zahraniční politiky je striktní nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států. I v případě jasného agresora Čína vměšování odmítá, protože by porušilo suverenitu – i když morálně stojí na straně oběti. To, co se v západní politice často jeví jako cynický pragmatismus, je v čínském chápání vyjádřením konzistentního principu: principy platí i tehdy, když je to nepohodlné.

Otázka zní: Respektujete suverenitu země pouze tehdy, když souhlasíte s její politikou? Nebo i když s ní nesouhlasíte? Čína se snaží o to druhé. Lpí na suverenitě, i když je to obtížné – například v případě Izraele nebo Íránu.

Toto chování vytváří paradox: Tím, že Čína nezasahuje, usnadňuje ostatním státům, aby tak učinily. Čína však věří, že principy vítězí skrze důvěryhodnost a příkladné chování – nikoli silou nebo nátlakem. Selektivní intervence by z Číny udělala dalšího hegemona, který by podle libosti porušoval pravidla.

Čína chce demonstrovat světový řád, v němž může stát uplatňovat vliv, aniž by promítal vojenskou sílu. Západní model – podle čínského protiobrazu – je založen na násilí, pokrytectví a dvojím metru. Čínská alternativa: dodržování zásad, trpělivost a zdrženlivost. Cílem je dlouhodobá důvěryhodnost, nikoli krátkodobá výhoda.

Čína rovněž odmítá jakoukoli blokovou politiku. Prezident Si Ťin-pching opakovaně zdůrazňoval odmítání myšlení studené války, sfér vlivu a konfrontace. Vojenská podpora Íránu nebo Gazy by Čínu okamžitě zařadila do protiamerického bloku – přesně do bipolární logiky, které se snaží vyhnout. To by nejen podkopalo čínské úsilí o multipolární světový řád, ale také zničilo její důvěryhodnost jako nehegemonní mocnosti – zejména na globálním Jihu, kde je vnímána jako alternativa k západní dominanci.

Historické podobenství z roku 288 př. n. l. ilustruje strategické myšlení Číny: Dvě soupeřící čínské říše, Čchin a Čchi, se obě prohlásily za císaře. Benevolentnější stát Čchi však v důsledku tohoto kroku ztratil svou morální výhodu – a nakonec byl Čchin zničen. Ponaučení: Kdokoli jedná jako spoluvládce, ztrácí své zvláštní postavení.

Multilateralismus je také ústředním prvkem čínské zahraniční politiky. Čína usiluje o skutečný multilaterální řád podporovaný OSN. Nebude jednostranně zasahovat – ani v případě, že je systém blokován. Každý, kdo ignoruje systém OSN, ničí jakoukoli autoritu, kterou by mohl použít k jeho obraně.

Strategicky se Čína také vyhýbá nebezpečnému přetížení, které kdysi zničilo Sovětský svaz a nyní oslabuje Spojené státy. Místo plýtvání zdroji na vzdálené intervence se Čína zaměřuje na národní rozvoj – což je úspěšný model, který hodlá zachovat. Vojenské dobrodružství na Blízkém východě by Spojeným státům také poskytlo munici k posílení čínské přítomnosti ve východní Asii a v okolí Tchaj-wanu – což by Pekingu neprospělo.

Znovusjednocení s Tchaj-wanem, hlavní strategický cíl Číny, vyžaduje obraz stability a nadřazenosti – nikoliv agresivního hegemona. Každý, kdo se vojensky zaplete do celosvětových záležitostí, tento obraz ztrácí.

Sečteno a podtrženo: Ať už z historického, principiálního nebo strategického hlediska, vše hovoří ve prospěch toho, aby Čína nezasahovala. Protiřečilo by to její politické identitě, zničilo by její důvěryhodnost a ohrozilo její strategické cíle. Zda bude tato cesta z dlouhodobého hlediska efektivnější než západní demonstrace moci, se teprve uvidí. Je to však skutečná alternativa k systému, který až příliš často končí násilím, intervencemi a pokrytectvím.

A jakkoli bolestivé může být vidět nečinnost tváří v tvář lidským tragédiím, jako byla ta v Gaze, pokus Číny o model odlišné role velmoci si zaslouží přinejmenším respekt. Možná i obdiv – za svou radikální důslednost a odvahu odmítnout cyklus násilí.

Od Arnauda Bertranda